Björn Waldegaard korunoval šestnáctileté soužití s týmem Toyota skvělým vítězstvím v africké Safari rally 1990. Mimochodem, bylo to „nejmokřejší“ Safari od roku 1977, kdy shodou okolností rovněž vyhrál tento Švéd. Pojďme se vrátit o třicet let zpět díky dobové reportáži vydané v magazínu MOTOR 7/1990.
Subaru Legacy přichází na scénu
Velkou pozornost na sebe strhl nový vůz Subaru Legacy.
Přihlášeno bylo hned šest exemplářů jenž musely být rozděleny do dvou družstev. V „áčku“ byli Markku Alén, Mike Kirkland a „Possum“ Bourne, v „béčku Ian Duncan, Jim Heather-Hayes a Patrick Njiru.
Africký jezdec Patrick Njiru, soutěžící ve skupině N, ho přivezl do cíle na celkově osmém místě a natrvalo se zapsal do kroniky této soutěže. Stal se totiž jediným zástupcem kategorie sériových vozů, který Safari rally od prvního vydání až do roku 1990 dokončil.
Vrásky na čele skrze počasí
Všechno nasvědčovalo tomu, že se rally ani konat nebude. Zdálo se nemyslitelné, aby po tak vydatných dešťových přívalech, jaké si Keňa dopřávala, byla trať sjízdná.
Deset kilometrů od centra Nairobi, na závodišti N´Gong, kde se jela superspeciálka, napadlo za jediný den 140 milimetrů srážek.
A všude jinde to bylo stejné. Pár dní bylo sucho, ale pak zase celý týden nepřetržitě lilo.
Po silnicích se valily nánosy bahna a kamení. Neustále hrozilo, že nastane několikadenní sucho a koleje na trase ztvrdnou. Ale ať už by bylo sucho nebo mokro, jezdce ani techniku nečekalo nic dobrého.
Waldegaard srovnával: „Není to jako v sedmasedmdesátém. Tenkrát byly silnice zatopené jenom vodou. Dnes je všude mnohem více bláta.“
Vic Preston starší, koordinátor týmu Lancia a otec jezdce Nissanu, nejvíce litoval Aléna, nasazeného jako číslo 1. „Jeho musí vystrašit každá díra zalitá vodou. Ti za ním se už můžou vyhýbat místům, kde zůstal někdo zapadlý.“
Alénovi přátelé si dělali starosti, že kdyby na servisní stanoviště dorazil až ta týmovými kolegy, musel by čekat. Tento problém nakonec Fin neměl a o japonském voze se vyjádřil velice pochvalně.
Lancia, Toyota a Mitsubishi
Pečlivě se na soutěž připravovala Lancia. Poprvé nasazovala Alexe Fioria jako továrního jezdce. S další novinkou přišla Toyota: poslala do Afriky auto s pohonem obou náprav, model Celica GT-4 ST165. Jako vykopávky mezi módními hity působily Nissany 200SX s pohonem zadních kol. Mocné testy Mitsubishi jako by předpovídaly velký nástup této značky v sezóně 1991. Pestrou skladbou hýřila startovní listina skupiny N.
Divoká superspeciálka
Návštěvníci Safari rally museli mít chtě nechtě pocit, že místní obyvatele nezajímá nic jiného, než počasí. Jenže čím víc o něm žvatlali, tím méně spolehlivé jejich předpovědi byly. Tak se stalo, že na konání „speciálky“ by nikdo nevsadil ani zlámanou grešli. Tedy s výjimkou hlavního organizátora Mikea Dougtyho. Ke všeobecnému údivu ji odmítl zrušit předem.
Podle toho, jak prší na jednom místě, se v Keni nikdy nepozná, co se děje za nejbližším kopcem. Dopadlo to tak, že závodiště vyschlo a superrychlostka se i navzdory značné nerovnosti terénu přece jen konala.
Nad prvními startujícími černé mraky teprve visely, tudíž ještě stačili zajet nejlepší časy. Za nimi se však spustila dešťová opona, trať se znovu rozbahnila a dosahované časy postupně narůstaly. Jezdci volili různou techniku jízdy, ale kupodivu všech 59 tento krátký prolog dokončilo. Všechny přítomné nakonec ještě pobavila průměrná rychlost Aléna, jenž test vyhrál – 42,7km/h.
První etapa očistcem
Slavnostní start první, zdaleka nejdelší etapy (1102km), se na druhý den v Nairobi odbýval pod slunečními paprsky! Nicméně cesty v nejjižnější části trasy byly po dešti nesjízdné a proto si posádky musely opravit itinerář.
V průběhu dne dorazila na „velitelství“ Safari rally zpráva, že na jedné z cest, kudy soutěž vedla, zapadl do bahna nákladní automobil a zdržel více než polovinu soutěžících. Někteří se znechuceně vrátili a vzdali, jiní čekali a poté dostali povolení překročit časový limit. S hodinovým zpožděním pak ti nejlepší zamířili zpět směr Nairobi.
Situace v uzavřeném parkovišti v Nairobi byla neuvěřitelná. První auto bylo očekáváno v devět večer. V šest ráno byla časová kontrola oficiálně uzavřena a až za několik minut se objevila první tři soutěžní auta…
Jeden z favoritů skupiny N, Belgičan Guy Colsoul žasl, jak náročná rally je. „I nejhorší úseky Rallye Paříž-Dakar nejsou ve srovnání se Safari rally nic!“ kroutil hlavou.
„Posledních pět kilometrů bylo příšerných. Bylo to, jako bychom jeli řekou.“ líčil Waldegaard.
Když se od osmé hodiny ranní vozy vydávaly ve dvouminutových intervalech z rampy do druhé sekce, přijely teprve do závěrečné časové kontroly předchozí etapy další tři vozy. Posádky tak mezi jednotlivými závodními dny měly možnost odpočívat jen něco málo přes dvě hodiny.
