Hotovo! Rozčepýřeným hrotem fixu maluji do příslušného políčka v kalendáři významnou červenou fajfku. Každoroční vrchol české rallyové sezony tímto považuji za odžitý a užitý. Přijměte pozvání k přečtení několika mých krátkých vzkazků. Příběhů rozverných, i těch k zamyšlení.
Jednoduše “Barumka”
Psal se rok 1988, když jsem byl přiveden k trati jedné z rychlostních zkoušek tenkrát ještě gottwaldovské soutěže. Jako sedmiletého mě tehdy v lese zajímala spíše pochodující armáda mravenců, než benzínové divadlo, jenž se minutu po minutě odehrávalo na jedné z typických houpavých valašských penetrací. Soutěžácké semínko však bylo zaseto.
Změnil se režim, z Gottwaldova se stal Zlín a do našich životů vstoupily divoké devadesátky. Už na jejich raném počátku jsem premiérově absolvoval, po boku táty, strýce a jejich společného kamaráda Pepy, téměř kompletní program rally. A od té doby nikdy nevynechal. Barum rally dospívala se mnou a já dospíval s ní.
Barumka? Nezájem!?
Jsme o více než tři desítky let dále. Svět okolo nás se významně proměnil. Fenomén barumky však zůstal. Snad žádný závod na našem území nevyvolává tolik emocí, jako zlínská soutěž. Bezmezně zbožňovaná i do morku kostí nenáviděná.
Rok co rok, počínaje březnem, sepisují fanoušci se železnou pravidelností fantasmagorické startovní listiny, zahrnující hvězdy nejhvězdnější. Z kusých informací se střípek po střípku skládají možné tratě rychlostních zkoušek pro daný ročník. Insideři mlčí, dear Mr. Pluto mlčí, mlží a štká, co všechno mohlo dopadnout, leč nedopadne.
Když se přiblíží datum konání, návštěvnost webových příspěvků, obsahujících magické slovo “Barum”, trhá rekordy. A to přitom “barumka”, stejně jako středeční Výměna manželek v programu televize Nova, nikoho nezajímá. Tak jasně.
Království za stín
Vidím to jako dnes. Stáli jsme s Ondrou Krajčou, toho času mitfárou nejrychlejšího českého pekaře, na rozpálené ranveji hoškovického letiště před vjezdem do servisního prostoru Rally Bohemia. “Já Ti říkám, že na barumce bude ještě větší horko, než je teď,” zmínil v meziřečí Ondra.
Nemýlil se. Po nedávných, teplotně veskrze podzimních dnech, to do nás slunce zase pralo na plný céres. Tropy. Stín se stával nedostatkovým zbožím, studené nápoje nutností. Kokpity závodních aut se proměnily v sauny. Únava přicházela rychleji, udržet si koncentraci vyžadovalo koncentraci. Globální oteplování vol.1.
Vpravdě žhavé chvíle prožívaly posádky na trati, fanoušci u “mlíka” a posléze také v komentářích na sockách. To, když svedli štiplavý slovní souboj tifosi Losny (Kopecký) a Mažňáka (Pech) o to, který z jejich miláčků Barumku vlastně vyhrál. Internetová Stínadla se bouřila po několik dalších dní.
Autobusák v plamenech
Doslova. V motorovém prostoru jedné z modrých Bugatti plivla naprasklá hadice těkavý benzín na rozpálené cosi. Rezavé plameny začaly okamžitě tančit po omšelé kapotáži. Hasící přístroje neprodleně rozehrály svůj pěnový part. Rudý kohout si dlouho nezakokrhal. Naštěstí.
Hořela obloha. Chvíli. Matka Příroda se vycajchnovala a šoupla nám na nebe fotografy milovanou “zlatou hodinku”. Atmosféra barvy drahého kovu však trvala jen pár minut. Zřejmě demoverze. Více za příplatek.
Hořící nebe nahradily prskající světlice. Rudá záře nad autobusákem i nade mnou. Klečící mezi rozdivočenými fanoušky, abych atmosféru co nejvěrněji napěchoval do snímku, jsem se chvílemi obával, že vzplanu též. Historici se nedali zahanbit a ohnivou show odměňovali táhlými smyky.
Přiznám se, že tyhle chvíle mám na večerní superspeciálce nejraději. Startovní pole současných vozů beru jen jako jakýsi dovětek. Smyky se mezi velkými kluky moc nenosí. A když nedlouho před půlnocí vyrazily do vložky největší hvězdy, atmosféra byla spíše komorní. Žádné bengálské ohně, ani ohlušující řev davů. Škoda.
Urbani na špalcích
Když jsem v pátek brzy ráno potkal Pepu na benzínce, jeho žlutý smykostroj ještě pokojně odpočíval na plaťáku.
“Dali jsme dozadu úplně jiné gumy, než normálně. Takový pokus,” usmíval se a hladil špalkovité šotolinové pryže, páchnoucí novotou. “Včera jsme je zkoušeli a vypadají, že zvládnou i obrubníček,” prsil se. “A co na to poloosy?” odvětil jsem.
Pepův divný úšklebek mě ujistil, že bude lepší zaplatit za načerpané palivo a kvapně pokračovat do cíle cesty. Mno, jak se později ukázalo, můj jedovatý dotaz nebyl zcela mimo mísu.
Nástup na zlínský autobusák proběhl v podání rodinné posádky ve velkém stylu. Umí to i jinak? Žlutá “elera” se mezi perony smýkala stejně prudce, jako celofánový obal z bagety v živočišném proudu hurikánu Berta. Pepa se prostě nikdy nenaučí udržovat přímý kurz. Když dal následně celý levý vracák dveřmi, publikum řičelo.
Rozdivočená škodovka svižně zmizela v šeru podjezdu. Znovu však již na autobusové nádraží nepřiskotačila. Premiéra s derniérou v jednom balení. Důvod? Hle, poloosa. No, neříkal jsem to? Odteď mě oslovujte “Slovutný vizionáři”.
Nečekaný vítěz Stárů
Vítězný vůz Star Rally Historic 2023 premiérově zavrčel necelé dva týdny před soutěží. Nedlouho po začátku prvního funkčního testu u Vyškova si však řádně ublinklo řízení áčkového uřvance. Posilovač neposiloval a z točení volantem se stala nedobrovolná posilovna. Tož ale, co včilkaj?
Není Hanák, jako Hanák. Zatímco obyvatelé Hané jsou flegmatičtí pohodáři, Jiří Hanák je jejich přesným opakem. Muž činu. O sedm dní později už bylo BMW osazeno novým řízením a test na stejné trati proběhl bez ztráty náplně. Tentýž den odpoledne jsme stihli udělat ještě několik promo fotek čerstvě odizajnovaného, ostrým bojem nepolíbeného stroje. A mohlo se závodit.
Už na městské speciálce Jiřího Hanáka jeho bavorský expres několikrát vystrašil. To když si samovolně podržel plný plyn. Chtěl snad šoférovi naznačit, že se zbytečně courají? Hodiny na jediném mokrém místě vložky, hledání zpátečky a následné pracné otáčení, odsunuly kroměřížské BMW do hloubi výsledkové listiny. Cíl byl ovšem ještě v nedohlednu.
Zbylé dva závodní dny se nesly ve znamení stahování ztráty. Kooperace posádky a peklostroje se s každým ujetým kilometrem stávala rutinnější. BMW postupovalo výsledky směrem vzhůru. Dopomohly k tomu bezesporu také problémy přímých soupeřů. Dva “emtrojkaři” Vančík a Černý havarovali, poslušnost odmítl též Neumannův Lancer EVO III (pokolikáté už?).
Poslední erzeta slibovala velké finále. Necelých pět vteřin rozdílu se zdálo hratelných. Kdo bude brát zlato? Hanák nebo Janouch? Japonsko versus Německo. Mitsubishi versus BMW. Nevraživý souboj nečekaně rozhodl známý semetínský horizont. Jedna z poloos Lanceru si po doskoku vzala draze zaplacenou dovolenou. Hanák s Večerkou mohli hýřit radostí. O takovém úspěchu se jim asi nezdálo ani v nejvlhčejších snech.
Kateřinické návraty
O reunionu rychlostní zkoušky v těsné blízkosti Kateřinic si vrabci cvrlikali už od jarního tání. Legendární Pržno, jenž bývalo její nedílnou součástí, zůstalo ladem. Zatím? I přesto nabídla letošní verze typický valašský styl erzet. Úzké klouzavé penetrace ve členitém terénu, podpořené výhledy do vyhlášených kotárů. Shodou okolností jsem v roce ´88 právě u vesnice Lázy, jejíž katastr rychlostní zkouška protínala, udělal ony již zmiňované první fanouškovské krůčky. Nostalgický moment.
Na kateřinickou erzetu bude ještě dlouho vzpomínat trojice jezdců. Ovšem místo láskyplných stýskavých motýlků v břiše se jim bude spíše nekontrolovaně zvedat tlak. A némlich stejně na tom bude i majitel jedné z místních usedlostí. Nejdříve mu totiž skrze japonskou zahrádku, zcela mimo ideální stopu, prosvištěl bourák Ocelka. O několik okamžiků později se na stejné místo přiřítil do té doby skvěle jedoucí Armstrong.
Zatímco jeho příjmenovec Neil přistál na povrchu Měsíce s velkou dávkou lehkosti a noblesy, Jon svou oranžovou Fiestu Rally3 do zahrady doslova macešsky zahodil. Z notně pochroumaného kokpitu se oba členové posádky vysoukali otlučení jako píšťalky. Nicméně vložka musela být pro zbytek startovního pole soudobých i historických aut anulována. Fiesta totiž při svém poletu neodborně odšpuntovala hlavní přívod plynu do přilehlého domu. Rychlá oprava pšoukající trubky se ukázala nereálnou.
Jednalo se o jednorázový comeback soutěže do valašských kopců okolo Kateřinic či zde bude mít Barum rally, i zásluhou popsaných incidentů, pro další ročníky utrum? Stojící a fotící v Lázech před místní občerstvovnou, odhodlal jsem se provést rychlou soukromou anketu. Kde jinde sbírat rozumy, než v hospodě, no ne?
“Jooo, barumka před těma třiceti rokama vesnicí nejezdila. Vždycky jen pod. A místní, no, je to tak pade na pade. Někteří jsou rádi, že se tady něco děje, ale další proti tomu dost aktivně bojovali,” vysvětluje mi jeden starousedlík. A tedy znalec místních poměrů. Jeho odpověď mi nevyslala jasný signál.
Rudý býk Erik Cais
Třetím do party kateřinických smolařů byl Erik Cais. On i jeho tým chtěli na Barumce uspět. Konečně. A možná chtěli až příliš. Zpočátku se dařilo plnit stanovený plán. Red Bull sportovec doslova letěl a udržoval si přímý kontakt s čelem pelotonu.
Jenže přišel druhý průjezd polookruhovými Kateřinicemi. Přehnaně vysoké nasazení, příliš vysoká rychlost a jedna nepříjemně “rozebraná” krajnice. Mrcha! Vyslala nejnovější model Fabie přes cestu do protějšího břehu. “Uf, tohle už bylo přes závit!” jako by řekl dav přihlížejících, když téměř jednohlasně do éteru hlesnul: “Oooouh!!!”. Vzduchem létaly travní drny a peprná slova.
Po tvrdém ataku meze zůstala všechna kola Fabie jako zázrakem na svých místech. Jen v levé přední pryži najednou chyběl vzduch. Když okolo mě v druhé rundě Erikova škodovka prokulhala jen na třech zdravých pneumatikách, hlavou se mi prohnala vpravdě Klausovská větička: “No, tak letos to bude pro Erika další nevýhra.”
Rychlost chlapec má, ale na spolehlivosti musí ještě pořádně zamakat. Oněch drobných chybiček, jež zhatí konečný skvělý výsledek, je stále přespříliš. Snad Erikovi vydrží nadšení a bojovnost. Ale především finance… Reparát může fryštácký talent složit již zanedlouho v rámci posledního “éERCéčka” v Maďarsku a posléze na “trojzemském” WRC. Výrazný úspěch by tým nakopl stejně jako plechovka Rudého býka.
