Džubox. Dříve nedílná součást zakouřených barů a putyk. Vylovili jste z kapsy pár oleštěných mincí, kterými jste nakrmili hladovou kasičku omšelé hrací skříně. Jakožto výraz vděku poté umakartová mašina ochotně vypustila do éteru nepřeberné množství hitů různých žánrů a temp. V toku libých tónů jsme mohli se slzou v oku vzpomínat na své životní vzestupy a pády, první lásky či rozvodová řízení.
Soutěžácká nostalgie
Eifel Rallye Festival je v přeneseném slova smyslu také kouzelnou hrací skříňkou, naplněnou až po okraj rozličnými “peckami”. Vložíte dvacet “éček”, na krk hrdě zavěsíte “Zuschauerpass” a nic vám nebrání tři dny putovat křížem krážem barevnou historií rallysportu. Vyladěné závodní motory vám k tomu zahrají kvalitní muziku. Přídavná dálková světla se postarají o světelnou show. K dokreslení koncertní vřavy přispějí mírou nemalou i pálící se pneumatiky dávkou modrobílé, zapáchající mlhoviny. V letošním roce zahráli z festivalové desky pořadatelé již desátý “track”. Nedobře uvařený netopýr nám premiéru jubilejní hitovky nuceně posunul o celá dvě léta. Mrzutá příhoda však nezměnila nic na tom, že šou musí pokračovat!
Willkommen in Deutschland!
Bzučící automat vypouští do kelímku nápoj, ve kterém jsou, soudě dle trpkého ocasu po polknutí prvního hltu, utopena snad všechna hoře předchozího dne. V hlavě mám teď jen jednu otázku: “Kde je můj cukr?”
Není noc, ani ráno. Hodina mezi psem a vlkem. Pomyslná šrafovaná hraniční čára už dávno zmizela za rudou stopou našich zadních svítilen. Po autobahnu se v “Passer stylu”, tedy s plynovým pedálem na podlaze, řítíme do země, která přispěla do báječného mužského světa festovní náloží zlatavého moku, načepovaného v těžkotonážním tupláku. Hustá pivní pěna ráda ulpívala na tamější, dříve hojně užívané ozdobě chlapské tváře, kterým macho knír bezpochyby byl.
Hustý “smeták” si pod nosem pěstoval i neotesaný osmdesátkový hrdina hlavního večerního vysílacího času televize ARD, Horst Schimanski, jehož byl svého času plný Duisburg. “Alles klar, der Kommissar? Ja? So, willkommen in Deutschland!“
Ze středoproudé popové pecky, jež doprovázela neortodoxního komisaře v ošuntělé vojenské bundě při jeho posledním případu z úspěšné série “Místo činu”, bychom mohli úvodní část textu použít k rozvedení hlavní myšlenky Eifel Rallye Festivalu.
“Žiju v nebezpečné zóně, osamělý muž, mnoho mil od domova…”
Notičky a něhy pro melancholický cajdák Against the wind vyšly z pera Dietera Bohlena, půlky nesmrtelného dua Modern Talking. V nahrávacím studiu skladbu do mikrofonu zapěla, svým typicky zastřeným hlasem, velšská poprocková diva Bonnie Tyler.
Eifel Rallye Festival je koncipován jako výkladní skříň dřevní doby automobilových soutěží. Éry barevných, hlučných soutěžáků, kdy rallye byla jedním z možných životních stylů, provozovaných i v těch nejzapadlejších koutech světa. Časů, kdy se soutěžní šoféři a jejich věrní mitfárové dobrovolně pasovali do rolí reků bez bázně a hany. Epochy, kdy všudypřítomné riziko hnalo posádkám i fanouškům adrenalin do mezních hodnot. Doby, kdy vdechovat nikotin bylo moderní a piloti si při vyjádření svých postojů a myšlenek nemuseli brát servítky. Období, které dokázalo zhmotnit myšlenku, že nic není nemožné, a to především díky téměř bezedným pokladnicím automobilek. Závodilo i žilo se naplno!
Německý “fesťák” ale není pouze muzeem s exponáty zapadanými prachem. Dokáže držet krok s moderní dobou a ani se při tom nezadýchá. Je proto jedno, jestli vlastníte Mini Cooper ze šedesátých let či vám v garáži stojí jen několik let staré WRC. Nikdo neřeší, zda se jedná o originální kus či dokonalou repliku. V Daunu jsou vítáni všichni. Existuje pouze jediná podmínka, kterou je bezpodmínečně nutné splnit. Závodní speciál musí být vyveden v dobové livreji. Zábava může začít!
Vulkány v Eifelu
Je tady. Náš sjezd z dálnice. Po téměř deseti hodinách jízdy opouštíme mumraj autostrád. Pryže našeho přemisťovadla brousí první metry asfaltového povrchu silnice nižší třídy v kraji honosícím se názvem “Vulkaneifel”, ležícím na severozápadě spolkové země Porýní-Falc. Jedná se o nejméně hustě obydlený německý okres.
Trocha geografie nikoho nezabije. Rozdělme si teď název “Vulkaneifel” na dvě části. Označení “Vulkan” má přímou spojitost s dřívější vulkanickou činností. Díky ní se zde v současné době nachází mnoho minerálních pramenů a také několik jedinečných sopečných jezer. Nazývají se “Maar” a jedná se v podstatě o oválný a mělký sopečný kráter, naplněný vodou.
“Eifel” je pak název pohoří, které se v okrese rozkládá. Administrativním centrem oblasti (a stejně tak centrem Eifel Rallye Festivalu) je nevelké město Daun (8059 obyvatel).
Kraj s odérem vysokooktanového paliva
Ač by se mohlo zdát, že je zdejší region motorsportem relativně nepolíbený, není to pravda. Vždyť do Trevíru, někdejšího centra soutěže seriálu mistrovství světa Rallye Deutschland, je to z Daunu necelých osmdesát kilometrů. V ještě dávnější minulosti hostil Trevír a jeho okolí jinou významnou soutěž německého “mistráku”, známou jako Hunsrück rallye.
A především hrad Nürburg, tyčící se do nebes v dostřelové vzdálenosti od Daunu, propůjčil své jméno veleslavnému motoristickému okruhu. Existuje vůbec jedinec, jenž čpí benzínem a nezná Nürburgring s jeho legendární Nordschleife nebo-li Severní smyčkou?
Není bez zajímavosti, že v bezprostřední blízkosti nejtěžšího okruhu světa si vybudoval své zázemí tým Toksport, současný přípravce vozů Škoda Fabia Rally2 pro WRC2.
Do pekla, do nebe
Disponujeme drobným přebytkem času. Kde jinde proto začít den, než v Zeleném pekle, jak kdysi v dávnověku pojmenoval Severní smyčku Sir Jackie Stewart?
Cestou do inferna v hráškové barvě protínáme několik vesnic. Je až k neuvěření, jak zdejší komunita okruhem žije. Vidíme spoustu garáží a dílen, před kterými parkují nízko posazené, vyrámované káry, jež si za mrzký euro groš můžete pronajmout pro svou spanilou jízdu po Nordschleife. S očima navrch hlavy míjíme čerpací stanici, kde u stojanů zrovna doplňují palivo dvě auta s nerozeznatelným původem, pro sichr opatřená důmyslným protišpionážním polepem. O kousek dále má svoje testovací centrum výrobce pneumatik Goodyear. Hned ve vedlejším areálu vidíme v trávě jen tak ledabyle pohozenou dvojici okruhových speciálů Aston Martin.
Mein Gott, motoršportí peklo opravdu existuje!
“Youtube corner”
My jsme si pro blízký kontakt se “smyčkou” vybrali sérii na sebe navazujících zatáček na jejím šestnáctém kilometru s názvem “Brünnchen”. Atraktivní místo, dobře dostupné od hlavní silnice. V moderní historii se o tomto úseku mluví často také jako o “Youtube corner”. Je totiž oblíbeným bodem pro pořizování videozáznamů z jízd určených nejen pro širokou veřejnost, které jsou pak v sestřizích prezentovány na oblíbené internetové platformě. Není snad dne, kdy by v tomto těžkém úseku někdo nepolíbil svodidla či neprovedl orbu v hlubokém kačírku a travním porostu. Neštěstí jiných zaručuje vysokou sledovanost. Žijeme v době, kdy prodává “krev”. A plnočelná nahota.
Obrovské asfaltové parkoviště pro fanoušky je díky brzké ranní hodině prázdné. Odmyslíme-li si ovšem žlutou kutilskou variantu na téma Trabant Combi.
Je podmračeno, po nočním vydatném dešti vlhko. Poklidnou atmosféru “ringu” přerušuje nákladní vozidlo údržby. Kontroluje trať před startem programu pro běžné smrtelníky. Kyneme mu. Šofér náš pozdrav opětuje truckerským zatroubením. Vzrůšo!
Přes barevnými spreji notně signovaný asfalt dráhy a otřískaná svodidla se líně povaluje opar. Na pletivu pokrčených ochranných plotů odevzdaně visí kapky vody. Inhalujeme nezvykle klidnou, rozjímavou atmosféru kultovního místa zapřísáhlých petrolheadů. Úderem desáté dopolední ji násilně rozříznou benzínové orgie. U toho ale my už nebudeme.
Tři dny v kráteru sopky
Jízdní řád festivalu je po celých deset let téměř neměnný. Čtvrteční odpoledne je vyhrazeno shakedownu. Trvá celé čtyři hodiny a auta jsou na na jeho trať vypouštěna v půl minutových intervalech.
Páteční ráno se nese ve znamení technické přejímky, která je v době před obědové proložena oblíbenou autogramiádou. V brzkém odpoledni následuje “Super stage” a s přicházející tmou odstartuje večerní okruhová speciálka.
V průběhu celé soboty se odehrává zbytek programu, tedy klasické rychlostní testy. Důležité je zmínit, že posádkám není měřen čas. Jedná se “pouze” o demonstrační jízdu. To ale neznamená, že by se soutěžní dvojice na trati flákaly.
Čas změn. K lepšímu?
Součinnost pořádajícího klubu MSC Daun s místními komunitami je příkladná. Za devět ročníků dozrála do fáze, kdy zástupci jednotlivých obcí sami přináší návrhy na možnosti tratí pro festivalové erzety. Proto letos mohli pořadatelé sáhnout k částečné obměně zavedených pořádků.
Novotou se skvěl úsek shakedownu. Krátká část trati testovací erzety se sice dříve jezdívala v rámci rychlostní zkoušky “Kelberg”. Větší porce úseku však byla namotána mezi učesanými poli a hmyzem se tetelícími loukami zcela nově. Nechyběla malá ochutnávka šotoliny. Ale co naplat. Atraktivity dřívějších lokací v “Mantalochu” či “Darscheidu” nový shakedown nedosahoval.
Šotolina ano, či ne?
Kámen na kameni nezůstal v pátečním dni. Festival po mnoha letech opustil šotolinovou “Super stage” s umělým brodem. Nahradila ji podstatně svižnější speciálka v okolí Demerathu. Brodění chybělo, šotolina ne. Avšak ani tato změna nebyla k lepšímu. Přílišným nadšením jsme neoplývali my, ani posádky.
Původní brodivá super stage byla v posledních letech terčem kritiky pro svůj rozbitý neučesaný povrch. Dalo by se tedy předpokládat, že její výměna proběhla právě z tohoto důvodu. Jenže na novém úseku byla jedna z nezpevněných částí možná v ještě horším stavu. Pokud k tomu připočteme fakt, že vložka se jela jako polookruhová, dá se říci, že poslední účastníci jeli po části trati vhodné maximálně pro off-road.
Mluvím z vlastní zkušenosti, když jsme se bezprostředně po průjezdu posledního auta po rozbombardované části erzety přesouvali na vytipované místo večerní rychlostní zkoušky. Zaráží mě, že zkušení pořadatelé riskují svojí pověst zařazením podobného úseku.
Musím ještě zmínit, že účast všech posádek na všech rychlostních zkouškách není povinná. Pokud dojde k závadě na autě, je možné ji všemi dostupnými prostředky odstranit a naskočit zpět do kolotoče třeba o dvě erzety později. Pauzu si lze vybrat i v případě, kdy pilot nabyde pocitu, že by kvalita povrchu vložky přinesla jeho mazlíčkovi nákladné a složitě opravitelné šrámy.
To byl bohužel případ i páteční speciálky. Mnoho aut na ní proto absentovalo. Přece jen hrubý makadam a nepříjemné výmoly nejsou nic, co chcete v křehkém a ukrutně cenném historikovi, s podvozkem v asfaltové specifikaci, zažít.
Nic z výše uvedeného se naštěstí netýkalo večerní okruhové vložky. Jenže…
Bývalo zvykem festival zahajovat krouživou erzetou nedaleko Sarmersbachu. Místo startu, kde se trať okruhu zároveň potkávala, se skokem a širokou křižovatkou, vhodnou pro lidovou tvorbu v podobě dlouhých smyků, bylo jedinečné. To vše pod dohledem obrovské divácké masy, jež dokázala vytvořit skvělou atmosféru.
Podobně atraktivní bod (staronové) erzetě u Demerathu citelně chyběl. Hlavní divácké místo u startu, tedy prudké pravé odbočení za šrafovanou ceduli, navíc na úzké asfaltce, nevyvolávalo přílišné emoce. Další část tratě byla spíše rychlejšího charakteru. A když už přešla do techničtějších pasáží, byly nedostupné a zarostlé křovinami či vysokou trávou.
Nový den, nová písnička
Sobotní etapa se nesla ve znamení třech rychlostních zkoušek ve dvou průjezdech. Dvojice z nich byla známá z minulosti, jedna zažila svoji premiéru. Každá obsahovala několik organizovaných a přehledných diváckých arén. A také krátké šotolinové vsuvky. Ty byly oproti těm pátečním sjízdné bez větších problémů a na autech nezanechaly žádné viditelné stopy újmy. Fajfkuji. Za mě v pořádku.
Bezpečnost až na prvním místě
Ožehavé téma. Najít kompromis mezi zajištěním maximální bezpečnosti přihlížejících, ale zároveň je tím co nejméně omezit ve svobodném pohybu, je jako chůze po ostří nože. V případě Eifel Rallye Festivalu 2022 pořadatelé přepadli více na stranu bezpečí. Není divu. Nepříjemná událost z roku 2019 je v myslích pořádajících i účinkujích stále živá.
Na shakedownu tehdy Audi sklouzlo po vlhké trávě až mezi diváky (pro upřesnění – fanoušci seděli v prostoru pro ně určeném). Na první pohled dramatický incident se naštěstí obešel bez vážnější újmy na zdraví všech zúčastněných. I přesto si léčení některých zranění vyžádalo delší rekonvalescenci.
Napětí se tehdy dalo krájet. Až do pozdního večera nebylo jisté, zda dotčené orgány dají pokračování rally zelenou či srocené davy raději předčasně vyšlou zpět do svých domovů. Po zdánlivě nekonečném čekání na vynesení verdiktu dospěl ročník 2019 do zdárného konce. Ovšem v jeho dalším průběhu bylo na první pohled znatelné mnohdy až křečovité zvýšení opatrnosti vůči všem u trati. Divákům, pořadatelům i zástupcům médií.
První postcovidový ročník pokračoval ve stejném duchu. Ba ještě přitvrdil. Fanoušci byli od cesty dále, než tomu v okolí Daunu bývalo zvykem. Traťoví maršálové se celé tři dny snažili držet diváky pouze ve vyhrazených prostorách. Všechna ostatní místa nesla označení “Verboten”. Občas se vyplatilo pokoušet štěstí a na méně exponovaných bodech se pokusit dostat trati na dotek. Oficiálně nevyhlášená speciální zákopová operace (ne válka) mezi fans a pořadateli s dost nejistým výsledkem.
Adrenalin vs. pohodlí
Každá mince má vždy dvě strany. Němci jsou relativně ukázněný národ a proti nastoleným pořádkům se zbytečně nebouří. Samozřejmě, výjimky se najdou všude. Velká část fanoušků ale dává před rebélií přednost pohodlí,. V diváckých arénách mohou bezstarostně, ze svých rybářských křesel s orosenou “kuželkou” v ruce, sledovat dlouhý kus trati. Pravidlem bývá i parkování na přilehlých loukách (většinou za poplatek jednoho eura). Odpadají proto dlouhé pochody po rozpálených a ucpaných příjezdových cestách.
V červencové výhni nikdo nepohrdne stánkem s občerstvením. Vychlazené (ne)alko, bílý klobás v housce, káva, domácí koláče nebo zmrzlina. Co chtít víc? Ano, nezbytné toalety. To kdyby se “zrzek” z Bitburgu nepohodl s dželátem”.
Báječní muži v nesmrtelných vestách
Třetí strana mince. Ano. Všeobecně nenáviděná média. Mistři světa v nesmrtelných vestách. Prostě “nadlidi”. Někdo, jako já. V kontextu striktního přístupu k divákům uvedeného musím přiznat, že do problémů se letos u tratí rychlostních zkoušek dostávali často také řádně akreditovaní fotografové a kameramani. Modrá kamizola s označením “PHOTO” na pořadatele působila spíše jako ta rudá na býka. Většinou byli neoblomní, s jasnou představou o tom, že by nás nejraději zahnali mezi diváky. Nejčastější jednoslovná věta z jejich úst zněla – “Nein.”
Popsané těžkosti nás brzy přesunuli do poněkud nekomfortní zóny. Příjezd na každé nové fotomísto totiž téměř vždy hraničil s jistotou, že vstoupíme do nového ”konfliktu” s pořadatelskou službou. Oba dny se nesly v duchu často složitého vyjednávání si pozic pro focení. Bohužel i v lokacích označených v průvodci pro média jako “Foto-point”.
Na určitou nekompetentnost maršálů u trati si po skončení akce stěžovali také fanoušci v internetových diskuzích. Často je prý některý z pořadatelů poslal na místo, které označil jako bezpečné, aby je z něj po nějaké době druhý nekompromisně vykázal.
Čest vyjímkám. Našli se i tací, kteří nás pro změnu měli zcela “na salámu”. Já osobně bych preferoval zlatou střední cestu. Nejednalo se sice o žádné neřešitelné okolnosti, ovšem zbytečně ubíraly něco z oné dřívější uvolněné atmosféry. Můj fejsbůkový status by v tomto případě zněl: “Cítí se rozpačitě.”
