Rallye de Portugal 1986 – Damoklův meč nad skupinou B

Portugalská rally se už od svého vstupu do seriálu mistrovství světa vyznačovala značnou živelností. Odborníci i laici se divili, jak se soutěži, která má tak slabé pořadatelské zajištění a čím dál tím více zfanatizované publikum, daří unikat jakémukoliv incidentu. 5. března 1986 si však paní Štěstěna v tu nejméně vhodnou vybrala krátkou dovolenou. I v minulosti se samozřejmě stávaly nehody s tragickým koncem. Jak na jiných soutěžích, tak v Portugalsku. Ale nikdy nebyly tak děsivé, jako v onen pátý březnový den roku 1986.

Eskalující problémy s diváky

S příchodem skupiny B obliba rally raketově vzrostla. A to až do té míry, že rychlostní zkoušky přestávaly absorbovat přívaly diváků. S ohledem na jižanský temperament situace nejvíce eskalovala na závodech v Itálii a Portugalsku.

Fanoušci přestávali ztrácet zábrany a v touze být co nejblíže svým hrdinům byli ochotni podstupovat smrtelná rizika. Zatímco v Itálii se alespoň částečně dařilo horkokrevné tifosi krotit, v Portugalsku překročila situace u tratí erzet únosnou mez. Diváci začali ztrácet svou individualitu a stávali se pulzující masou. Pořadatelská služba, podpořená policií, nad nimi ztratila veškerou kontrolu.

V Portugalsku byla situace s diváky alarmující

Jeden finský novinář napsal v dobovém tisku: “Ti, kteří ve svém životě navštívili jen Rallye 1000 jezer nebo RAC rally si dost dobře nedokáží představit, co se odehrává v Portugalsku. Uvěříte tomu, až když to celé uvidíte na vlastní oči.”

Už první pohledy do itineráře Rallye de Portugal 1986 vyvolaly u mnoha soutěžních dvojic obavy. Oprávněně.

Po slavnostním “odmávnutí” na rampě v paddocku estorilského automobilového okruhu, se posádky přesunuly k úvodním rychlostním zkouškám u města Sintra (leží se asi půl hodiny jízdy od Lisabonu).

Ani termín startu první etapy, tedy středa dopoledne, nezabránil tomu, aby trať první vložky Lagoa di Azul nebyla zahlcena mnoha tisícovým davem fanoušků. Přijížděli na místo několik hodin před startem, aby si v teplém jarním slunci našli tu nejlepší pozici pro sledování rally. Rodiny se mísily s ortodoxními fanoušky automobilových soutěží a společně piknikovali přímo na silnici. Obavy posádek nabyly reálných obrysů.

Tik, tak, tik, tak – časovaná bomba byla aktivována

“Pamatuji si, jak jsem projížděl tou úzkou chodbou, tvořenou šílenými fanoušky a naštvaně jim hrozil pěstí. Když  si vše zpětně promítám v hlavě, říkám si, že vážná nehoda byla prostě nevyhnutelná.” říká Ari Vatanen.

Už několik desítek vteřin po startu si svůj “big moment” prožil Walter Röhrl. Diváka běžícího těsně před jeho Quattrem S1 minul snad jen o centimetry díky pohotovému manévru.

Timo Salonen takové štěstí neměl. Srazil kameramana, který stál na silnici velmi nevhodně přímo na výjezdu ze zatáčky. Jinde už pro něj prostě nebylo místo. Tvrdý direkt zadní části Peugeotu 205 T6 jej poslal k zemi. Mimo polámaných kostí se mohl rozloučit i se svým záznamovým zařízením. Po “pěžotím” ataku se odporoučelo do davu, rozložené na prvočástice.

Salonenův tvrdý atak nevhodně stojícího kameramana

Rozhozený Salonen dorazil do cíle vložky bez zadní kapoty a incident okamžitě nahlásil. Pořadatelé kupodivu nijak nereagovali. Soutěž pokračovala. V tu chvíli to mezi posádkami a pořadateli začínalo řádně vřít.

Santosova havárie – krutá daň živelnosti

To už byl na trati domácí pilot Joaquim Santos. Za zmínku jistě stojí, že Santos byl v té době jeden z nejznámějších portugalských jezdců. Po mnoha letech strávených v Escortu 1800 přesedlal v roce 1986 do Fordu RS200 skupiny B.

Santos-Oliveria / Ford RS200

V prvním závodě mistrovství Portugalska zvítězil, v druhém pro poruchu odstoupil. Před ním byl pomyslný vrchol sezóny – soutěž mistrovství světa v jeho domovině. Měl v plánu všem předvést, že dokáže držet krok s těmi nejlepšími.

Santosovým spolujezdcem byl ten rok Miguel Oliveira. Jak na osudný okamžik vzpomíná on?

“S Joaquiem jsme před soutěží hodně testovali. Věnovali jsme také spoustu času prohlídce tratí a sestavování rozpisu. Věřili jsme, že se dokážeme zamíchat mezi špičkové tovární posádky.”

A pokračuje: “Jednalo se o nejrychlejší část erzety. Dlouhá rovina, zakončená lehkou pravou zatáčkou. Opravdu velmi mírnou. V tréninku jsme ji dokázali projet “na pětku” v rychlosti skoro 200 km/h. Hned za ní se muselo brzdit do prudší levé.

V závodě byla trať obalena diváky, kam oko dohlédne. Když jsme se v plné rychlosti dostali těsně před pravou zatáčku, zničehonic nám do jízdní dráhy vstoupil jeden z diváků. Joaquim okamžitě provedl volantem prudký manévr, aby zabránil srážce. To se povedlo. Když se však poté pokusil dostat auto zpět do správného směru, záď Fordu se “utrhla” a vůz se stal neřiditelným.”

“Víte, byl jsem v té době už poměrně zkušený spolujezdec. I když jsem se díval do rozpisu, zády a zadkem jsem cítil, že Joaquim nemá auto pod kontrolou. Věřil jsem ale, že se mu jej podaří znovu ovládnout. Díval jsem se tedy dále do poznámek. Zničehonic přišel náraz. A další, další… Vnímal jsem, jak auto sráží diváky. Těch pár vteřin se zdálo jako věčnost.

Najednou se vše zastavilo. Než jsem se stačil vzpamatovat, les rukou mě tahal ven z vraku auta. Okrajově jsem vnímal, že Joaquim nehnutě sedí, s hlavou položenou na volantu. Nebyl zraněn, jen paralyzován. Okolo vládl naprostý chaos.”

Jedním z těch, které neovladatelný vůz smetl, byl i Nuno Sardinha.

“Rally jsem měl moc rád. Bral jsem ji jako velké dobrodružství. Potkával jsem spoustu přátel, na které jsem mohl narazit právě jen závodech. A taky se chodívala dívat spousta pěkných holek. Ten rok se zdálo, že Portugalská rally bude vyjímečná. U tratě se sešlo opravdu hodně lidí. Více, než bývalo zvykem. Davy tleskaly, když posádky předvedly pěkný průjezd. Všichni byli šťastní, že auta jedou tak rychle a jsou hlučná.

Jenže pak se stalo něco, co nikdo neočekával. Stál jsem za zatáčkou a podle zvuku bylo jasné, že řidič ztratil nad autem kontrolu. Ford se klouzal směrem ke mě. Pokusil jsem se ještě utíkat, ale dav byl jako zeď. Pak mě vůz zasáhl. Tma. Bolest. Ale měl jsem štěstí. Žil jsem… “.

V davu fanoušků se nacházel i Hélio Tomar. Neovladatelný vůz mu v ten den zabil kamaráda.

“Místo, které jsem si vybral, se zdálo bezpečné. Riziko, že zrovna zde by auto mohlo “vyletět” ze silnice, bylo minimální. Zároveň se odtud dalo dobře fotografovat. Sledovali jsme z něj průjezdy závodních vozů až do nešťastné nehody. Později jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem mohl zemřít. Jako můj kamarád. Ale rozhodně celou událost považuji za chybu pořadatelů. Pokud maršálové určili, že je místo bezpečné, nebyl přece důvod složitě polemizovat nad tím, jestli tomu tak doopravdy je!”

Laxní přístup pořadatelů

Jako první kolem projíždí Marc Duez s MG Metro 6R4. Nezastavuje. Pokračuje do nejbližšího radiobodu. Ten je paradoxně až v cíli.

Neprodleně informuje organizátory o situaci. Ti však pro okamžité zastavení závodu neudělají zhola nic. Do erzety pak naplno odstartuje ještě dalších jedenáct posádek!!! Ale madame Štěstěna zřejmě ukončila svoji dovolenou předčasně a i přes absolutně nezvládnutou a chaotickou situaci nedochází k žádným dalším incidentům. Až poté jsou na místo neštěstí vyslány sanitní vozy. Mezi mrtvými je také matka se svým jedenáctiletým synem.

Míra trpělivosti posádek přetekla!

Pro tovární posádky to byla poslední kapka. Vzaly řešení situace do svých rukou. Večer se proto sešly v hotelu Estoril-Sol k projednání dalšího společného postupu.

Ještě před jednáním se jeden z přítomných novinářů snažil za “zavřené dveře” propašovat zapnutý diktafon, ukrytý na pojízdném stolku s kávou a občerstvením. Po nějaké době byl však odhalen a kazeta z něj okamžitě zničena.

V hotelu Estoril Sol to vřelo

Po několikahodinové vypjaté debatě oznámily tovární dvojice hromadné odstoupení ze soutěže. Navíc vydaly prohlášení, ve kterém zdůvodnily, proč odmítají opětovně odstartovat.

Prohlášení továrních posádek – Rallye de Portugal 1986

Organizátoři dali okamžitě jasně najevo, že jejich názor nesdílí a neprodleně informovali o “vzpouře” posádek zástupce FISA. Ve vzduchu létaly výhružky o odebrání licencí.

Toho však posádky nedbaly a rezolutně si stály za svým rozhodnutím. Kupodivu se za ně postavili i jejich šéfové, kteří v první fázi s jejich odstoupením taktéž nesouhlasili.

Tovární týmy pomalu začaly balit své vybavení a chystaly se k odjezdu. Oproti tomu se pořadatelé hekticky připravovali na restart rally. Na pozadí toho všeho ještě probíhal souboj o volná místa v letadlech. Kromě přímých účastníků se totiž rozhodlo místo konání opustit i mnoho “přespolních” fanoušků a novinářů. Po odstoupení těch nejlepších už necítili důvod zůstávat a přinášet z rally další zpravodajství. Jejich znechucení z lhostejností pořadatelů bylo obrovské.

Vpravdě nechutná dohra

Situace eskalovala. Nad mnoha událostmi, které měly ještě později následovat, zůstává dodnes rozum stát.

Krátce po incidentu se na veřejnosti vyrojily bulletiny, ve kterých se pořadatelé víceméně chválili a které především zdůrazňovaly, kolik sanitek se jim podařilo zajistit a posléze dostat na místo tragédie. Žádný náznak sebereflexe.

Do protestů se zapojili skalní fanoušci i laická veřejnost. Dávali hlasitě najevo svoje nepochopení k odstoupení továrních posádek jen proto, že zemřelo pár lidí. Rozezlívalo je, že jim byl odebrán zdroj zábavy.  V Estorilu dokonce šéfové velkých týmů požádali o součinnost policii. Hrozily výtržnosti a krádeže týmových vozů.

Vrcholem nechutnosti pak byly rychle se šířící letáky, napsané poměrně špatnou angličtinou. Prohlašovaly, že tovární jezdci už nebudou v Portugalsku nikdy vítáni. Pokusily se též přinést vysvětlení, že pro místní fanoušky jsou automobilové soutěže něco jako býčí zápasy. Bez rizika je nebudou bavit.

Zcela “přes čáru” byla závěrečná poznámka, že pokud zemře jeden pták, neznamená to konec jara!

Rally nebo korida?

Odborná veřejnost i zahraniční fanoušci portugalské organizátory tvrdě odsoudili. Zazněly názory, že pokud chtějí lokální automobilové soutěže pořádat podobným způsobem, je to jejich volba. Ale nemají právo zvát si profesionální posádky z celého světa a poté je vyslat do nebezpečné arény, jako novodobé gladiátory. A pokud i nadále chtějí užívat pro svou soutěž statut mistrovství světa, nesmí si plést moderní rally s koridou.

O to větším šokem pro všechny byl o několik dní později rozhovor, který po rally v Portugalsku poskytl Jean-Marie Balestre francouzskému celostátnímu deníku L’Equipe. Přiznal v něm, že poslal řediteli Rallye de Portugal Oscarovi Torresovi telegram. Psalo se v něm, že s jeho soutěží počítá i pro sezónu 1987. Zároveň vyslovil poděkování amatérským pilotům, kteří v soutěži pokračovali poté, co se profesionální odjeli.

Rally s buketem portského vína ze sklizně 1986 nebyla kvalitním ročníkem. Do dnešních dní má velmi hořkou dochuť. Přidala jeden ze zásadních hřebů do rakve skupiny B.

foto: archiv