1980-1989. Zlaté osmdesátky. V Československu se nesly ve znamení totality, cenzury a nesvobody. V normálním světě ale byla osmdesátá léta všechno, jen ne nudná a průměrná.
Osmdesátkový kalup plný chamtivosti
Vyznačovala se okázalostí a divokostí. Tep života se mohutně zrychlil. Svět pociťoval tlak na rozvoj materiálního blahobytu a ekonomické produkce. Doba přála nemilosrdným ambicím. Na první pohled se zdálo, že nic není nemožné.
Bylo to desetiletí významných lidí, rozhodnutí i převratných technologických inovací, které navždy změnily naši budoucnost. Zrodila se přehršel kultovních filmů, seriálů a hudebních počinů. A také velký počet čtyřkolových miláčků, kteří se postupem času stali legendárními.
Všeobecně platná mantra osmdesátek – “Chamtivost je dobrá”, pronikala i do motoristického sportu. Automobilové soutěže nevyjímaje. Rally se snažila být součástí étosu “Rychlejší, větší a lepší”, který tehdy svíral téměř celý svět.
Jízda na dělové kouli
Synonymem pro rally osmého desetiletí dvacátého století se stala bezesporu skupina B. Opulentní superkáry, napěchované technologickým botoxem, se spoustou majestátních křídel a difuzorů. I když stály, vypadaly, jako by letěly. Hlasitý sound jejich motorů, doprovázený detonacemi a pyroefekty z koncovek výfuků, je dělal snadno identifikovatelnými. Nezpochybnitelná součást vrcholných vzpomínek z té doby.
Když zasněně přivřeme oči, můžeme nadneseně konstatovat, že spousta “béček” vypadala téměř jako kostýmky Joan Collins, které pravidelně nosila ve zdánlivě nekonečné telenovele Dynastie. Úzký pas, ale díky typickým osmdesátkovým vycpávkám pořádně široká ramena. To vše po vrstvou všemožných důmyslných detailů, doplněných pestrými barvami.
Objektivně řečeno – dle současných měřítek nebyly speciály skupiny B až tak kosmicky rychlé. Ve spoustě případů by s nimi současný vůz kategorie Rally (R5) vytřel podlahu. O nejnovější generaci WRC nemluvě. Ovšem v celém průběhu osmdesátých let nenašly konkurenci. Ve vzhledu, brutálním výkonu, a především v emocích, které dokázaly u fanoušků vyvolat. Nakonec, jejich bestiální kouzlo funguje dodnes.
Se skupinou B se pojila i značná míra nebezpečí. Tehdy ovšem převládal pocit, že lidé jsou neporazitelní. Ne nesmrtelní, ale určitě pány svého osudu. Práh přijatelného rizika byl mnohem vyšší, hrozba drahých a vyčerpávajících soudních sporů velmi nízká. Tento přístup k myšlení a žití názorně dokladoval, proč nemohl minimálně motoristický sport dlouhodobě fungovat v podobném duchu. Hranice mezi absolutní euforií a velkou tragédií byla totiž neuvěřitelně křehká. A skupina B jí několikrát překročila. Bohužel. (články Tragická Rallye de Portugal 1986 jako začátek konce skupiny B a GROUP B – pýcha a pád zlaté éry rally)
Řeč peněz
Navlečme si na chvíli klotové rukávy a hoďme na papír pár čísel a všeobecných ekonomických pouček. Peníze totiž stále hýbou světem. V osmdesátkách se rozpočty továrních týmů vymykaly kontrole. Nenašel se 
však nikdo, koho by tato skutečnost znepokojovala. Automobilky vydělávaly nejvíce peněz ve své historii. Jednotlivé fabrické skvadry tak mohly “trhat” peníze jako bankéři na rozlučce se svobodou. Jak by řekl Michael Douglas alias Gordon Gekko, záporák z filmu Wall Street – “Peníze nikdy nespí!”
Není divu, že na samotném vrcholu výdajové války dokázal turínský tým Lancie naplnit obrovský Boeing 747 téměř po okraj nejen materiálem, ale také několika malými vrtulníky a přesouvat se s ním doslova po celém světě. U Toyoty zase neměli problém zaplatit tři měsíce intenzivních testů před Safari rallye.
Šéf týmu Lancia Martini Cesare Fiorio v jednom rozhovoru přiznal, že zvládali utrácet desítky miliard lir ročně. V té době ohromná finanční částka, nemyslíte? A nebyli zdaleka jediní.
Africká bezedná kapsa
Doslova černou díru na peníze představovala zmiňovaná Safari rallye. Skvadry investovaly nemalé obnosy do specifických úprav soutěžích aut. Používaly se speciální terénní servisní automobily včetně týmu doprovodných vrtulníků i letadel. Nemluvě o malých armádách mechaniků. Když rally skončila, týmy zanechaly veškeré vybavení, včetně závodních speciálů, v Africe a mohly doufat, že do dalšího ročníku zůstanou mimo hledáček místních zlodějíčků a překupníků. Pokud se tak nestalo (éra, kdy věci i auta pravidelně zmizela, reálně proběhla), se vše jednoduše koupilo zbrusu nové.
Afrika byla specifická i svojí striktně hotovostní ekonomikou. Za dostatek barevných papírků se dalo na černém kontinentu zakoupit kreativní řešení takřka každého problému.
Jeden z týmových manažerů kdysi vyprávěl, že s sebou vozil kufřík se sto tisíci dolary v hotovosti. Zpět si vždy vracel s podstatně lehčím zavazadlem.
Na vlně úspěchu
Osmdesátá léta byla obdobím, ve kterém výrobci skrze motoristický sport okusili, jak v praxi chutná bezprecedentní úspěch. Zároveň si uvědomili jeho účinnost jakožto globálního marketingového nástroje. Kupříkladu “malorážka” s označením 205, kterou francouzská automobilka propagovala především v mistrovství světa štiplavou “béčkovou” verzí T16, byla nepochybně modelem, který zachránil Peugeot jako společnost. Jednoduchým automobilem, dostupným pro široké masy.
Italská Lancia už v té době slavnou závodní historii měla. Ale nikdy nezažila takovou dominanci, jako v osmdesátkovém mistrovství světa v rally. Ekonomický přínos obdivuhodné suverenity turínské skvadry přetrvává v pozměněné podobě dodnes.
Stačí si otevřít inzertní stránku s lehce ojetými legendárními klenoty a podívat se na astronomické prodejní ceny úspěšného modelu Delta Integrale. I po více než třiceti letech finanční hodnota kubistických “integrál” neklesá. Ba naopak. Je to stále svatý grál.
Japonské slunce vychází
A kdo měl v té době širší povědomí ohledně japonských silničních vozů? Ano, v šedesátých existovaly projekty Hondy v šampionátu Formule 1, následované o mnoho let později levnými Datsuny, nalakovanými v pofidérních odstínech modré a hnědé barvy. Teprve až rally ale dokázala spoustu nezainteresovaných potencionálních zákazníků přesvědčit, že japonská auta jsou ve skutečnosti nejen cenově dostupná, ale také technicky na výši.
Do alchymie přesvědčování přispívala velkou měrou Toyota. Dominovala nejprve v těžkých dálkových soutěžích, aby na počátku devadesátých let dokázala opanovat celé mistrovství světa v rally.
Nezapomínejme na Mazdu, tým s podstatně menším rozpočtem, než měla k dispozici konkurence. Přesto dokázal Hannu Mikkola vést Lombard RAC Rally 1987 se čtyřkolkou 323 4WD, než ve 47. rychlostní zkoušce havaroval po oslnění nízkým ranním sluncem. Hned rok poté triumfoval v britské rally Pentti Airikkala s jiným japonským vozem, tří diamantovým Mitsubishi Galant VR-4.
Jména jako Audi, Lancia a Peugeot budou vždy mezi prvními, které vás napadnou při vzpomínce na závody v osmdesátkách. Ve skutečnosti ale tato rallyová dekáda znamenala skutečně masivní průnik japonských automobilek na evropské tratě i trhy.
Cherchez la femme
Předposlední desetiletí dvacátého století dalo automobilovým soutěžím mnoho osobností. A to nejen ze světa mužů. Koho by kdy předtím napadlo, posadit za volant továrního auta ženu?
Manažeři Audi Sport ukázali, že mají koule na pravém místě a v roce 1982 přijali do týmu Francouzku Michèle Mouton. A to nejen kvůli dlouhým, hustým vlasům a skvěle padnoucí kombinéze.
Odvděčila se jim útokem na titul mistra světa. I když to v konečném bodovém součtu o malý fous nedopadlo, stala se nejúspěšnější ženou v historii rally (článek Rallye Pobřeží slonoviny 1982 – Röhrl vs. Mouton). A automobilce se čtyřmi kruhy ve znaku dokázala vyrobit snad větší reklamu, než všechny specializované agentury světa.
Divocí diváci
Automobilové soutěže byly v té době na vrcholu své popularity. Těžko spočitatelné masy fanoušků lemovaly blízké okolí tratě ve dne i v noci. Lidé neměli problém pár dní překračovat hranice vlastního pohodlí. V horku, dešti či mrazu chtěli být co nejblíže svým hrdinům, krotícím rozběsněné speciály. Nejlépe na dotyk. Doslova. Ze scény, kdy mechanik otevírá kapotu motoru Peugeotu 206 T16, aby z jednoho z naležato umístěných mezichladičů sebral dva utržené lidské prsty, až mrazí.
Rob Arthur, spolujezdec Tonyho Ponda v MG Metro 6R4, kdysi pronesl: “Jsem rád, že musím číst rozpis a nemám čas sledovat, co se odehrává okolo. Ale pro Tonyho to musí být děsivé. Když přece jen na pár vteřin zvednu oči a vidím tu lidskou zeď, která se před námi postupně rozevírá, připadám si jako Mojžíš, který nechává rozestupovat Rudé moře.”
Sledování rally bylo na rozdíl od mnoha jiných sportovních klání bezplatné, což zaručeně pomohlo k jejich tehdejší obrovské oblibě. Hordy mnohdy až zfanatizovaných diváků tvořily nedílnou součást ducha rally osmdesátých let. Nic podobného se už nikdy v budoucnosti nepodařilo zopakovat. Je to škoda?
Změna je život
Rallysport se v průběhu dalších desetiletí změnil k nepoznání. Ne vždy k horšímu, jak se někdy sami sebe snažíme v záchvatu nostalgie přesvědčit. Moderní rally je pro fanoušky mnohonásobně srozumitelnější. To v osmdesátkách byla občas až ďábelsky složitá. Jednotlivé závody byly podstatně delší. Auta se servisovat kdekoliv mezi erzetami. Tým musel mít pro každý doprovodný vůz připraven časový harmonogram a mapové podklady pro jeho rychlý a přesný přesun.
Nebyly nepodobné podrobným navigačním mapám severního Atlantiku. Na první pohled se pak zdálo, že jejich příprava zaměstnávala několik desítek úředníků snad celé desetiletí.
Dostupnost informací byla pro diváky bez existence internetu a mobilního spojení velmi omezená. Ani skutečnost, že valná většina fanoušků neměla po celou dobu konání rally přesné informace kdy, kde a co se právě děje, neubírala automobilovým soutěžím nic na jejich atraktivitě.
Součástí kouzla sledování rally byla jakási hra Čínského šepotu. Na jedné straně lesa některý z diváků polohlasem vyřkl zaručenou zprávu, že “Ari Vatanen havaroval”, aby na druhý konec lesa postupně dorazila informace, že “Juha Kankkunen má rýmu”.
Na tom ale vůbec nezáleželo. Jedinou důležitou realitou byla vrčící podívaná, odehrávající se přímo před zraky fanoušků. Když se totiž díváte na bojiště, není nutné vědět, kdo aktuálně vyhrává válku. Stačí, když jste částečně oněmělí tím, co se před vámi děje.
Tento trend byl příznačný pro osmdesátá léta jako celek. Mohli bychom je nazvat dobou předdigitální. Nedocházelo k žádnému informačnímu přetížení. Televizní sestřihy, fotografie i psané reportáže se těšily podstatně větší pozornosti. Dnes má většina mediálních výstupů životnost jednoho potažení prstem po displeji mobilního telefonu.
Bouřlivé osmdesátky. Milované i nenáviděné. Spoustu se toho napříč lidskými činnosti podařilo, na některé okamžiky by bylo zase nejlepší zapomenout. Jednou nahoře, jednou dole. Ale v případě automobilových soutěží bychom měli osmou dekádu dvacátého století oslavovat. Pro rally to totiž byla bláznivá, neopakovatelná doba, kdy chamtivost byla opravdu dobrá.
