Horký hlt s hořkým dovětkem kávy nejasné značky a štiplavá vůně močovinou macerované dálniční odpočívky kdesi u Würzburgu, mě vrátily zpět do hry. Digitální čínské kukačky na mé ruce odbily pátou hodinu ranní. Oranžové slunce se těžce dere nad obzor. Zbytek posádky tluče špačky v jógínských polohách na jednotlivých sedadlech expedičního Volva.
On the road again
Ještě dva, tři nádechy, sednu za knipl, popotáhnu to o pár kilometrů dál, ale pak velmi rád předám pádla někomu čerstvějšímu. Do Daunu, cíle naší cesty, je to necelých třista.
Čtvrteční brzké ráno někde u Würzburgu
Déjednička k nám byla pod příkrovem noci i přes původně špatné prognózy přívětivá. „Kapůčo“ proti nerudnosti na Rudné proběhlo, v Plzni jsme dotankovali přímo u zdroje (ne Pra).
Německo nás přivítalo s otevřenou náručí a co chvíli uzavřeným některým z pruhů dálnice. Dotace tečou a buduje se všude. S touto myšlenkou jsem konečně i já odešel do říše snů.
Je nám hej! Už jen pár kiláků.
Daun = rally Betlém
Je neuvěřitelné, jak dokonale dokáže stav prudkého natěšení zahnat fyzickou únavu. Cedule „DAUN“ nám nalila do žil čerstvou závodnickou krev bez řepkových extraktů.
Ihned po přistání jsme stav opojení podpořili třetinkovým Bitburgerem. Není to folklórní název pro zdejší třísetgramový hambáč, ale značka místního piva. Po všech těch nočních sodovkách vítaná změna.
V centru města se již odehrával správný mumraj. A my se velmi rychle dokázali stát jeho součástí.
Bloumat zdejší rallyovou katedrálou je pro mě osobně vždy velký zážitek. Baví mě sledovat detaily na krásných starých kárách. Navíc se v Německu každoročně najdou vozy, které si na Eifelu odbydou svoji premiéru a proto je nutné vozový park znovu a znovu pořádně prošmejdit a zdokumentovat. Vše je zde volně přístupné.
Majitelé skvostů, zaparkovaných na plachtách pod nůžkovými stany, dokážou ocenit, že se zajímáte právě o jejich stroj, a rádi vás nechají nahlédnout pod pokličku. Tedy spíše kapotu či do zádveří. Může se fotit, opatrně sahat, čichat nebo jen stát v němém úžasu. Olizovat jsem zatím nezkoušel.
Procházka parkovištěm pro diváky
Specifikem Eifelu jsou divácká parkoviště u jednotlivých erzet. Organizují je místní hasiči. Za „éčko“ se parkuje povětšinou na velkých loukách bez skrytých pastí. Člověk se moc nenachodí. Ano, nic pozoruhodného. Ovšem jen tak si špacírovat mezi nekonečnými lány aut na nich odstavených, to je jiná liga.
Rojení bavoráků
V mnoha případech zde totiž platí pravidlo – „Když na rally, tak stylově“. Staré Escorty, roj BMW 2002, „poršáky“, Imprezy a Lancery všech evolucí, Delty a Cossie s rámy, sedáky a v dobových barvách, „krátká“ Audi Sport Quattra… Vypadá takhle ráj nebo peklo? Já jen, abych se v budoucnu mohl lépe rozhodnout.
Italská silniční střela
Neoficiální titul „Stylař 2019“ si však od nás odnesl hrdý belgický majitel civilního Fordu RS200. Snad nikdy v životě jsem neviděl tolik lidí, kteří by si fotili auto na veřejném parkovišti a to dosti často i z polohy ležícího střelce.
Klenot. Ford RS200 v civilní verzi.
Je libo pišingr?
Nemůžu nevzpomenout vzorně připravené občerstvovací stanice na diváckých „flecích“. Povětšinou se jedná o velké stany s dostatkem chlazeného piva, houskami s klobásami či jednoduše bulkami obloženými vším, co dům dal. Alles vyráběno „růčo“ na místě samém. A kdo je spíše na sladké, určitě si vybere z bohaté nabídky všemožných koláčů a řezů, jež pečou manželky a přítelkyně hasičů. Ty lze zalít kávou za pouhé „ojro“ a půl a divák má poté v bříšku jako v pokojíčku.
Na první sobotní vložce naše moravská squadra k výše popsanému obdržela jako bonus obsluhu v podobě nejkrásnějších dívek a slečen z místní vesnice. Alespoň tak tomu hlásala cedule před vchodem. Naše několikačlenná porota, vedená mistrem pera Michalem Forstem, se s tabulí shodla v podstatě jednohlasně. Něco podobného tam bylo napsáno za lomítkem i o chlapcích, ale na posouzení této skutečnosti jsme neměli dostatečné koule.
Tak tady jsme byli správně!
Shakedown s velkou černou kaňkou. Bohužel.
Čtvrteční odpoledne bylo zasvěceno shakedownu. Nad polookruhovou „erzetu“ se stáhly černé mraky. A to jsme netušili, jak symbolický je temný vývoj počasí pro další průběh dne. Těsně před startem začaly vyprahlou zemi skrápět první vodní projektily.
Mezi prvními se na trati objevilo „krátké“ Audi Sport Quattro v panensky bílé barvě. Už na místě, kde jsme „cvakali“, měl pilot problémy s přebrzděnou zadní nápravou. Tady krizovou situaci ještě ustál. O kilometr dále se však vůz při brzdění vymknul kontrole jezdce úplně a klouzajíce se po navlhlém travnatém svahu sjel až do vymezené divácké zóny. Pořadatelé, sanitky, vrtulníky. Mocné manévry.
Nebylo zcela jasné, kolik diváků a jak vážně je zraněno. Shake byl okamžitě bez náhrady ukončen a nejisté vyjádření pořadatelů vedlo k mnoha spekulacím. Bude celá akce zrušena?
Odpovědi se nám dostalo až ve večerních hodinách. Pojede se dál. Zraněno bylo nakonec šest diváků, z toho dva vážně. Oba však byli po operaci a mimo ohrožení života.
Nutno podotknout, že na bezpečnost se v Německu dbá a divácky nejvíc exponovaná místa jsou „zamlíkována“ velmi odpovědně. Někdy nám však zůstával rozum stát, když jsme sledovali, jaká že to místa považoval pořadatel za pro fanoušky přijatelná. Asi bych se tam necítil úplně dobře ani v „nesmrtelné“ vestě. A to dost často ještě seděli na rozkládacích židlích.
Nakonec bych rád zmínil, že informování o celém incidentu v německých médiích proběhlo kultivovaně a bez zbytečné skandalizace s bulvárními podtóny. V této oblasti se máme stále co učit.
Hvězdy bez hvězdných manýrů
Součástí německého cirkusu je vždy účast rallyových hvězd doby nedávno až dávno minulé. V letošním roce se jich sešlo opravdu požehnaně.
Skvělé je, že tyto „stáry“ potkáte běžně se procházet v servisu mezi námi „smrtelníky“.
Takže si v jednu chvíli fotím Toyotu Celicu ST185, originální vůz Juhy Kankkunena z Portugal rally 1994. Najednou zpozorním.
Hlas, který se mi tlačí odněkud do uší, znal božský Colin McRae nejčastěji z interkomu své helmy a já z jedné z kultovních motoristických počítačových her. Vedle mě stojí samotný Nicky Grist. Čekám, kdy dostanu „dělo“ od gorily z jeho ochranky, ale rána nepřichází. Nicky je naopak velmi přátelský, se všemi si podává ruku a rozdává úsměvy na všechny strany.
Brácha zase nedočkavě stojí kousek od Isolde Holderied, třímajíce v ruce paklík podpisovek, určených k signování. Jenže Isolde je dlouhodobě zaneprázdněna. Vedeme tedy s bratrem rozhovor na nezávazné téma (ženy nebo alkohol), když v tom mu někdo poklepe na rameno. Je to madam Holderied. Omlouvá se, říká, že ho tady vidí čekat a že by to bylo ještě na dlouho, tak že si teď vyšetřila trochu času na jeho podpisy.
V backstage autogramiády
Za roky, co jezdím do Daunu, jsem vysledoval, že je dobré na autogramiádu dorazit o nějakou tu čtvrthodinku dopředu. Zatímco had podpisů chtivých fans už dosahuje délky filmové anakondy, já vpadnu hvězdám do týlu.
Pátek. Jedenáctá dopolední. Tady to žije.
I přesto, že přesnost je výsadou králů, jezdci i spolujezdci přichází vždy o něco dříve. Je proto dostatek času zahrát si na paparazziho a cvaknout si nějaké „ksichtovky“.
A je to tady! Harald Demuth, Isolde Holderied, Timo Salonen (stoicky klidného Fina s věčně pokerovým výrazem tváře se mi dokonce podaří zachytit usmívajícího se), jediný reálný Stig – Blomqvist, Jimmy McRae, Luis Moya, Nicky Grist, Erwin Weber, Jochi Kleint… točím se jako na kolotoči a závěrka foťáku zní v rytmu staccata! Může tohle nebavit?
Pro jistotu se nakonec ještě předběhnu ve frontě, abych si i já posbíral na památku nádherně graficky zpracované podpisové karty jednotlivých hvězd.
Série podpisových karet pro ročník 2019.
Mimo podpisové pódium můžete v Daunu potkat další bývalé hvězdy rally, které pořadatelé pozvali jako VIP hosty. Letos jsme na daunské třídě – Rally Meile – potkali paní Yvonne Mehta nebo Mikea Kirklanda.
Úsměvy před objektivy, palba za volantem
Nenechte se zmýlit. Ač většina výše zmiňovaných překročila šedesátku (a někteří i sedmdesátku), za volanty rychlých strojů se stále cítí jako ryby ve vodě. Jednou profík, vždycky profík. Samozřejmě nejedou s půjčenými vozy úplně na krev, ale jízdu pro rohlíky do sámošky od nich taky nečekejte.
Nikdy nepřestanu tvrdit, že přidanou hodnotou akcí s historiky jsou pro mě okamžiky, kdy vidím někdejší top piloty (dnes už často v důchodovém věku), znovu sedět v kokpitu vozů (v mnoha případech originálních), které v dobách své největší slávy vodili po tratích rychlostních testů. A lze bez problémů vypozorovat, že už jen samotné usednutí do nich a uvedení motoru v život, jim vtiskne nefalšovaný úsměv do vrásčitých tvářích a uvnitř se zase probouzí ti mladí, houževnatí kluci (a dívky samo sebou). Byli rychlí, namotivovaní a dělali vše s vášní a touhou být těmi nejlepšími.
Daunské highlighty
Audi 80 GLE – čtyři exempláře na planetě
V letošním roce bez Audi Tradition, ovšem i tak s jednou vzácnou „Olympiádou“. Rallyový nadšenec Wolf-Dieter Ihle dokončil renovaci Audi 80 GLE pro skupinu 2. Za volant posadil osobu nejpovolanější. Haralda Demutha. Byl to právě Demuth, který s tímto exemplářem v roce 1979 vybojoval první rallyové body pro automobilku Audi v její historii při závodě MS v Portugalsku.
„Mám na tento vůz krásné vzpomínky. Bylo ovšem velmi náročné jej řídit. 165 koní, pohon pouze přední nápravy, čtyřstupňová převodovka a žádný posilovač řízení.“ řekl Demuth.
Audi 80 GLE
A ač jsme původně jako diváci počítali s možností, že se bude jednat o langsam demonstrační jízdu s ingolstadtským klenotem, byli jsme nakonec svědky pořádně svižného kvapíku.
Seat Coches Historicos – Ibiza krát dvě
Z muzea Seatu přicestovali do Daunu hned dva krásné exempláře.
Seat Ibiza Bi-Motor jsme mohli vidět už loni. Letos za jeho volantem seděl Josep Maria Servia. Servia s dvoumotorovou Ibizou sklízel výrazné úspěchy v druhé polovině osmdesátých let ve španělském šotolinovém mistrovství. Jeho průjezdy v Německu patřily k velmi atraktivním a nebojím se říci, že mechanici se při čištění a kontrole před uložením Ibizy zpět do depozitu notně zapotí.
Seat Ibiza Kit Car & Bi-Motor
Velkou parádou byla účast Erwina Webera. Německý pilot dostal k dispozici limetkově zelený Seat Ibiza Kit Car.
Pamatuji si, jak jsem hltal reportáže z mistrovství světa, přehrávaných do ne4K televizoru ze zrnících VHS, které kdysi dávno v minulosti vydávala Škoda Motorsport. Právě Weber byl tehdy jedním z největších rivalů posádek mladoboleslavského týmu.
Kštici už nemá tak tmavou, knír prořídl, ale ze svého jezdeckého umu zhola nic neztratil. Dal zavzpomínat na dobu, kdy kity byly špičkovým nářadím a zvuk vytočené atmosféry budil respekt už ve chvíli, kdy jej bylo slyšet z vedlejšího údolí. Krásná podívaná a splnění jednoho z mých malých klukovských snů.
Zástupci vozů s okřídleným šípem
Matthias Kahle patří k inventáři daunského fesťáku. Vždy přiveze svoji Škodu 130 RS v barvách z Monte Carla 1977 a vždy si to s ní dává vraty napřed. Fanoušci jej milují a on jim dává plnými doušky ochutnat kouzlo zadního náhonu.
Škoda 130 LR
A nejednalo se o jedinou škodovku ve startovním poli. K vidění byla i Felicia Kit Car, 130 LR (u ní lakýrník ne zcela trefil modrý odstín ve spodní části karosérie) a také Octavia WRC.
Mělo by se jednat o vůz, jenž Roman Kresta opřel na Monte o telegrafní sloup. U Octy se grafik pro změnu na promo billboardu netrefil do příjmení spolujezdce, a tak z echt českého Tománka udělal Peršana Tamanaka.
Oldschool WRC
Ať se nám to líbí nebo ne, mezi stará závodní auta už řadíme i první exempláře kategorie WRC. V Německu jich bývá jako šafránu, ale pokud přijedou, jedná se vždy o vzácné originální kusy. Isolde Holderied se svezla v Corolle WRC, se kterou se účastnila Rally Monte Carlo 1999. Vidět jsme mohli také „exotický“ Hyundai Accent WRC. S ním v minulosti startoval Alister McRae na Rally Nový Zéland 2000.
O Octavii WRC Evo II již řeč byla a zbývají tedy tři kusy Fordu Escort WRC – v klasické livreji Ford (Thiry, Sanremo 1998), Repsol (Sainz, Monte Carlo 1997) a Martini (Medeghini, San Remo 1998).
Ford Escort WRC – Martini
Proč vlastně vyrazit na historiky?
Ani tisíce slov, fotografií či videí nevydají za jednu možnost, být toho všeho přímým účastníkem.
Není totiž občas špatné ohlédnout se na chvíli zpět. Vidět tu pestrost startovního pole, kterou nám historie rally nabízí. Moci strčit hlavu do útrob některého ze starých aut, cítit směsici krásného odéru benzínu a oleje. Obdivovat desítky kontrolek a přepínačů, které snad nejde za jízdy lidským zrakem uhlídat. Kochat se vyšisovanými sedáky s vyšitými jmény, která se s úctou vyslovují pouze polohlasem, ohmatanými volanty a hlavicemi fofrklacků či ošoupanými podlahami, kde běžně na třech pedálech tančí pouhé dvě nohy.
Ano, rychlost těchto aut není tak závratná, jako ji známe například ze současného mistrovství světa. Ani podvozky nepoberou spoustu nerovností, o kterých dnešní tlumiče a pružiny ani neví.
Jejich kouzlo je v něčem jiném. Člověk to pochopí, až když vidí áčkovou Mantu, kterou šikovný pilot protáhne mistrně zatáčkou v akceleračním smyku. Nebo když slyší zvonivý zvuk poslušně zapadajících kvaltů do krátké převodovky plnotučné eMtrojky. Spojení člověka a stroje dřív bývalo daleko hlubší, elektronika nepomáhala a co si pilot neodmakal, to neměl. A že to byla často dřina!
Svět se řítí kupředu. Vývoj nelze zastavit. Já jsem ovšem rád, že existují lidé, kteří neváhají investovat spoustu času, trpělivosti a nemalých finančních prostředků od do obnovy všech těch starých soutěžních aut a nakonec nám je ještě předvést v jízdě. Já už díky nim nemusím jen listovat ve starých Světech motorů a obdivovat dnes již historickou techniku pouze na nekvalitních dobových fotografiích.
Suma sumárum
Eifel Rallye Festival znovu nezklamal. I přes incident na shakedownu pořadatelé neztratili směr a balanc a ročník 2019 dotáhli do úspěšného konce. Své si tu jako každoročně našli příznivci jakékoli automobilové značky i povrchu tratě (tedy vyjma sněhu a ledu). Daunští pořadatelé dělají rally pro radost posádek, diváků a také svoji. Všude vládne přátelská atmosféra. I tady se najdou chybičky nebo skutečnosti, které bychom v jejich kůži asi řešili jinak. Jedná se však spíše o drobnosti.
Za mě osobně bych možná reguloval zbytečně dlouhé rychlostní zkoušky, které v sobotní sekci časově „roztahují“ početné startovní pole.
I práce „vyprošťovačů“ by měla být zvládnuta lépe. Při pátečním večerním okruhu spadl jeden z předjezdců po nezvládnutém smyku do mělkého příkopu. Dvě auta hasičů, zmatek, hledání problému tam, kde nebyl a z toho plynoucí půlhodinová „sekyra“. Přitom stačilo deset statných mužů, hej rup a „bávo“ byl zpět na cestě v cuku letu. To není můj nápad, to je v našich končinách věc mockrát vyzkoušená. A ochotní pomocníci by se určitě našli i v Německu.
Na ja, nezbývá než se těšit na ročník 2020. To si na konci července budeme moci totiž opět rozbalit nový, neocumlaný historický rally bonbónek!
Malíř slov & živoucí fotopast. Přiznaný fanoušek italské Lancie a vyznavač kultu skupiny B. Milovník časů, kdy startovní čísla poctivě okupovala celé přední dveře, jména posádek byla vyvedena na předních blatnících, otáčkoměry měly rafiky a podvozky vše nepobíraly. Pravidelný poživatel kávy a benzínových výparů. Rally? Plánování, ztrácení se v mapách, cesty dnem i nocí za poznáváním nových míst i lidí. Celoživotní vášeň. Emoce. Každá vteřina se počítá!
