Když jsem loni převedl do reality oblíbené rčení: „Je toho tolik, že by to bylo na knížku“, bylo mi už předem jasné, že na ten omezený počet stran zkrátka zdaleka nedostanu všechno, co bych chtěl o historii „barumky“ říct. A navíc, některé zážitky se do knížky prostě nehodí. Ale když je příležitost, proč je nesdělit tak, jak se na valašských kopcích udály.
V roce 1982 jsem se svým strýcem vyrazil při „barumce" podruhé na rychlostní zkoušku. Bylo mi dvanáct a v čerstvé paměti jsem měl rok starý zážitek z věhlasného vracáku u Želechovic. Ostatně – mlhavě se mi všechny ty stotřicítky, abarthy, carrery a escorty na klasické trati „Pinduly" vybavují dodnes.
Tehdy jsme přijeli taky do Želechovic, jenže „Pindula" už nesměřovala do Provodova, ale poprvé v historii vedla blíže vesnici a pokračovala nahoru na paseky a směrem na Lípu. Vyrazili jsme od auta a mně nešlo do hlavy, proč furt jdeme a jdeme, když tam bylo tolik hezkých míst. Když jsme prošli areálem pily zhruba kilák za vesnicí,už jsem začínal být naštvaný. Strýc s žádným přijatelným vysvětlením nepřicházel, jenom stále opakoval: „Vydrž a šlapej!"
Chvíli na to jsme dorazili k pěkné a přehledné levé zatáčce na louce a strýc konečně prohlásil: „Jsme tady." Vzápětí jsem pochopil, proč pro něj bylo tohle poměrně špatně dostupné místo tak atraktivní. Pod lesíkem už na nás mávala parta chlapíků u naražené bečky. Klasická hliníková padesátka, sto piv. Uzené nakrájené, prostě pohoda.
Ta ale skončila ve chvíli, kdy se z pasek přihnala rázovitá tetina. Široká sukňa, šátek … a hůl. Na nás. A hned: „Kurňa ogaři, co tu děláte, co sa tu válíte, jak to bude starý sekať, dyž to bude celé poválané?!" Chlapi ztichli, jenom strýc parádně zahlásil: „Klid teta, to stůpne." To neměl. „To dřív tobě stůpne ten tvůj zhnilý š…n v gaťách, ty pazůre!" uslyšel. A bylo hotovo. Leželi všichni!
Kalnay už pomalu letěl z Pinduly lesem dolů k Obůrkám a komusi se podařilo zlákat tu tetinu na sledování rallye. Propadla tomu parádně! Dalekohled, komentáře, nadšení. Jenomže seděla blbě. Přijel někdo s carrerou. Nejspíš jeden z těch, co se nestihl seznámit s tratí, zato poznal ve Zlíně spoustu holek.
Evidentně neměl napsáno. A byl rychlý. Auto vyjelo rovně na louku. Nějakým dvěma, co to stačili sbalit bokem o dva metry dál, projelo přes deku a bágly a zastavilo čumákem u tetiny. Ten Ital či Němec či kdo to byl to následně schytal podstatně víc nadávek, než před tím můj strýc. Ještěže nemusel ven z auta. Dostal by holí.
Tetina to pak sbalila. Už věděla, jak je „barumka" úžasná. Tou holí pak mávala na pozdrav. Byla jednou z nás.
