Tak nám zase mrňavé San Marino bude po roce praskat ve švech. Již na konci tohoto týdne se u sportovní haly v Serravalle otevřou po šestnácté brány do historie rally v celé své parádě. Rallylegend 2018 jsou tady. Z kdysi komorní akce spíše pro zasvěcené se v běhu let stal kolos s neuvěřitelným množstvím fanoušků, ve kterém se točí obrovské finance.
V roce 2017 bylo okolo nosného tématu jasno hned na jaře – Rallylegend jako pocta Colinu McRaeovi.
Nebyli by to však Italové, kdyby v tom všem nakonec nebylo nějaké to „ale“. Ambasadorovi „Legend“ Luisi Moyovi se podařil vpravdě husarský kousek. Začátkem října stanula na pomyslné startovní rampě nedělní sekce skvostná ekipa bývalých mistrů světa v rally, aby vzdala hold skotskému bardovi za volanty vozů, se kterými kdysi na jednotlivých soutěžích startoval.
Není všechno zlato, co se třpytí
Doposud se to zdálo jako sen, jenže… Piloti jeli v půjčených vozech vlatně „v civilu“ a relativně krokem. Pro velkou část tifosi to byla bouda na Ježíška a právem neskrývali své rozhořčení. A to nezmiňuji skutečnost, že celá akce měla solidní 45 minutovou „sekeru“. Někteří z hvězdných účastníků byli z této situace rozladění, poněvadž pospíchali na letiště.
Nejde nevzpomenout také avizovanou páteční autogramiádu. Od začátku nebylo zcela jasné, kde a s jakou jezdeckou účastí se bude podpisová akce konat. Nakonec se do neoznačeného stanu 5×5 metrů dostavil pouze Luca Pedersoli a Stig Blomqvist. Dav, který se vzápětí do stísněného prostoru nahrnul, pak oba málem ušlapal.
Opravdovou „třešničkou na dortu“ bylo promazávání komentářů na oficiální FB prezentaci Rallylegend. Jednoduše řečeno, když se nám to nehodí do krámu a mohlo by to na naši exkluzivní a jedinečnou akci vrhat špatné světlo, tak to prostě smázneme.
Že jsou to jemné nuance? Možná, ale drobnosti utváří obraz celku. A v tomhle Rallylegend dlouhodobě pokulhávají.
50 let značky MARTINI v motorsportu
Kdo by neznal dnes již legendární livreje alkoholového gigantu, které v minulosti oblékaly nejen soutěžní vozy? Rallylegend 2018 budou oslavou 50. výročí značky MARTINI v oblasti motorsportu.
Při sobotní a nedělní zkoušce „The Legend“ (pro znalé – je to ta koncentrovaná nuda v průmyslovém areálu) se za volanty snad všech vozů, které kdy barvy Martini Racing nosily, představí mimo jiné Miki Biasion, Markku Alén, Juha Kankkunen, Andrea Aghini či Franco Cunico. Pořadatelé slibují, že se situace z loňska opakovat nebude a posádky pojedou v tempu. To je slovo do pranice.
V zázemí akce, tedy u sportovní haly, bude po celou dobu trvání „Legend“ vystaveno přibližně dvacet kusů techniky v již několikrát zmiňovaném designu.
Toliko novinek.
Harmonogram i erzety jako přes kopírák
Pořadatelský tým vzal starý kopírák s jasně viditelnými, mnohokrát vyraženými symboly a jen přepsal názvy rychlostních zkoušek na čistý list papíru. Pouze u číslovky značící rok překlepli sedmičku na osmičku.
Jednoduché, leč nepříliš objevné. Italské legendy se jezdí už nějaký ten pátek a nebylo by od věci zapřemýšlet, zda by se nedala spáchat alespoň jedna nová vložka (či třeba obrátit směr některé ze stávajících). „Maríno“ je sice státem malým, ale silniček je zde požehnaně.
Startovní listina mírným zklamáním
Před několika dny vytasili sanmarinští seznam přihlášených posádek. Po zběžném shlédnutí jsem si já osobně bohužel na pozadí nesedl.
Jak už název sám vypovídá, původní ideou soutěže je setkání legendárních aut a legendárních jezdců. Ještě donedávna tomu tak opravdu bylo. Číst v seznamu přihlášených jména Walter Röhrl, Stig Blomqvist, Markku Alén, Miki Biasion, Gigi Galli, Gilles Panizzi, Didier Auriol, Timo Salonen, Armin Schwarz a mnoho dalších, bylo téměř epické.
Kdeže loňské sněhy jsou. Staré bardy dnes na čele startovky nahrazují současníci Kris Meeke a Craig Breen. Známé rallyové „staříky“ zastupuje vlastně jen charismatický muž s rozhalenkou Gustavo Trelles a premiérově Mikko Hirvonen. I když i on je zástupcem spíše mladší generace pilotů.
Zbytek legendárních jezdců se dnes „Legend“ účastní veskrze jako součást doprovodných programů. A je to škoda.
Ubývá i posádek z Česka. Pro letošek se chystá dobýt Itálii vlatně jen jedna. Jiří Jírovec s Josefem Králem a Toyotou Corollou WRC. Chybí Štěpán Vojtěch, který dokázal vždy jet ve své kategorii o vítězství a také českokrumlovská Škoda 130 RS. A jestli je to opravdu jen díky nedostatku času, na to bychom se museli zeptat přímo jich.
Historici vs. WRC
Pestrost techniky lze hodnotit známkou „chvalitebně“. Soutěžních aut je jako vždy požehnaně, ale chybí mnoho ikonických strojů (zejména pak těch ze skupiny B). Kde je nějaký Ford RS200, Peugeot 205 T16 nebo Audi Quattro S1 E2? A co takhle Lancia Stratos nebo Fiat 131 Abarth? Že by nebyli v jejich domovině k mání? Nemyslím si.
Pořadatelé to v komentářích obhajují nechutí majitelů vozy aktivně užívat, ale pravda bude spíše někde uprostřed. Stačí se podívat na konkureční německý Eifel Rallye Festival. Tam se užívá ostošest.
Kdo nemá WRC, jako by nebyl. Bohužel. Seznam přihlášek v měřené kategorii je plný „vysloužilých“ WRCů. Není to nic proti ničemu, ale do „Marína“ se prostě dříve jezdilo kvůli jiné technice. Kvalitu wéercéček navíc shazuje i fakt, že většina z nich se na tratích objeví v divokých designech nemajících co dočinění s jejích historií.
I Renaultů Clio zde najdeme opravdu přehršel. Kluci sice jedou pěkně, ale na tyhle malorážky bych se jel raději podívat na nějaký ten italský „dvojkový“ mistrák.
Itálii si poslední dobou oblíbili divocí Maďaři. Lady VFTS mají do originálů asi stejně daleko jako český vermut do Martini, ale temperamentní „čabajky“ s nimi umí lítat solidně bokem a to stejně postižení italové nadšeně kvitují.
Vyrazit či nevyrazit? Toť otázka.
Vyznívá vám mé krátké preview spíše v negativním duchu? Může se to tak zdát. Stál jsem u trati s fotoaparátem celých jedenáct po sobě jdoucích ročníků, tudíž si myslím, že jsem oprávněn hodnotit a srovnávat.
Byly ročníky silnější i slabší. Co mě ovšem vadí nejvíce, je cesta, kterou se celé Rallylegend ubírají. Z přehlídky krásné techniky a hrdinů rally z dob dávno i nedávno minulých, začíná čím dál tím víc trčet honba za každým eurem.
… a zase ty peníze
Exkluzivní akce za exkluzivní cenu. I když o této kombinaci by se daly vést sáhodlouhé debaty. Platí se za už opravdu za kdeco a to nemyslím jen z pohledu diváka. Startovné je i na italské poměry vysoké. Posádky také dávají nemalé peníze za možnost mít svá servisní stání co nejblíže centru rally. Musí povinně kupovat od pořadatelem určeného prodejce sady pneumatik za nesmyslné ceny, aby je pak v lepším případě vůbec nepoužili a v tom horším jim nakonec nebyly dodány.
S rostoucími masami diváků přišly problémy. A také nová omezení či železné a textilní ploty. Ať už v samotné Rally Village nebo u trati. Po smrtelné nehodě z roku 2016 se není čemu divit. Co ale dělalo tuhle akci jedinečnou, byla do jisté míry její živelnost. A ta je víceméně fuč.
Neustále se opakující rychlostní zkoušky a především shakedown se mnoha fans po několika absolvovaných ročnících zajídají. Též koncepce harmonogramu, kdy se v pátek začíná za tmy, aby se závodilo do pozdních nočních (nebo možná brzkých ranních) hodin, mi nepřipadá zcela šťastná. V sobotu si pak posádky i diváci sice přispí, ale start po druhé hodině odpolední způsobí, že druhou rundu vložek absolvuje velká část účastníků opět za tmy.
Myslím, že na tyhle staré káry je prostě dobré vidět. Správnou rozkoš si pak užijí nejen uši, ale také oči.
O nedělní části, kdy se v současnosti jedou pouze dvě rychlostky a to ještě ve „fabrice“, je škoda mluvit.
Posledním, neméně důležitým aspektem, je dopravní situace. Rallylegend už několik ročníků svým objemem přerůstá prostorové možnosti stísněného San Marina. Dopravním kolapsům se tady člověk nevyhne. Dle reakcí se traffic jam nelíbí ani místňákům, jež tráví velkou část páteční cesty do zaměstnání v pomalu se vlekoucích kolonách s rukou na klaksonu.
O složitém parkování neskutečného množství plechových přemisťovadel v úzkých ulicích s mnoha zákazy a často dosti daleko od jámy lvové, je zbytečné mluvit. Ale člověk se aspoň řádně projde a vyvětrá.
Z místní části Seravalle, tedy bodu, kde se nachází Rally Village, se na pár dní stává italský „Václavák“. Atmosféra je to sice skvělá, ale po určité době se stojaté davy stávají spíše obtěžujícími.
Všechno zlé je k něčemu dobré
Ale abych jen nehanil. Pořád je tu ve vzduchu cítit jakýsi ten neopakovatelný historický rallyový feel. Itálie rally žije. Atmoška večerních vložek s hudbou, skandováním, fanatickým fanděním a pyroefekty, je neopakovatelná.
Pokud není člověk v podobě diváka lenoch a vyšlápne si nějaký ten stometřík, pořád se dají především na delších vložkách najít krásné fleky, kde je málo lidí a neprudící pořadatel.
A konečně – majestátně se tyčící hora Monte Titano, erzeta končící v ulicích starého města či večerní přeskupení v kulisách Piazza della Libertà, dodává “Legendám” šmrnc jižanské exotiky. Rimini a moře je na dosah a pokud jste otužilci, není problém se nalokat v plavkách slané vody. Italské babí léto totiž bývá občas velmi přívětivé. K tomu připočtěte skvělou pizzu a smrtící espresso podávané v náprstku a podzimní pohodě opravdu nic neschází.
Král je mrtev, ať žije král
Vidět Řím a zemřít. Tato okřídlená věta by se dala aplikovat i na sanmarinské Rallylegend. Kdo zde nikdy nebyl, odjíždí nadšený. Kdo navštívil a vrací se, cítí již mírnou skepsi. Zajisté chci sledovat, kam se budou kroky tohoto historického cirkusu nadále ubírat. Letos ovšem jen v roli tichého pozorovatele u internetu.
Nikdy neříkej nikdy a když se vrátila Lassie, věřím, že i já se jednou navrátím. Přece jen Rallylegend vděčím za mou současnou lásku ke starým soutěžákům. Zde poprvé jsem viděl na vlastní oči okřídlené Quattro S1 E2 za volantem s Walterem Röhrlem či slyšel naživo sound jedinečné béčkové Delty S4 s jejím typickým kompresorovo/turbovým ječivým hlasem. A na to se prostě nezapomíná.
