Rally Nový Zéland 1987- Wittmannův jediný triumf v MS

Nový Zéland je země s překrásnou přírodou, dlouhými plážemi, ale také vysokými horami, vodopády a sopečnými oblastmi. Jedná se velmi rozdílné geografické podmínky, než na jaké jsme my Středoevropané zvyklí. I přesto si tam na konci osmdesátých let minulého století, dvě osobnosti rakouského rallysportu ve dvou po sobě jdoucích letech, připsali překvapivá prvenství v soutěži seriálu Mistrovství světa.

Rally of New Zealand 1988 a Sepp Haider

V roce s dvěma osmičkami na konci stanul na stupni nejvyšším 34-letý hoteliér Sepp Haider se spolujezdcem Ferdinandem Hinterleitnerem a vozem Opel Kadett GSi. Vítězství to bylo o to cennější, že Haider nebyl nikdy profesionálním jezdcem.

Pravdou však je, že toho roku nebyla startovní listina nabušená světovými jmény. Z těch známějších lze zmínit asi jen Petera “Possuma” Bourneho (Subaru RX Turbo), Jimmyho McRae (Ford Sierra XR 4×4) či Kenjiro Shinozuku (Mitsubishi Galant VR-4). Když Bourne ve třetím dni rally havaroval a McRae s Shinozukou odstoupili pro technické závady, cesta pro Haiderovo vítězství byla otevřená.

Za zmínku jistě stojí fakt, že pro vůz automobilky Opel to byl návrat do popředí výsledkových listin po pěti letech. Posledním triumfem totiž bylo vítězství Ariho Vatanena s Opelem Ascona 400 v Marlboro Safari Rally 1983.

Lancia jako Wittmannův recept na vítězství

O rok dříve, v sezóně 1987, vyrazil k protinožcům pokusit štěstí i u nás dobře známý čerstvý jednasedmdesátník Franz Wittmann. Ani tehdy listina přihlášených neoplývala hvězdnými dvojicemi. Z těch TOP tu byly parťáci Stig Blomqvist s Björnem Cederbergem (Ford Sierra XR 4×4), “Possum” Bourne s Michaelem Enggletonem (Subaru RX Turbo) či Kenneth Eriksson s Peterem Diekmannem (Volkswagen Golf II GTi 16V).

Blomqvist odstoupil už v prvním dni po havárii na desátém rychlostním testu. Podle jeho vyjádření si musel po dlouhé době zvykat na auto s pravostranným řízením. Tento hendikep vedl až k výletu mimo trať a fatálnímu poškození Sierry.

Ani vítězství “Kaisera Franze” se nerodilo lehce. Sem tam přišla nějaká ta jezdecká hrubka. Lancia Delta, se kterou absolvoval teprve čtvrtý závod, naštěstí netrpěla výraznými technickými problémy. Ale doslova ŽHAVÉ chvíle si s ní posádka v závěru rally přece jen užila.

O prvenství musela rakouská dvojice nakonec tvrdě bojovat s Kennethem Erikssonem. Jeho dvoukolce “naložiil” se svojí čtyřkolkou v konečném zúčtování pouhých 47 vteřin.

Interview s Franzem Wittmannem nejen o Novém Zélandu

Proč padla Vaše volba zrovna na vůz Lancia?

“Jezdil jsem v seriálu mistrovství světa dva roky s Volkswagenem (1985-86). Předtím jsem měl tři roky Audi Quattro. Ale teď jsem potřeboval vůz skupiny A s pohonem všech čtyř kol. Na začátku roku jsem odjel do Turína za Cesarem Fioriem. Ten souhlasil, že mi prodá “to správné” auto a moji mechanici si jej budou moci přijet postavit přímo do továrny ABARTH. Nedalo mi to a chvíli předtím, než bylo auto dokončeno, jsem pro jistotu zavolal Giorgiovi Piantovi (testovací jezdec Lancia). Chtěl jsem se ujistit, že Delta bude postavena v nejlepší možné  specifikaci. Hned následující den mi volal můj šéfmechanik, že na pokyn Pianty museli vydělat již namontovaný motor a pod Giorgovým dohledem nainstalovat jiný.”

Proč jste si vybral právě start na Novém Zélandu?

“Nejdříve jsem měl v plánu absolvovat celé rakouské mistrovství. Ale i když jsem byl rakouským šampionem už sedmkrát, letos mi to nebude dopřáno. V prvním závodě, Schneerosen rally, jsem skončil třetí. Při Lavanttaler Frühlings rallye mi první místo uniklo o jednu vteřinu a z Niederösterreich rallye mě vyřadila ulomená řadící páka. Rozhodli jsme se, že na rakouský šampionát zapomeneme a vyrazíme na nějakou soutěž MS.”

Jak velký byl váš tým?

“Rallye Nový Zéland s námi absolvovali pouze dva mechanici, dva přátelé včetně bratra mé manželky a Hans Geist jakožto manager.”

Jak se rally pro vaši posádku vyvíjela?

“V prvním dni bylo osm šotolinových erzet a čtyři asfaltové. Svedli jsme velký souboj se Stigem Blomqvistem a mým bývalým kolegou Kennethem Erikssonem. Stig však později havaroval. Než jsme se dostali na asfaltové vložky, začalo pršet. Já jsem nechal obout  intermedia, ale Kenneth měl k dispozici pouze slicky nebo “mokré” pneumatiky. Ani jedny z nich v tu chvíli nebyly dobrou volbou a my jsme se díky tomu dostali do čela.”

Takže pak už šlo vše hladce?

“Otevřeně, byli jsme stále nervózní. Druhý den jsme museli na erzetách předjíždět několik aut, která odstoupila. Trochu nás to zdrželo. Ale Delta se ukázala jako dobré auto, především na šotolinových rychlostních zkouškách.”

Celá rally se tedy obešla bez technických problémů?

“Jen drobnosti. Drama přišlo až v samotném závěru. Zjistili jsme  netěsnost v olejovém systému motoru. Olej se pomalu ztrácel, ale nebyli jsme schopni přijít na to, kudy. Naštěstí jsme s sebou vezli několik plechovek s touto tekutinou. Zastavili jsme kousek před startem rychlostní zkoušky a protože nás tlačil čas, Jörg rychle otevřel kapotu a nalil olej do motoru. Než však stačil našroubovat zpět víčko plnícího otvoru, nastartoval jsem. Olej z motoru pod tlakem vytrysknul na něj a bohužel i na horké turbodmychadlo. Tam okamžitě vzplanul. Křičel jsem na Jörga, aby okamžitě zavřel kapotu a vyrazil jsem po běžné silnici asi stopadesátikilometrovou rychlostí, abych oheň uhasil. To se podařilo, ale museli jsme znovu dolévat spoustu oleje a navíc hledat víčko, které jsem naštěstí při zběsilé jízdě neztratil. Zapadlo do motorového prostoru tak dokonale, že jsme měli problém jej “vylovit” nazpět.

V cíli to tedy musela být pořádná oslava?

“To ano! Při udílení cen hrál Hans na akordeon. My jsme zpívali a Helmut Deimel, náš kameraman, se rozvášnil natolik, že při natáčení spadnul z pódia”.