Druhý díl netradičního pohledu na Barum Czech Rally 2023 Zlín tak, jak ji prožil jeden z mužů v nesmrtelné vestě.
HVĚZDNÉ VÁLKY PANA LUCASE
Alexey “Lucas” Lukyanuk je rallyový válečník. Ve Zlíně často bojoval s nepřízní osudu. Dvakrát měl vítězství opravdu na dosah ruky, ale Matka Štěstěna mu nedopřála pověsit si na krk medaili ze žluťounkého kovu. Do ročníku 2021 dokonce vůbec neodstartoval. To když svůj vůz při privátním testu na Bunči, po závadě na brzdové soustavě, vyslal do stromů.
Po nucené pauze se letos rozhodl ve Zlíně znovu zabojovat o příčku nejvyšší. Na startovní rampě hýřil úsměvy, označoval Barumku za jednu ze svých nejoblíbenějších soutěží a fotil si selfíčka ve stylu “Usain Bolt”. S vystajlovanými hosteskami s kvalitními popředími v pozadí.
Pak se ovšem pohoda kamsi vytratila. Úvodní diváckou erzetu ve Slušovicích vyhrál. V těch “složitějších” se však zvládl pohybovat jen mezi pátým až desátým místem. Před startem asi věřil v lepší umístění svého jména v rámci průběžných výsledků. Zřejmě daň za dlouhé pauzírování za volantem soutěžáku.
Mimo bojů se soupeři válčil sám se sebou. A s přísedícím v kokpitu mladoboleslavské rally dvojky. V rozhovorech pro média byl nepříjemný jako výběrčí činže. Z vysmátého geroje přešel do role ublížené popové hvězdy. Svého spolujezdce Chervonenka opakovaně označoval za velmi nemluvného. Nezvyklé. V dnešní době se stalo nepsaným standardem, že špinavé prádlo se pere doma. Bylo něco shnilého pod stanem orsákovským.
Lucasovi na náladě nepřidalo ani stávkující palivové čerpadlo Fabie RS Rally2. Žlutomodrá škodovka se sice v sobotním večerním zlínském parc fermé objevila, ráno se ovšem kypersko-ukrajinská dvojice rozhodla nepokračovat. Ve Zlíně zůstala po letošním vystoupení jinak oblíbeného jezdce nepříjemná pachuť.
Když Otrokovicím vládne únava
Sobotní večer. Slunce konečně pálí slepými paprsky. Plenér okolo fabriky otrokovického Continentalu je obalen do zlatavé barvy. Prostor předservisové časovky se líně plní auty nejrychlejších posádek. Dvojice jsou plné dojmů a poznatků, které si překotně sdělují. A také vyčerpání. Celodenní úmorné horko dalo zabrat i nejodolnějším z nich.
V celém tom mumraji závodních speciálů a jejich posádek se to jako mravenci hemží novináři, ve snaze uzurpovat si pro sebe některou z hvězd kulaté lopaty na krátké interview.
Vidím kluky z Videonovinek, pořadu, jenž je dnes v rallyové komunitě populární podobně, jako kdysi Videostop mezi znalci kvalitní československé kinematografie. On taky Mravenec je něco jako soutěžácká verze Jana Rosáka a Karla Čáslavského v jednom. Mistrně spíkuje a už něco pamatuje.
Nestor české rallyové novinařiny Honza Vaškovič sbírá ty nejčerstvější informace přímo pro tiskové středisko rally. S letitým diktafonem, zavěšeným na krku, působí v dnešní době poněkud nepatřičně. Ale jak mi nedávno vysvětlil, stříbrný záznamový parťák ho nikdy nenechal na holičkách. Na rozdíl od mobilu. Stará škola v záplavě nejnovějších modelů nakousnutých jablek. Jak krásné je neplouti s proudem.
PROFÍCI, ROZMAZLENÍ POPÍKÁŘI A TI MLADÍ
Honza Kopecký vystupuje z dusného podnebí kokpitu své Fabie. Ležérně si nasazuje kšiltovku s podobiznou obézního pana Bibenda. Ještě předtím si rukou přejíždí přes orosenou tvář. Její rysy odráží více únavu, než spokojenost s aktuální pozicí ve výsledkové listině. V tu chvíli na něj namíří objektiv kamery promotéra a horlivá moderátorka mu nacpe mikrofon před ústa. Blik. Honzova tvář se rozsvítí, pilot nahazuje úsměv a plynulou angličtinou reaguje na položené otázky. Prostě profík.
Neuspějí u Lukyanuka. Sedí na anatomické samotce, zabarikádovaný uvnitř škodovácké kabiny. Připomíná uraženou popovou hvězdu. Dokonce to vypadá, že nevezme na milost ani svého inženýra, který s ním přišel řešit přípravu na opravy v týmovém servisním zázemí.
Mladé pušky si vyměňují historky o horkých momentech, jenž smrděly velkou ránou. Letí se prý strašná “palice”. Jakub Jirovec, disponující chytrými hodinkami s měřením okolní teploty, se zmiňuje, že odpoledne mu jeho bezručičkový výdobytek techniky “mejd in P.R.C.” naměřil v kabině Fabie šedesát tři stupňů Celsiových. Slovy finských rallyových bardů: “Ouh, suomalainen sauna…”. Ovšem bez proutěné sebemrskací metličky.
Přijíždí francouzský jinoch Mathieu Franceschi. Sahá do útrob vozu pro pracovní rukavice a pracně si je natahuje na notně zpocené ruce. Poté vytahuje ptáka. Tedy z chladiče Fabie, abychom si rozuměli. Odvážný opeřenec překonal plastovovou mřížku, ovšem hustá žábra chladiče se ukázala býti nad jeho síly. Takže R.I.P., vrabečku.
Hlad je prý převlečená žízeň. V případě Miklóse Csomóse tomu bylo přesně naopak. Na střeše zaprášeného auta přistál obří bramborák, zabalený do úvodní stránky New York Times z předchozího dne. Maďar začal neprodleně chamtivě uždibrávat nedietní dobrotu. Labužnický koutek však neunikl pozornosti Ira Joshe McErleana. Nejprve bramborový zázrak nevěřícně obhlížel. Když mu Csomós naznačil, ať okusí, neváhal.
Po polknutí prvního sousta vytáhnul mobil a cmundu si vyfotil. Asi mu bezmezně zachutnala. Nebo prostě udělal jen cvak jistoty. Je totiž pravděpodobné, že bez důkazu by mu po návratu na Smaragdový ostrov, tuhle řepkovým olejem nacucanou vzpomínku, kámoši v pubu u Čtyřech růži sotva uvěřili.
RALLY V DNA
Colin McRae. Skotská legenda. Plakátový hrdina chlapeckých pokojíčků. Závodil a žil na plný plyn. Dokázal vítězit, i spektakulárně bourat. Auta, která prošla jeho rukama, ždímal do posledního dechu a otloukal jako píšťalky. Když nečekaně opustil pozemský svět, zůstalo po něm prázdné místo.
Až donedávna. Na tratích Barumky se letos objevil jeho devatenáctiletý synovec Max. Syn Colinova bratra Alistera, svého času uznávaného šoféra, přijel do Zlína sbírat další nepřenosné zkušenosti. Alister bohužel kvůli pracovnímu vytížení do Česka nedorazil. Ovšem byl zde přítomen Maxův děda Jimmy, pětinásobný anglický rallyový šampion. V servisním parku se pohyboval téměř nepozorovaně a jeho přítomnost víceméně proletěla pod fanouškovskými radary. Stejně jako účast Colinovy dcery Hollie.
Max vletěl do soutěže jako svěží vítr. S příjmením McRae to snad ani jinak nešlo. Vedl svůj Opel uskákanými tratěmi agresivně a “zandával” skvělé časy. Měl asi pochybnosti, tak letěl naplno. Na místech, kde jsem měl možnost shlédnout jeho průjezdy, to vypadalo, že jej někde seshora provází těžkými tratěmi Barumky jeho slavný strýc. Nevyhnutelné přišlo v průběhu nedělního závodního dne. Rychlost byla dobrá, ale zatáčka příliš prudká. Výlet do přírody Corsa na první pohled ustála. Technické obtíže se však objevily o několik kilometrů později a Max musel hodit skotskou vlajku do ringu. Celý strýček!
Účast nejmladšího z klanu McRaeů budu mít spojenou s ještě jednou událostí. Tým přivezl do Zlína Corsu Rally4 v barvě nepopsaného listu papíru. Design existoval jen ve vizuální podobě. Do startu bylo nutné uvést jej v uchopitelnou realitu.
Expresní zakázky se ujali lepiví borci z Rallye Design. Ve středu večer přistál speciál v přítmí dílny, aby druhý den, úderem druhé odpolední, bylo Na Výsluní vymalováno. Tedy polepeno, abych byl přesný. Pár foteček pouhých, pro rodinu a Opel mohl vyrazit na technickou přejímku do Otrokovic. Delikátní zakázka pro budoucího krále světové rally?
KIWI MACGYVER
Na Barumku se mu příliš nechtělo. Do České republiky to měl krapet z ruky. Od kolegů závodníků, kteří měli se zlínskými tratěmi někdy v minulosti čest, slyšel jen samé hororové příběhy. A kdoví, možná se obával, že tady chodíme nohama vzhůru. Novozélanďan Hayden “Kiwi” Paddon, tichý sympaťák.
Letošní evropský mistrák mu sednul a měl o co jet. Nebyla by škoda si neúčastí v soutěži, pořádané v jednom ze států bývalého Východního bloku, nechat sebrat důležité body do tabulky? Ba co více. Při příznivé konstelaci mohl v Česku rovnou oslavit celkový triumf v šampionátu starého kontinentu. A že by bylo čím! Morava, kraj mlékem, strdím, slivovicí a tichým vínem oplývající.
Sbalil tedy helmu, kartáček na zuby, partu nejvěrnějších fanoušků, sedli do éra a o mnoho hodin později stanuli na zlínském náměstí.
Svoje tažení Barumkou mohl Paddon předčasně ukončit už při pátečním ranním tréninku na kvalifikaci. Krizi se štěstím ustál. Mistrně zvládnul vytáhnout záď Hyundaie ze škarpy dříve, než si stačila dát high five s rychle se blížícím stromem. Zdvižený prst si vzal k srdci a jel pouze to, co teoreticky stačilo k zisku evropského titulu. Na souboj o vítězství v rámci Barum Rally rezignoval. Neútočná taktika ale nakonec stejně neslavila úspěch.
V prvním průjezdu nedělních Halenkovic totiž zopakoval stejnou chybu jako na Majáku. Odložená hromada klád však příliš překývnutému pozadí Hyundaie neustoupila. Chirurgicky přesný řez a pravé zadní kolo, doplněné o tlumič a poloosu, se po nárazu s autem nadobro rozloučilo. Raněný Hyundai, vyluzující nezdravé kovové zvuky, dobelhal nad žlutavský lom. Agregát nadobro utichl. Kiwiho hořký konec. I když…
Život na Novém Zélandu je tvrdý. Paddon zatnul zuby a v několika okamžicích se proměnil na mix MacGyvera a Jirky Babicy. Svižně si ze zaprášené dálavy přikoulel opuštěné kolo a jal se omezenými prostředky, které měl v inkriminovaný okamžik k dispozici, přiroubovat utrženou Hyundaí partii tam, kam historicky patřila. Krev, pot a slzy a hle – podařilo se. Čtyřstopé vozidlo opustilo zaprášený les směr Žlutava po vlastní ose. Úplná libovka Pepy Libického!
Prý chlapi nebrečí…
Nedělní odpoledne zastihlo Barumku ve Žlutavě. Pár desítek metrů před cedulí obce stála pevně rozkročená fotobuňka, snímající časy závěrečné Powerstage. Přímo pod kostelem našly své místo televizní stupně vítězů. Nezbývalo, než čekat.
Nervozita vrcholila. Na okraji vesnice jsme zaslechli první rozzlobený motor. A je to tady! Zadýchané, dvoudenními boji ošlehané soutěžní speciály, postupně přijížděly do STOPky. Pořadatelé je vysílali směrem ke žlutavskému svatostánku a poté, v lehce zmatené atmosféře, nechali parkovat na autobusové točně. Točně, skrze kterou v minulosti často vedla trať rychlostní zkoušky.
Čekalo se na ty nejrychlejší. Na řadu přišly poslední fotky, selfíčka a autogramy. A také malé froté ručníky a jakákoliv studená tekutina. Členové posádek se usmívali. Ze zákulisí jejich tváří se ale dalo vyčíst, že si v odporně úmorném vedru zažili téměř očistec.
Dobojováno jest! Nejrychlejší z nejrychlejších už pozřeli kompletní barumkovské menu. Prostor před stupni vítězů se naplnil zástupci médií.
Honzové Kopecký a Hloušek to zase “urvali”. Už před startem byli pasováni na horké favority na vítězství. V jejich případě si nižší cíle klást nemohli. Jejich jízda se sice neobešla bez chyb, přesto ale dokázali ukazovat zbytku pole svá záda po celou dobu soutěže.
Třetí místo a Rakušan Simon Wagner. Na jeho jízdě se nakonec nepodepsal nepříjemný incident ze středečního testovacího dne. Využil částečné znalosti záludných českých asfaltů a zajížděl stabilně skvělé časy. V závěrečné erzetě navíc dokázal ve výsledcích přeskočit domácího pekaře Březíka. Zdálo se to jednodušší, než ukrást housku na krámě.
Druhé místo? Kdyby mi někdo před startem řekl, že bouřlivák Csomós “vymete” se zbytkem Evropy, nevěřil bych mu. Maďarská vlajka se v popředí výsledkové listiny Barumky objevila naposledy na konci osmdesátých let. To v okolí Gottwaldova řádil “Čabajka” Ferjáncz s Audi, a posléze Lancií. Oba speciály byly vyvedeny v kanárkově žluté livreji Camel.
Miklós vystoupil z auta, a jen obrovskou silou vůle zatláčel vlhké cvrčky, kteří se mu drali do očí. Jeho spolujezdec Viktor Bán však nechal emocím propuknout naplno. Slzy mu vydatně kanuly po tvářích, když se objímal s jednotlivými členy malého rodinného týmu.
Hymna České republiky dozněla a ve vzduchu okamžitě levitovala šampaňská povodeň. Dokonale spláchla pot i slzy. Vypadá to, že v jednom ze svých textů bard českého folk&country Jakub Smolík výjimečně nelhal. Inu, i chlapi občas brečí.
Jako pít z kalichu hořkosladkosti…
Až do dna jej vyzunkla dvojice Paddon s Kennardem. Trpké odstoupení na halenkovické erzetě vystřídaly sladké chvíle v samotném srdci Žlutavy. Vedle stupňů vítězů se totiž zároveň nacházel koutek mistrů Evropy dva tisíce dvacet tři. Jeho součástí byl i “použitý” Paddonův Hyundai. Na první pohled teď vypadal jako lehce jeté bazarové auto, s málo kilometry na hrbu. Nevídaná proměna.
Ano, dopadlo to! Nikdo z Paddonových přímých konkurentů totiž nedokázal ve Zlíně získat dostatečný počet bodů k tomu, aby jej připravil o titul letošního soutěžáckého krále Evropy. Čekalo se celých sedmdesát jedna let, než tvrdost evropského trůnu mohla okusit ctěná pozadí mimoevropských závodníků. To vše pod věží žlutavského kostela.
A s nimi i báječná skvadra novozélandských fanoušků, třímajících les vlajek země protinožecké.
“It’s time to celebrate…”, zazněl mužný baryton z reproduktoru. Má vydobytá fotografická pozice se v tom okamžiku ukázala býti ne zcela strategickou. Stál jsem mezi členy mistrovské posádky a jejich příznivci. Vzduchem létal nejen potlesk, ale také barevné flitry a kulometná salva vychlazených bublin. Občas prostě vlezu, kam nemám. Zaslouženě jsem slíznul svou část dávky s příchutí champagne. Lepivé, leč překvapivě osvěžující.
Majestátní zakončení žhavého víkendu. Vždy, když budu centrem nenápadné vesnice na okraji Chřibů projíždět, z mé chatrné paměti na mě vyskočí onen výjimečný okamžik.
KRÁSA DÝMU PODZIMNÍCH TÁBORÁKů
Sečteno a souhlasnou vlnovkou podtrženo. Letošní Barumka byla skvělá. Alespoň v rámci mých osobních měřítek. Nechyběla konkurence, ostré souboje i zápletky s nečekanými rozuzleními. Vyhýbaly se jí naopak excesy v podobě tvrdých bouraček (tedy až na dříve zmiňovaného letce Armstronga). Soutěž odsýpala. Vyšlo počasí, když po dlouhé době z nebe nepadalo nic jiného, než sluneční paprsky. Znovu se ukázalo, že body do tabulky visí ve Zlíně pořádně vysoko. České posádky prostě umí dokonale využít znalosti místních asfaltových poměrů, a ve vztahu k “Evropanům” jsou častěji v pozici kořisti, než lovce.
S koncem zlínské soutěže přišel ruku v ruce konec léta. Do ošoupaných listů kalendářů vstoupil podzim. Brzy začne foukat ze strnišť. Poté si ještě rádi vzpomeneme na srpnové horké okamžiky, spojené s Barumkou. A až budeme tahat brambory ze žhavého popela u skomírajících ohňů, můžeme se cítit jako pořadatelé automobilových soutěží. Stejně jako oni, ani my nebudeme tušit, kdy se více či méně spálíme.
Ve hře zvané RALLY je role pořadatele tou nejnedvěčnější. Pokud organizačně propadnete, okolí si na vás smlsne. Jestliže plány klapnou na první dobrou, úspěch se neodpouští. I když se mnou nebudou někteří souhlasit, myslím, že se sluší zlínské pořadatelské skvadře poděkovat. Ať je to, jak chce, bez vás bychom seděli doma a pro změnu brblali, že se nic neděje.
Vyvoněnou nesmrtelnou vestu ukládám do bezpečí šatní skříně. A v duchu si říkám – příští rok zase na viděnou!
