Před třiceti pěti lety pomalu, ale jistě, doznívala labutí píseň speciálů skupiny B. FISA ukončila pro sezónu 1987 platnost jejich homologace a rallyový svět se trochu nuceně vrhnul do neprobádaných vod skupiny A.
GROUP B – Zlatá éra rally
Doba překoňovaných monster, u kterých kvalita podvozku neodpovídala ve valné většině až nesmyslným výkonům jejich agregátů, je dodnes považována za zlatou éru rally. Romantika se mísila s brutalitou.
“Bylo to asi to nejlepší, co jsem kdy zažil. Velmi intenzivní okamžiky!” říká Ari Vatanen.
“Skupina B byla jen jedna a myslím, že už nikdy nic podobného neprožijeme. Byl to vrchol mé kariéry. Spousta jedinečných zážitků, tu dobu jsem miloval” reaguje Walter Röhrl a oči mu září.
Jeho dvorní spolujezdec Christian Geistdörfer dodává: “Bylo to několik let hlubokého soustředění. Dali jsme vše do toho, abychom byli úspěšní. Užili jsme si to opravdu naplno. Úžasná doba, absolutně skvělá.”
Výkon až na prvním místě
Strohá čísla nedokáží ve většině případů barvitě popsat nějaký příběh. I přesto si jich pro začátek pár uveďme.
Když v roce 1982 vyrobila Lancia svůj první vůz pro skupinu B, legendární model 037 Rally, jeho přeplňovaný motor dokázal vyvinout výkon cca 250 koní. O tři roky později vykouzlila svůj druhý a poslední béčkový speciál. Ve všech ohledech ultimativní Deltu S4. Výkon agregátu byl bez problémů vyhnán k pěti stům koňských sil. A možná i více. Takový byl duch doby.

Masivní technický vývoj v oblasti rallysportu se téměř shodoval s tím, který souběžně probíhal ve Formuli 1. Inženýři z prostředí “královny motorsportu” dokázali zacházet často až do extrémů. Například BMW doslova vyždímalo z 1.5 litrového přeplňovaného čtyřválce neuvěřitelných 1400 koní. Odjištěný granát s životností jednoho ostrého kola.

V “osmdesátkách“ byl, zjednodušeně řečeno, alfou a omegou výkon. Ruku v ruce s brutálním zrychlením a závratnou maximální rychlostí. Tuto rovnici nepřímo potvrdil v jednom z rozhovorů nedávno zesnulý Hannu Mikkola.
“Závodil jsem téměř třicet let. Ale to, co jsem zažil v roce 1985 s Audi ve Finsku, byl opravdu ojedinělý pocit. Na extrémně rychlých šotolinových tratích jsme dosahovali rychlostí, které bořily hranice toho, co jsme si kdy vůbec dokázali představit. Především na erzetě Ouninpohja jsem měl chvílemi dojem, že nesedím uvnitř auta, ale odněkud zvenčí se dívám, kam jede.”

Sladké začátky
Z podstaty brutální síly se pomalu začaly rodit rallyové speciály pro skupinu B. Aby se do programu zapojilo co nejvíce výrobců, byla nastavena jen velmi malá technická omezení. Respektive téměř žádná.
Pravidla vyžadovala produkci 200 kusů silničních verzí vozu. Ten mohl být poté bez problémů homologován do nově vznikající „grupy“. Ani moc, ani málo.

Při výrobě homologační série se přesto trochu švindlovalo. Není tudíž zcela jasné, kolik civilních pozemních raket “START-CÍL” jednotlivé automobilky nakonec reálně přivedly v život. Při stavbě závodních speciálů se ovšem na náklady nehledělo. Nadneseně můžeme říci, že co se nedalo vyrobit z kevlaru, na to se použil hořčík nebo hliník.

Jisté ovšem je, že uniformnější verze pro běžné řidiče jsou dnes ceněny finančně i sběratelsky téměř stejně, jako jejich ostřejší odrůdy. Ono potkat postarší pár, jak si to drandí na nedělní výlet ve Fordu RS200 nebo krátkém Quattru, je i v jednadvacátém století stále dostatečně lascivní motoristické porno!
Období pestrosti ve všech směrech
Troufám si říci, že mluvíme o období vzniku nejkultovnějších “soutěžáků”, které kdy brázdily tratě rychlostních zkoušek.
Kdo by neznal Lancie 037 Rally a S4, několik evolucí Audi Quattro, Ford RS200, MG Metro 6R4, Peugeot 205 T16, Opel Manta, Nissan 240 RS, Renault 5 Maxi Turbo, Toyota Celica TCT nebo Citroën BX4TC.
Podobnou pestrost jsme mohli najít i mezi tehdejšími elitními piloty. Mikkola, Blomqvist, Salonen, Kankkunen, Röhrl, Alén, Vatanen, Mouton, Toivonen, Biasion, Ragnotti či Waldegaard. Kdokoli z tohoto seznamu měl reálnou šanci vyhrávat jednotlivé soutěže a stát se mistrem světa. Standard jezdeckého umu byl posazen opravdu vysoko.
Neviditelná rizika?
Pohledem dnešní doby jsou veškerá rizika spojená se skupinou B poměrně zjevná. V osmdesátých letech se nad nimi ale příliš nepřemýšlelo.
Roland Gumpert, otec legendárního Quattra, vzpomíná: “Nejkrásnější doba. A mnohem náročnější, než ta dnešní. Možná se může zdát takové srovnávání nespravedlivé, ale stojím si za tím, že pro diváky bývala tehdejší rally zajímavější. My jsme ale nevnímali, že vytváříme jakýkoliv druh historie. Pro nás to byla normální práce. Nepovažovali jsme se ani za blázny. Stejně tak jsme si nemysleli, že byla příliš bláznivá auta nebo diváci, kteří běžně stáli na silnici a před jedoucími auty doslova utíkali.”
Obsah jeho sdělení nejlépe podtrhuje on-boardové video Waltera Röhrla z Portugalské rally 1985. Krátké Quattro se řítí po úzké šotolinové cestě, která je po lemována neuvěřitelným množstvím diváků. Koktejl šoférského umu a ocelových nervů pilota, dochucený horkokrevnými fanoušky, kteří ztrácí pud sebezáchovy a chtějí být rozjetým speciálům co nejblíže.
Fanatičtí diváci pohledem nejpovolanějších
“Byl to obrovský problém. Diváci chtěli co nejtěsněji sdílet zážitek s posádkami. Každý se snažil být nejblíž, jak jen to šlo. Když jste do inkriminovaných míst poprvé přijeli, říkali jste si: Ti blázni jsou úplně všude! Podruhé jste si řekli: Oni jsou tady pořád! A potřetí už jste se donutili na ně zapomenout s myšlenkou: Musím jet rychle a taky pojedu. Chci vyhrát, takže plyn na podlahu a fanoušky si odmyslet. Zkoušela jsem si představovat, že jsou to stromy nebo zdi. Bylo to ale těžké, protože to byli pořád živí lidé.” vzpomíná Michèle Mouton.
“V průběhu erzety Saint-Bonnet-le-Froid při Rallye Monte Carlo jsem byl na jejím konci v jedné zatáčce příliš rychlý. Příkopy jsou tam mělké a lidé stáli opravdu blízko u cesty. Vyjeli jsem lehce mimo trať, přímo do shluku fanoušků. Několik nám jich přeletělo přes kapotu a čelní sklo. Říkám si: Ti musejí být mrtví! Ale ostatní nás tlačili zpět na cestu a ukazovali, ať pokračujeme dál. Nakonec se ukázalo, že si pouze jeden z “kaskadérů” zlomil nohu. Ostatní přečkali incident bez úhony.
Dokonce jsem toho člověka před několika lety zcela náhodou potkal. Přijel se podívat na Trophée Andros. Přišel za mnou a povídá: Ari, já jsem ten chlápek, kterému jsi tenkrát zlomil nohu. A jsem na to opravdu pyšný!” usmívá se Ari Vatanen.
Walter Röhrl si v otázce fanoušků zachoval svůj typický nadhled: “Investoval jsem spoustu času především do sebezdokonalování. Chtěl jsem dělat věci co nejvíce precizně. Diváky okolo jsem moc neřešil. Ti tam poskakovali včera a bylo jasné, že tam budou poskakovat i nadále.”

Až se ucho utrhne…
Tenká hranice mezi hrubou silou a katastrofou byla však nakonec překročena.
Bettega/Perissinot (2. května 1985, Tour de Corse – Rallye de France)
2. května 1985 havaroval na Korsické rally italský pilot Attilio Bettega. Jeho Lancia 037 Rally vylétla ve vysoké rychlosti z trati do blízkých stromů. Pofiderní bezpečností rám italského speciálu tvrdý náraz nevydržel. Ačkoli spolujezdec Maurizio Perissinot vystupuje z auta nezraněn, Bettega umírá. (vzpomínkový článek naleznete zde)
Santos/Oliveria (5. března 1986, 20. Rallye de Portugal – Vinho do Porto)
V průběhu úvodní rychlostní zkoušky Portugalské rally 1986 se pokouší vyhnout lidem stojícím uprostřed silnice domácí šampion Joaquim Santos. Ve vysoké rychlosti však ztrácí nad Fordem RS200 kontrolu a končí v davu fanoušků. Tři jsou na místě mrtví. Dalších více než třicet je zraněno (podrobnější reportáž naleznete zde).
Tovární tým Ford ze soutěže okamžitě odstoupil. Pořadatelé ovšem nepřikládali tragické události přílišnou váhu. O zrušení soutěže nechtěli ani slyšet. Proti nesmyslnému rozhodnutí o pokračování rally se však vzepřely posádky továrních týmů. Po několikahodinovém jednání v hotelu Estoril Sol vydaly písemné prohlášení. Vyjádřily v něm důvody, proč striktně odmítají v Portugalsku dále závodit.
- Z úcty k rodinám mrtvých a zraněných
- Pořadatelé rally nejsou schopni zajistit bezpečnost diváků
- Tragickou nehodu způsobil pilot, který se snažil vyhnout divákům. Nemůže za ni typ vozu ani jeho rychlost
- Doufáme, že toto rozhodnutí bude přínosem pro náš sport
Ke změně jejich rozhodnutí nepomohl ani nátlak členů FISA. Vyhrožovali jim odebráním licencí. Také šéfové týmů nebyli z “rebelie” svých posádek příliš nadšeni.
Situace v Portugalsku pohledem novináře
Novinář Gerry Phillips: “Rychlostní zkoušky přetékaly obrovskými davy vzrušených,nekontrolovatelných, až téměř hysterických fanoušků. Postávali úplně všude. Uskakovali těsně před auty a hned po jejich průjezdech se vraceli nazpět. Chtěli si na projíždějící speciály sáhnout. Fotografové kvůli nim museli stát uprostřed cesty. Jinak totiž neměli šanci alespoň na chvíli dostat závodní auto do záběru. Ale pořadatelé to jakoby nezajímalo. Pro posádky to byl soustavný tlak na jejich psychiku. A problém měly i se svými rozpisy. Nemohly používat zaznačené záchytné body. Přes masy lidí je jednoduše neviděly.”

Toivonen/Cresto (2. května 1986, Tour de Corse – Rallye de France)
Datum 2. května bude už navždy označováno nejčernějším dnem historie rally (podrobnou reportáž naleznete zde). Přesně rok po tragické havárii týmového kolegy Bettegy, tvrdě “bourá” Henri Toivonen se Sergiem Crestem. Shodou okolností také na Korsice. Lancia Delta S4 po nárazu doslova exploduje.
V jediném okamžiku umírají nejen oba členové posádky, ale také skupina B.

Surer/Wyder (29.května 1986, 35. ADAC Rallye Hessen)
Mimo světová kolbiště došlo v souvislosti s vozy skupiny B ještě k jedné tragédii. Pilot Formule 1 Marc Surer propadl postupem času kouzlu rally.
„Formule mě už asi začínala nudit. Stále dokola ty samé okruhy. Zato v rally jsem objevoval nové tratě a povrchy. Jezdit smykem, to mě bavilo.“

V sezónách 1983 a 84 startoval na vybraných soutěžích s Renaultem 5 Turbo. V roce 1986 přesedl do vozu Ford RS200. Již při druhém závodě, kterým byla ADAC Rallye Hessen, ztratil nad novým nářadím ve více než 140 kilometrové rychlosti kontrolu. Béčkový speciál se po smyku doslova rozpůlil o strom a v mžiku se proměnil v ohnivou kouli. Spolujezdec Michel Wider zemřel.
Surer utrpěl vážné popáleniny. V těle měl zlomených 12 kostí, včetně obou kotníků a pánve. V komatu byl tři týdny a na nemocničním lůžku strávil dlouhých šest měsíců. Se závoděním byl konec. Život mu zachránila jeho duchapřítomnost. Ještě, než omdlel, se stačil odvalit ze své hořící sedačky.

Labutí píseň skupiny B
Pro FISA byla tragická událost na Korsice poslední kapkou. Speciály skupiny B před sebou měly posledních osm závodů a poté byly “zakonzervovány”. Navrhovaná budoucí náhrada, skupina S, pro vozy s omezeným výkonem 300 koňských sil, byla rovněž rychle zapomenuta. V sezóně 1987 se tak zrodila zcela nová skupina A.
„Když bylo oficiálně oznámeno, že se pro další rok skupina B definitivně ruší, nemohl jsem tomu uvěřit. Myšlenka přechodu na skupinu A se mi zdála nudná. Jako by nám řekli, abychom závodili s auty, která mají jen tři kola.” vzpomíná Roland Gumpert.
A dodává: “Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že by byla auta příliš rychlá. Jako inženýr jsem se vždy snažil právě o to, aby jezdila co nejrychleji. Je samozřejmě velmi smutné, že došlo k několika nehodám s tragickým koncem. Ale myslím si, že v případě Toivonena bylo jedním z hlavních faktorů tragédie umístění nádrže přímo pod sedadly. Za mě opravdu velmi hloupé technické řešení. A pokud jde o diváky v Portugalsku – problém nebyl v automobilech, ale naprosto zpackané práci pořadatelů, kteří si nedokázali sjednat pořádek. Problémy s fanoušky byly i v Itálii nebo Řecku, ale přesto je tamní pořadatelé dokázali udržet v určitých mezích bezpečnosti. “

Přílíš rychlé pro rally?
Stuart Turner byl v té době šéfem Ford Motorsport.
”Byli jsme tak hluboce soustředěni na naši práci, že jsme si ani nestačili všimnout, jak šílenými se rally stávají. Byla to divoká doba, ale pro většinu z nás velmi vzrušující. Až do nehody v Portugalsku si nikdo nepomyslel, že by se celá situace v našem sportu mohla vymknout kontrole. Měli jsme silná a jedinečná závodní auta. Já osobně si ovšem nejsem jistý, jestli bych se v nich vůbec chtěl prohánět centrem Northamptonu, natož tak někde v lese.”
“Konec skupiny B byl do jisté míry nevyhnutelný. Popravdě, nikdy jsem úplně nepochopil, proč byla vůbec kdy schválena taková kategorie vozidel. S Fordem RS200 jsme naskočili do rozjetého rychlíku o něco později. Celou dobu jsme tak museli ty nejlepší ve vývoji dohánět. V roce 1986 jsme měli ve “dvoustovce” více než 400 koní. Pro sezónu 1987 ale navrhl šéfinženýr John Wheeler nový agregát s výkonem téměř 700 koňských sil. A já se ptám – bylo něco takového pro rally opravdu potřeba?” cítí se i po mnoha letech v rozpacích Turner.

Konec „Béček“ a Juha Kankkunen
Juha Kankkunen, autor hojně užíváné fráze „WRC is for boys, Group B was for men”, vzpomíná na konec skupiny B spíše s nostalgií.
“Nikdy jsem se v autě nebál. Pokud se bojíte, musíte změnit zaměstnání. Myslím, že jízda na koni je mnohem nebezpečnější, než motoristický sport. Je na každém z nás, jak vyhodnotíme míru rizika. Někteří piloti ji pravidelně překračovali, ale velká část se naučila jezdit hodně blízko hrany. Byl jsem mladý a horlivý závodník Chtěl jsem dělat svou práci co nejlépe. Když byla skupina B zrušena, byli jsme asi všichni smutní. Bylo to jako zrušit Formuli 1 a přesedlat do Formule Ford. Ale co jsme mohli dělat?”
Finova náklonnost ke skupině B se odráží v jeho privátní sbírce (vlastní Audi Quattro S1 E2, Lancii Deltu S4, MG Metro i Peugeot 205 T6…). Je jedním z mála pilotů, kteří mají právo hodnotit vývoj rallyové techniky v průběhu dekád. KKK okusil skupinu B, velmi úspěšný byl ve vozech skupiny A a neminula jej ani kategorie WRC.
Ford Fiesta WRC vs. Lancia Delta S4
Je to už pár let, kdy měl Kankkunen možnost v jeden den testovat tehdejší vrchol techniky – Ford Fiesta WRC, tváří v tvář ultimativní zbrani turínské automobilky Lancii Delta S4.
“Jízda s Fiestou byla velmi příjemná. Přesné a jednoduché řízení. Oproti tomu ovládnout Lancii bylo fyzicky mnohonásobně náročnější. Na rozdíl od Fiesty má dvojnásobný výkon, méně přesné řazení a daleko horší brzdy.
Je to jasný důkaz, že dnešní závodní auta jsou na ovládání podstatně jednodušší a hlavně je velmi dbáno na celkovou bezpečnost posádky. Ta dříve nebývala prioritou. Důležitý byl výkon a od něj se odvíjelo vše další. Prošel jsem několika operacemi rukou a zad a vím, že dnes už bych nedokázal s autem skupiny B odjet celou rally. Ale s WRC bych si na to asi troufnul.” uzavřel KKK.

Slovo autora aneb jak vidím skupinu B já
Ačkoliv jsem bohužel nemohl být díky mému věku přímým účastníkem všech výše popsaných „orgií“, přesto vnímám dobu skupiny B v rally jako tu nejintenzivnější, nejemotivnější a nejdivočejší vůbec. Syrová energie a koňské dávky adrenalinu přitáhly k trati ohromné masy fanoušků. Bez skrupulí cestovali světem křížem krážem, trávili dlouhé dny i noci u tratí a nebáli se riskovat své životy, aby mohli být svým hrdinům co nejblíže.
Audi Quattro S1 E2 či Lancia Delta S4 jsou pro mě “zhmotněné zlo”. Samozřejmě v dobrém slova smyslu.
I když jsem opravdu mnohokrát navštívil sanmarinské Rallylegend či německý Eifel Rallye Festival, nenašel bych ročník, kdy by ve mě archaické béčkové šílenosti znovu a znovu nevyvolaly dokonalý “WOW efekt” s přítomností husí kůže. Požitek, kdy stojíte u trati a slyšíte přes dva kopce zcela typický zvuk ingolstadtského pětiválce či kvílející a syčící “esčtyřku”, která si co chvíli hlasitě uleví, je neopakovatelný. Kdo má rally v srdci, ví, o čem mluvím.
Kdybych měl možnost nastoupit do rallyového stroje času a vypravit se na jedinou soutěž kamkoli do minulosti, byla by má volba jasná. Rallye Sanremo 1985. Žhavá atmosféra italského babího léta, skupina B v nejlepší kondici, toskánské šotoliny a tisíce šílených tifosi jakožto dokonalá kulisa pro jediné a jedinečné vítězství okřídlené “esjedničky” v její kariéře! A nestydím se to přiznat ani jako odvěký fanoušek konkurenční Lancie.
Dlužno říci, že novodobá WRC se svým vzhledem a zvukovým projevem speciálům skupiny B hodně přiblížila. Jsou hlučná, opravdu rychlá, s dokonalými podvozky. Ale pořád mě u nich chybí takové to “lusknutí prsty”.
Vývoj nezastavíme a před námi je nová doba. Hybridní. Čím nás asi překvapí?
2 komentáře
Super článek 🙂 děkuji
Moc pěkný článek, bohužel čtu s velkým zpožděním..
Podle pana Gumperta budou „hlupáci“ nejen v Lancii, resp. v Abarthu, ale i u Peugeotu, jelikož 205 T 16 má nádrž také pod sedadly. Naproti tomu on měl jistě daleko více prostoru k dispozici, když se rozhodoval kam nádrž umístit, vzhledem k velikosti a celkovým proporcím Quattra S1. Mně naopak přišlo trochu hloupé „zkracovat“ původní Quattro a ponechat jeho dlouhé převisy vpředu i vzadu, i díky čemuž pak S1 i přes vysoký výkon ztrácela na konkurenci.