Kankkunen vzal svou porážku sportovně – dokonce mu nechyběl humor, když přišel o vedení a musel pěšky pár kilometrů mlhou a deštěm k servisním vozům. To už věděl, že jeho přítel a soupeř Miki Biasion, je na nejlepší cestě převzít po něm korunu soutěžáckého krále.
Pro nikoho to nebylo překvapení. Lancia už se postarala, aby zbylí dva kandidáti šanci ztratili. Oba doslova bez boje. FISA totiž stanovila, že mistr světa musí mít za sebou start alespoň v jednom podniku konaném mimo Evropu. Markku Alén zmeškal poslední příležitost v Pobřeží slonoviny. A pokud jde o Alexe Fioria, tovární tým ho místo na RAC rally, závěrečného kola šampionátu, poslal do Austrálie.
Itálie měla v kapse první světový titul své značky i jezdce v motoristickém sportu za posledních 35 let.
Tým Toyota i Ford v nevýhodě
Zvláštní charakter této soutěže vyžaduje velké zkušenosti.
Kdo je neměl, byla Toyota. Od 70. let, kdy se účastní mistrovství světa, do Itálie nikdy nezavítala a její jezdci Juha Kankkunen a Kenneth Eriksson jen jedinkrát (za volanty jiných značek). Těžko se dalo počítat, že ze sebe vydají maximum schopností. Toyoty přesto nečekaně dokázaly v náročných rychlostních zkouškách vedoucích po asfaltu držet s Lancií krok.
Spíše se to čekalo od Fordů s pohonem zadních kol, ale ty zbrzdila nepřízeň počasí – mokré asfaltky jim prostě nesvědčily. A to si Ford chtěl napravit pověst pošramocenou v podnicích domácích mistrovství Blomqvistovými neúspěchy.
Jeho auto skupiny A nejednou porazil Gianfranco Cunico s vozem skupiny N.
Větší pozornost než k Biasionově počínání byla upřena ke skupině N. I když Belgičan Pascal Gaban dostal zelenou ke startu až pět dní před soutěží, získal sedmibodový náskok před Argenticem Jorge Recaldem, který rallye nedokončil – v 31. rychlostní zkoušce ho vyřadilo pérování.
Po absenci v Rallye Pobřeží slonoviny se předposledního podniku sezóny zúčastnilo deset prioritních jezdců „A“. Čtyři z nich ze soutěže odstoupili, ale šest se jich umístilo do 7. příčky.
Rozporuplná etapa v okolí Turína
Novinkou bylo, že vedle Sanrema se na pořádání (a hlavně financování) rallye podílelo město automobilového průmyslu Turín – nutno dodat, že k malé potěše účastníků.
Opět se změnil název, ale především trasa. Turínské peníze způsobily, že tam končila první a začínala třetí etapa a na asfaltkách v okolí města se odehrávala druhá. Aby byl zachován poměr mezi asfaltovými a šotolinovými silnicemi, byla zkrácena závěrečná trať na severu od Sanrema.
Jezdci si po tréninku stěžovali, že kopcovitý terén u Turína není pro automobilové soutěže vhodný. Lonzo bude tak ucpáno, že se tudy nebude moct projet. Radost neměli ani z dlouhých úseků po autostrádě. V minulosti byly asfaltové silnice v Ligurii a šotolinové v Toskánsku spojeny hodně dlouhými tranzitními úseky, nyní trasa vedla do trojúhelníku, což situaci jen zhoršovalo.
Pár změn bylo i k lepšímu, například ceny pro jezdce do 28 let v celkové hodnotě 7.5 miliónu lir (5400 dolarů).
Déšť, děšť a zase jen déšť
Po řadě hezkých, slunečných dnů se počasí změnilo v předvečer startu. Silnice za Sanremem byly mokré a šance aut s pohonem zadních kol silně poklesly. Všude se diskutovalo o pneumatikách. Tolik vody, jako hrozily černé mraky, zase nebylo, ale stačilo to. Vozovky byly příliš kluzké, poseté listím a dokonce ještěrkami a žábami.
Toyota v čele soutěžního pole po prvním dni na asfaltu – to byl pro Lancii šok!
Těch ale přišlo více. Na Cunica čekal hned v první rychlostní zkoušce za tunelem u San Romola. Tam při výjezdu zapomněl zahnout doleva a ocitl se mimo trať. Gabriele Noberasco havaroval po tom, co se mu nezavřel přívod benzínu. Didier Auriol vytočil ukázkové hodiny, jenž ho stály 15 sekund. Nečekané bylo i vedení Aghiniho na Peugeotu ve skupině N.
Večer v Turíně bylo sucho, ale ráno už zase pršelo. V první erzetě druhé etapy měl ošklivou bouračku Kankkunen a záhy ho napodobili dva jezdci.
Havárie s fatálními následky
Nejprve Carole Vergnaud a po něm Jean-Marc Dubois, oba Francouzi s Citroënem AX Sport.
Druhý jmenovaný se zřítil do téměř třicetimetrové rokle. Pilot byl na místě mrtev. Spolujezdec Robert Moynier zemřel čekaje na záchranku. V prohlášení pořadatelé uvedli, že se sanitka dostavila za 11 minut, ale Vergnaud na svých hodinkách naměřil 50 minut. „Celou dobu jsem sledoval čas a doufal, že ho stihnou zachránit,“ řekl zdrceně.
Ve třetí rychlostní zkoušce druhé etapy pak havaroval Bossini, když se mu zablokovaly brzdy, srazil jednoho diváka a sám si poranil nohu po nárazu do zdi.
V následující erzetě vylétl z tratě Auriol s Fordem Sierra, jemuž se pro změnu zablokovalo kolo. Pořadatelé pak raději zrušili sedmou „erzetu“.
Většinu třetího dne opět lilo. V průběhu etapy se čtyři Lancie dostaly na první čtyři místa a ty už neopustily.
Ve 4. etapě zlomená rozvodový tyč ventilu přiměla odstoupit československou posádku Kvaizar – Janeček. Čest škodovek ve třídě do 1300ccm zachránila třetím místem britská dvojice Warren Hunt-Duncan Forester (v soutěži do mladších 28 let celkově čtvrtá a nejlepší neitalská) se Škodou 130 L, speciálně upravené s řízením vpravo.
vyšlo v měsíčníku MOTOR, ročník 1988
