Eifel Rallye Festival vs. Rallylegend San Marino
Jde o srovnání techniky a emocí, německého pořádku a italského chaosu. Pokud se mě ptáte, jestli je lepší vyrazit do Německa nebo do Itálie, mám na to šalamounskou odpověď. Navštivte obě akce.
Rallylegend vs. Eifel Rallye Festival – nerozluční protivníci? Každá akce je svým způsobem jedinečná. Co je spojuje a čím se naopak liší?
Atmosféra, trať, doprovodné akce
Správně tušíte, že obě akce jsou silně poznamenány rozdílným naturelem obou národností. V Německu všechno klapalo jako hodinky, diváci stáli spořádaně za páskami a atmosféra nebyla zdaleka tak uvolněná.
V Itálii se projevovali horkokrevní fanoušci zvaní „tifosi“. Na mnoha místech stáli těsně u trati, mávali, uskakovali těsně před přijíždějícími vozy. O to víc atmosféra připomínala osmdesátá léta.
Zatímco v Německu se jednalo o exhibici, v Itálii jela většina startovního pole na čas. V Eifelu to byla Röhrlova „one man show“.
V Itálii bylo atraktivních jezdců mnohem víc. Startoval kvartet „létajících Finů“, úchvatnou podívanou předvedli Paolo Andreucci a Massimo Biasion s Lanciem 037 Rally. „Miki“ skákal na umělém skoku nedělní Superchallenge, vypsané pro speciály skupiny B, několik metrů. Zejména početná eskadra místních jezdců v čele s Dianou a rozvětveným klanem Colombiniů předvedla skvělou podívanou plnou smyků a spálených pneumatik.
V Německu byl hlavním sponzorem Opel, v San Marinu platil velkou část nákladu koncern Volkswagen. Obě automobilky přivezly z depozitářů firemního muzea několik zajímavých soutěžních exemplářů. Zatímco z Rüsselheimu dorazil například dakarský speciál Opel Kadett 4×4, ve Wolfsburgu vsadili na dvoumotorový prototyp VW Golf z proslaveného amerického závodu do vrchu Pikes Peak. Z dalších doprovodných akcí se němečtí pořadatelé zmohli jen na autogramiádu.
Jejich italští kolegové připravili mnohem bohatší repertoár a diváci se celé čtyři dny nenudili. V centru zvaném příznačně Rally Village proběhla řada tiskových konferencí, slavnostní start, výstava legendárních Lancií Stratos HF. V neděli proběhl Stratos Day i závody speciálů skupiny B.
Jezdci
V Německu všechno stálo a padalo se jménem Walter Röhrl. Bavorská ikona nestačila rozdávat autogramy, měnila auta a nepodléhala emocím. Zbývající tři přední jezdci Jochi Kleint, Harald Demuth a Sepp Haider zůstali v ústraní. Z výčtu je zřejmé, že se jednalo pouze o německy mluvící jezdce (Haider je Rakušan). Pardon, málem jsem zapomněl na Yvonne Mehtovou, která se objevila na obou akcích. Startovní pole bylo opravdu kosmopolitní, ale omezený okruh hvězd, kterým pořadatelé vydali i autogram karty, se rekrutoval výhradně z domácích luhů a hájů.
V San Marinu nestačily na počítání špičkových jezdců ani všechny prsty na rukou. Na startu se sešlo pět mistrů světa, kteří získali víc titulů než Loeb. Přesně řečeno deset. Počítejte se mnou. Juha Kankkunen 4, Marcus Grönholm 2, Miki Biasion 2, Timo Salonen 1 a Hannu Mikkola 1. Kde se na to hrabe Röhrl se svými dvěma tituly?
To však nebyly zdaleka všechna jezdecká esa, která měli pořadatelé v čele s bývalým špičkovým spolujezdcem Tizianem Sivierem v rukávu. Mohli jste si popovídat s primadonou Lancie Sandro Munarim, s Perem Eklundem probrat jeho jízdu v B finále na rallyekrosu v Sosnové nebo se zeptat Haariho Toivonena, proč raději zamířil na okruhy.
Auta
V okolí Daunu se sešla většina členů klubu Slowly Sideways. K vidění byly opravdové soutěžní skvosty, především rekordních 29 speciálů skupiny B. Vrcholem byly čtyři Fordy 200 RS včetně dvou prototypů, tři repliky Peugeotu 205 T16 Evo 2. Na druhou stranu chyběla Lancia Delta S4. V Německu se objevilo mnohem více vozů ze šedesátých a sedmdesátých let. Alpine A310, celá plejáda Opelů Kadett GT/E nebo staré Toyoty Celica.
V ministátě uprostřed Apeninského poloostrova jelo také mnoho zajímavých exemplářů. Některé dokonce byly zapůjčeny přímo z muzea. To byl případ Peugeotu 205 T16, se kterým vyhrál Ari Vatanen Rallye 1000 jezer 1984. Je zajímavé, že se v Itálii objevilo víc vozů německé provenience – Audi Quattro, BMW M3 i Porsche 911.