Rallyová legenda Walter Röhrl oslavila 7.3.2021 své 74. narozeniny. Mistr Evropy z roku 1974. Vítěz 14 závodů seriálu WRC a dvojnásobný mistr světa z let 1980 a 1982. Dlouhán z Regensburgu je mimo svých neoddiskutovatelných úspěchů na tratích známý taky svými často kontroverzními rozhodnutími, názory a prohlášeními s tématikou rally. Nutno však dodat, že ve většině případů opodstatněnými a pravdivými.
Dieselové začátky
Rozhodně se nedá říci, že by Röhrl od mládí prahnul po kariéře rallyovýho jezdce. Za volant se dostal především v civilním zaměstnání jako řidič regionálního bavorského církevního úřadu. Jezdil velkým a těžkým dieselovým Mercedesem.
“Vůz byl velmi pomalý, ale to mě naučilo dívat se dál před sebe a zbytečně nebrzdit, abych neztrácel rychlost. Dobrá škola.” vzpomíná Röhrl.
Z lyží za volant
Röhrlovou vášní bylo lyžování. Vážnější zranění nohy mu však záhy zabránilo v intenzivnějším pokračování sjezdařské kariéry. Jeho přítel Herbert Marecek přišel s názorem, že má Röhrl předpoklady stát se dobrým pilotem rally. Slovo dalo slovo a v roce 1968 Röhrl s Mareckem utvořili posádku ve Fiatu 850 Coupé na Rally Bavaria. Součet časů v cíli stačil s přehledem na druhé místo absolutně. Skvělý úspěch s línou italskou malorážkou ve stádu téměř 250 přihlášených dvojic! Přesto nakonec nebyli klasifikováni. Důvod? Chyběl jim záznam v jízdním výkazu z jedné z časových kontrol.
Když se Röhrla po závodě ptali, jak dokázal jet při své premiéře tak rychle, suše reagoval: “Netuším! Ani jsem nad tím popravdě nepřemýšlel. Prostě jsem s autem dělal to, co s lyžemi.”
Největší chyba kariéry?
Roky 1974-1977 se nesly ve znamení startů se speciály automobilky Opel (Commodore, Ascona, Kadett). Röhrl později přiznal, že to byla asi jediná chyba, kterou ve své kariéře udělal.
“Vyhrál jsem v roce s Opelem Ascona 1.9 SR svůj první titul mistra Evropy a řekl si, že teď nemůžu skončit. Ale auto už bylo k ničemu a já jsem promarnil další tři roky.”
Motivace
“Rallye se mi začala líbit především proto, že okolo nebyli téměř žádní diváci.” říká dnes s úsměvem Röhrl. “Měl jsem představu, že by bylo nejlepší pořádat závody někde hluboko v lesích a v noci. Bez diváků. Nechtěl jsem být slavný, chtěl jsem být dokonalý. Prostě si v hlavě představit, že chci udělat powerslide a auto zastavit přesně tady a pak do něj fyzicky sednout a podle té představy to dokonale provést. Mojí motivací nikdy nebylo zažívat rychlost a mít spoustu peněz a slávu, chtěl jsem jen vše dělat perfektně. Ujel jsem v průběhu rally 3000 kilometrů v cíli jsem si řekl, že možná průjezd dvou zatáček ze všech nebyl dle mých představ. A ty dvě zatáčky jsem si přesně zapamatoval.”
„Montemeister“
Röhrlův speciální vztah ke slavné Rallye Monte Carlo je poměrně známý. Dokázal v ní zvítězit čtyřikrát se čtyřmi různými auty. Odtud přišla přezdívka “Montemeister”.
“Monte je opravdovým klenotem mezi soutěžemi. Vyhrát ji pro mě znamenalo víc než cokoli jiného v mé kariéře. Sníh, led, bláto, suchý asfalt, úzké silnice okolo skal, hluboké propasti, závodění za denního světla i v noci… Kdo uspěl v Monte Carlu, mohl uspět kdekoli!” zdůraznil Röhrl.
Röhrl a skupina B
“Skupina B byla vrcholem toho, co jsem mohl v rally zažít. Budila spoustu emocí. Auta o výkonu více než 500 koňských sil se řídila těžce, ale o to větší výzvou v nich jízda byla. Mým nejoblíbenějším “béčkem” nebylo kupodivu Audi, ale Lancia 037 Rally. S výkonem 325 koní a nízkou váhou byla téměř jako formule.“
„A co jsem říkal na zrušení skupiny B? Nelíbilo se mi to, přechod do nově vznikající skupiny A byl frustrující. Ale mělo to výhodu, že jsem nemusel tak precizně poslouchat diktát spolujezdce. Vše se odehrávalo podstatně pomaleji a já měl daleko více času na vyhodnocení toho, co jsem před sebou viděl.“
Nicméně chování diváků bylo něco, čemu nerozumím dodnes. Když se zpětně dívám na videa z té doby, jsem šokován, jak blízko tratě byli a my mezi nimi dokázali jet nadoraz. Stačila drobná jezdecká chyba nebo technická závada…
Röhrl a AUDI
Ač si většina fanoušků v dnešní době spojuje Röhrla především s automobilkou se čtyřmi kruhy ve znaku, jejich vzájemný vztah nebyl vždy harmonický. V sezóně 1982 znamenal pro Audi téměř pohromu. S Opelem Ascona totiž vybojoval světový titul a dokázal porazit všechny smluvní jezdce ingolstadtské automobilky.
Na otázku, zda pro něj bylo uspokojivější porazit Audi s Opelem nebo pak vítězit přímo pro automobilku, odpověděl:
“Bylo pro mě uspokojivější je porazit. Na konci roku 1980 jsem dostal nabídku od Audi. Protože jsem novému vozu příliš nevěřil, dal jsem přednost startům za Mercedes. Když jsem nabídku nepřijal, byl manažer Walter Treser velmi rozčilený. Média uveřejnila spoustu rozhovorů, ve kterých se o mě celkem nevybíravě vyjadřoval. Když jsem se pak v roce 1982 vrátil do světového šampionátu, bylo mojí hlavní motivací Audi porazit. To se mi podařilo a navíc s Asconou, která v té době už byla představitelem zastaralé koncepce závodních aut.”
I přesto se v roce 1984 Röhrl a Audi spojili. Ze začátku se ukazovalo, že bestiální Quattro bude i pro Waltera tvrdým oříškem. “Audi bylo nedotáčivé a pokud jste při řízení neudělali minimálně jednu celou otáčkou volantem, nereagovalo. Navíc jsem se musel naučit brzdit levou nohou. Ovšem co se týkalo výkonu a trakce, bylo nepochybně nejlepší.”
Röhrl a Pikes Peak
V roce 1987 vyrazil Němec na zkušenou do USA. Snad v nejslavnějším závodě do vrchu dokázal za volantem Audi Quattra S1 (něco o historii Audi na Pikes Peaku) o sedm vteřin porazit svého největšího soupeře Ariho Vatanena jedoucího s Peugeotem 405 T16. Zároveň se stal prvním pilotem, který posunul rekord trati pod 11 minut.
“Nejprve jsem se trochu bál. Ale trať se mi moc líbila. Pěkná šotolinová cesta. Vždycky se mi líbily silnice, které vám dokážou okamžitě tvrdě oplatit jezdeckou chybu. Nemám příliš v lásce okruhy, kde můžete jet jako blázni a všude okolo je spousta únikových zón.”
Walter a okruhové závodění
Po ukončení rallyové kariéry Röhrl nějakou dobu koketoval s okruhy. V roce 1989 zvítězil v IMSA-GTO-Championship v americkém Watkins Glen v závodě na 500km. v letech 1990 a 1991 pak startoval v německém šampionátu DTM a dokázal v několika závodech vyhrát.
“Závodění na okruhu mi nikdy nepřineslo takové uspokojení, jako starty v rally. No možná jednou, v roce 1988 při závodě v Niagara Falls. Byl to městský závod, velmi hrbolatý, trval více než dvě a půl hodiny a všude okolo byly ochranné betonové zdi. Skoro jako v rally. Pamatuji si, jak po trénincích někdo pronesl: “Viděl jsi toho Němce? Zítra nezvládne ani tři kola, jezdí tak blízko zdí…” Nakonec jsem porazil všechny a bylo to snad jediný závod na okruhu, který mě moc bavil řízení auta mi dělalo radost.”
Röhrl a současná rally
“Rally se změnila. Dnes jsou závody příliš krátké a jezdci musí jet od startu zcela naplno. Jinak vypadnou z boje o vítězství. Auta jsou navíc neuvěřitelně dokonale postavená a odolná proti poškození. Jezdci tak nemusí příliš přemýšlet o “ochraně” jednotlivých komponent a mohou se soustředit zcela na svůj výkon.”
Walter Röhrl vstoupil do světa rally ne proto, aby se stal slavným (ale stal) nebo aby zbohatl (což se snad stalo taky), ale proto, aby usiloval o dokonalost. Jeho přirozené schopnosti a postupně rozvíjené dovednosti se ukázaly být největší devizou a jeho největším trápením bylo pochybování o sobě samém. I když mohl vyhrát ještě více světových rally či získat více titulů, nebyly pro něj důležité. Splnil si všechna svá předsevzetí a to většině případů za podmínek, které si sám stanovil. A kdo tohle může říct o svém životě?
