Ze stínu mnohem známější Rallye Zlaté písky vystupuje další bulharská automobilová soutěž – Rallye Hebros. Název je odvozený od dřívějšího jména řeky Marici, která protéká starobylým Plovdivem.
V podhůří Rodop
Právě jedno z nejkrásnějších bulharských měst je totiž střediskem soutěže, jejíž trať se vlní po svazích nedalekých Rodop. Díky tomu mohou pořadatelé zařadit také atraktivní rychlostní zkoušky po kamenitých a prašných cestách v krásném prostředí malebného pohoří. Mnohé slavnější soutěže se nemohou pochlubit tak zajímavými úseky, protože ve většině zemí vytlačují ochránci přírody závodní automobily výhradně na asfaltové silnice.
Splnili jsme slib. Loni nás pořadatelé pozvali do Plovdivu, abychom seznámili prostřednictvím našeho časopisu československé posádky se zajímavou soutěží – a tři se přihlásily k následujícímu ročníku. Ačkoli byl už třináctým v pořadí, českoslovenští reprezentanti zde měli premiéru. Ředitel rally netajil spokojenost s jejich kvalitou, i když do cíle nakonec dojel ze tří vozů jediný.
Tři československé posádky na startu
Trumfem naší výpravy měla být posádka Leo Pavlík/František Šimek na voze Opel Manta 200. Během sezóny se mnoho nesvezla, od Rallye Teplice, Příbram a Barum měla příliš dlouhou pauzu. O to víc se Pavlík těšil na soutěž, ve které mohl změřit síly s favorizovanými Renaulty. Pomýšlel na nejpřednější umístění a tomu také podřídil pečlivý trénink. Po třetím místě na Barum rallye potřeboval další úspěch jako sůl.
Zato zbývající dvě posádky jely do Bulharska jen pro cenné mezinárodní zkušenosti. Milan Tesař s Vladimírem Ondrouškem startovali v létě na Vida rallye, další bulharské soutěži, zařazené do evropského šampionátu. Probojovali se tam až do první desítky a výsledek tolik posílil jejich sebevědomí, že potom na domácí Rallye Tríbeč útočili na stupně vítězů! Do Plovdivu přijeli s obrovskou chutí do závodění, ale také s vědomím, že tady bude obhájení dobrého jména škodovky mnohem těžší.
Ambiciózní vsetínskou posádku Pavel Malý/Vítězslav Klimek čekala zahraniční premiéra. S čerstvým bronzem v kapse chtěla okusit neznámou trať a výborné bulharské soupeře na Ladách. Proto bylo rozumnější krotit temperament a ochutnávat jen po malých soustech.
Vyšší koeficient, ale…
Rallye Hebros měla vyšší koeficient než obě naše soutěže – Barum rallye a Škoda rallye. Proč? Musím přiznat, že tentokrát jsme hledali marně. Velkoryse působí snad jen prostředí, protože všichni účastníci bydlí společně ve špičkovém hotelu Novotel Plovdiv. Už pohled na startovní listinu však vyloudil vzpomínky na skvělé obsazení letošní „Škodovky“.
Čubrikov, Dunev a Ferjáncz – největší favorité
Její ozdobou byl prioritní jezdec a obhájce prvenství Ilja Čubrikov, který se v dějišti soutěže objevil až v předvečer startu. Jeho syn tentokrát neusedl na sedadlo spolujezdce, ale po premiéře na Vida rallye se znovu sám představil s tréninkovým Renaultem. Ačkoli jméno Čubrikov je vždy zárukou kvality, tentokrát s předním umístěním nepočítal.
„Renault je už příliš opotřebovaný, musím ho šetřit. Proto jsem letošní sezónu obětoval na zaučení syna. Třeba potom bude shánět nové auto pro něho…“ říkal Čubrikov s úsměvem.
Po více než roční přestávce se představil s jasně žlutým Renaultem R5 Turbo další přední bulharský jezdec Boncho Dunev. Poprvé startoval v barvách nového klubu Akademika Sofia, ve kterém stejně jako dřív chce věnovat výchově mladých jezdců. Nejprve jim nabízí své sedadlo spolujezdce a lekce udílí přímo na trati soutěží. Ačkoli sám je trochu znevýhodněn častou výměnou partnerů, přesto našel v této praxi zalíbení.
Ve výčtu favoritů nesmíme zapomenout ani na Attilu Ferjáncze. Na tratích bulharských soutěží se už cítí jako doma, jen s výsledky v poslední době nebyl příliš spokojený.
Loni ho v Plovdivu připravil o vítězství jen defekt a také letos sebevědomě prohlašoval: „ Pokud auto pojede bez problémů, nikdo ze soupeřů by neměl být rychlejší.“
A také nebyl. Ferjáncz vyhrával jednu rychlostní zkoušku za druhou a od startu nebylo pochyb o jeho suverenitě.
Premiéra Renaultu 11 Turbo
Při Rallye Hebros se konečně dočkal soutěžní premiéry nový Renault 11 Turbo. Za volant usedl po dlouhé přestávce zkušený polský soutěžák Blažej Krupa a auto oblékl do barev týmu Rothmans. Už při tréninku se na první pohled zdálo, že jede jen na projížďku, ale o to větším překvapením byly dosahované časy.
První odpadlíci
Od startovní rampy vyrazil ulicemi města nejrychleji Radoslav Petkov na krásném Nissanu. Ovšem stejně rychle také skončil, protože pro technickou závadu zastavil jako jeden z prvních již na druhé rychlostní zkoušce.
Stejně rychle vypadli ze hry také Velikov a Illiev, dva ambiciózní domácí jezdci na Ladách. Nepříliš početné startovné pole (57 posádek) také dostávalo trhliny. A to ještě pořadatelé proti loňsku prohodili obě etapy, takže obtížnou šotolinu nechali až na nedělní ráno.
Rychlé asfalt i rozbitá šotolina
Už při tréninku trať naše posádky nijak nenadchla. První etapa se jela až na jedinou výjimku po asfaltu, mnohdy příliš širokém. Rychlostní zkoušky většinou startovaly proti kopci, takže hodně záleželo na výkonech motorů.
„Škoda, že se nejede opačně, z kopce dolů,“ povzdechli si naše posádky jedním hlasem. Asi by soupeře rádi přesvědčili o tom, že jejich srdce zdobí odvaha. Nakonec tu odvahu mohli stejně dokázat, protože některé úseky vedly nad prudkými srázy, ze kterých se až zatočila hlava. Věčně rozesmátý spolujezdec Šimek si prý v takových místech psal tajnou šifru „RN“ – „Rovně nemožno“.
Malebné krajina v podzimních hávu
Při putování za pelotonem soutěžních jezdců jsme se dostali až do svérázných podhorských vesniček.
Hospodáři tady sklízeli víno a tabák, dole pod kopci se široká pole červenala rajčata. Podzim se chystal k prvním tahům štětcem.
Mechanici neměli moc příležitostí pozorovat krásy bulharského vnitrozemí. Přejezdy servisních vozů byly jen minimální, stačilo pendlovat mezi dvěma až třemi místy.
Pavlík bojuje, Tesař mimo hru
Zpočátku jely všechny posádky v dokonalé pohodě, jen Pavlíka snad trápily příliš rychlé časy Renaultů. Ferjáncz, Dunev i Čubrikov mu ujížděli z dosahu a naopak Krupa se ho držel jako klíště.
Ale to by nebyl Pavlík, kdyby se smířil s pasivním vyčkáváním. Bojoval a útočil v místech, kde proti němu neměly Renaulty takovou výhodu v síle i jízdních vlastnostech.
Po deseti rychlostních zkouškách ztrácel na vedoucího Ferjáncze 4:22 minuty, na třetího Čubrikova polovinu.
Zato Tesaře jsme v té chvíli ve výsledkové listině už nenašli. Stál na trati rychlostní zkoušky s vylomeným levým zadním kolem.
Ačkoli byla jeho situace beznadějná, přesto jsem ocenil spojení posádky se servisními vozy prostřednictvím vysílaček. Jezdec oznámil svoji polohu i druh závady a doprovodná „stodvacítka“ se k němu hned rozjela s náhradními díly a mechanikem. Než první posádky znovu přijely na tenhle úsek, prasklý hřídel kola byl vyměněn a auto mohlo odjet. „Zařadíme se teď na svoje místo“, dobíral si Tesaře jeho mitfára Ondroušek. Do dobré nálady se však oba museli nutit.
S dosavadním výkonem byli nadmíru spokojeni, časy je zatím řadily do druhé desítky, škoda závady… „ Poprvé jsem se svezl s půjčenou pětirychlostní převodovkou a hned je to jiná jízda! Jelo se mi opravdu výborně, na druhou etapu jsme byli ještě lépe připraveni. Škoda.“ říkal při zpáteční cestě do hotelu Tesař.
Kafépauza a vzhůru do prachu
Vrátily se sem také ostatní posádky. Jezdci se mohli na pár hodin natáhnout, spolujezdci ještě se svými mechaniky rozebírali štace pro druhou etapu. Ta měla rozhodnout, protože nastražila dvě náročné šotoliny v těsném sledu. Právě tady loni řada posádek ztratila šanci na přední umístění.
Do horské vesničky Dobralak však nevedla žádná jiná cesta a málokdo si mohl dovolit poslat sem jeden servisní vůz na celé odpoledne. Pavlíkovi naštěstí jeho dávný přítel Kolev zajistil posilu z nedalekého autoservisu.
Vsetínská parta bratří Klímků (Vítězslav na sedadle spolujezdce, Tomáš a Martin mezi mechaniky) sem ještě před svítáním zavezli dva mechaniky, k nohám jim složila rezervní pneumatiky a nářadí a nechala si je tady pro případ nouze. Štěstí, protože se v nouzi opravdu ocitla.
Po přestávce se vyjíždělo podle průběžného umístění – tedy Ferjáncz, Čubrikov, Dunev, Pavlík atd.
Pro obě československé posádky to znamenalo jednoznačný povel k útoku – Pavlíka na stupeň vítězů a Malého na první desítku.
Pavlík z kola ven
K velkému překvapení Pavlík definitivně zastavuje právě v Dobralaku, mezi dvěma šotolinovými úseky.
„Zůstal mi viset plyn, poslední kilometry jsem dojížděl na klíček. Takhle se dál jet nedá,“ rezignuje Pavlík a bulharští mechanici rozebírají karburátor. Opel se ke stíhací jízdě už nerozjede.
Defekt x 2
Zbývá poslední želízko v ohni. Posádce Malý/Klimek zatím stoprocentně vychází pečlivě připravená taktika. Až v závěru soutěže výrazně zrychluje, aby mohla „prodat“ kamenité úseky.Ve výsledkové listině se posunula na vynikající sedmé místo. Do cíle zbývají poslední tři rychlostní zkoušky…
O zrádném kamení na ještě zrádnější šotolinové rychlostní zkoušce předem dobře věděli. Jedou opatrně – a přesto pneumatika nevydržela! Pár nacvičených pohybů, v mžiku je kolo vyměněné, plný plyn… Než se stačila Lada pořádně rozjet, znovu jedou na prázdném kole. Teď už nezbývalo nic jiného, než osm kilometrů do cíle dokulhat. Z disku odletují kousky elektronu a rychlostní zkouška je najednou nekonečně dlouhá. Plné čtyři minuty v ní ztratili na největší soupeře.
Díky výbornému předchozímu výkonu se však pád zastavil hned po dvou příčkách. A deváté místo v soutěži mistrovství Evropy s koeficientem 2 je při prvním mezinárodním startu velkým úspěchem.
Na prvních místech se po odstoupení Pavlíka už vůbec nic nezměnilo. Ferjáncz si s přehledem udržel přesvědčivé vedení, mezi trojící „pětek“ a čtvrtou „jedenáctkou“, jak jsme si zvykli odlišovat Renaulty, byla už příliš velká propast. Naprostou suverenitu Renaultů dokumentoval počet vyhraných rychlostních zkoušek – Ferjáncz 22, Čubrikov 7 a Dunev 1.
Text & foto: Petr Dufek
