Úchvatný stroj, jenž se nedávno mihnul v prodejní nabídce společnosti artandrevs.com, se narodil ve státě, jehož obyvatelé si rádi dopřávají “dolce far niente”, káva se pije z náprstku a do pizzy se nedává ananas. Ano, mluvíme o Itálii!
Oděna do alkoholu, zbavena kil
Datum registrace jedinečné Lancie Delta Integrale je 2. ledna 1989. Místem početí je samozřejmě Turín. Někdejší domov automobilky, která pěkných pár let určovala technické i módní trendy v oblasti automobilového průmyslu.
Delta byla postavena v asfaltové specifikaci a oděna do dnes již klasické červeno-modré livreje Martini na bílém podkladu.
Předtím ovšem absolvovala důkladnou odtučňovací kůru. Jednotlivé části karosérie byly namáčeny do kyseliny, čímž se postupně tloušťka oceli snížila na 0,7 – 0,8 milimetrů. Dodavatel zajistil pro tento soutěžní automobil také speciální skla o síle pouhé 2 milimetry. Všechny popsané úpravy zredukovaly váhu Lancie ze 1400 na 1070 kilogramů.
Úspěšná premiéra v Monte Carlu
V ostrém závodě byla použita pouze jedenkrát. Při Rallye Monte Carlo 1989 využila jejich služeb dvojice Didier Auriol – Bernard Ocelli.
Pro Auriola to byla první sezóna v kolotoči závodů se statusem Mistrovství světa, když předtím tři roky svými výkony dominoval ve francouzském šampionátu. V rámci MS debutoval hned v úvodním podniku sezóny 1989, slavné Rallye Monte Carlo.
Na monackých vložkách zdatně sekundoval světem protřelému týmovému kolegovi Mikimu Biasionovi. Dokázal zvítězit v deseti rychlostních testech ze dvaceti čtyřech. Na cílovou rampu dorazil v druhém nejrychlejším čase absolutně. Nechal za sebou mnoho pilotů zvučných jmen.
A mohl dokonce bojovat o prvenství. Na trati předváděl mnohem agresivnější styl, než Biasion. Prokázal tím strmě rostoucí potenciál italského speciálu. Možná i díky “tvrdší” jízdě se však v průběhu soutěže potýkal s potížemi s obutím. Jeho pneumatiky měly tendenci vyzouvat se z ráfků. Opakující se problémy s pryžemi mu nedopřály okusit, jaký je to pocit stát při „svěťáku” na stupínku nejvyšším.
Testovací mula i modelka
Pro zbrusu novou Deltu to byl její premiérový start a zároveň derniéra v klasické rally.
Nedlouho po návratu z Monte Carla byla totiž převedena do služeb “Vývojového oddělení”. Na zkušební dráze Fiatu – “La Mandria”, se v jejím kokpitu vystřídalo mnoho pilotů. Sloužila jako testovací vůz v rámci programu vývoje šestnáctiventilového motoru.
Začátkem června téhož roku byla zástupcům tisku představena v nové, rudé livreji a se šestnáctiventilovým agregátem pod kapotou.
Jednalo se o další důležitý krok ve vývoji legendární Delty. Debut inovovaného speciálu byl naplánován na domácí hřiště, kterým byla Rallye Sanremo 1989 (reportáž naleznete zde).
Zajímavostí je, že motor představeného vozu nebyl osazen restriktorem. Jezdec tak mohl užívat výkonu až 400 koňských sil. V lednu 1990 byl nařízením FIA do motorů vozů skupiny A přidán restriktor o průměru 36mm. Agregát jím byl “přiškrcen” na zhruba tři sta plnokrevníků.
Červená Delta si také zahrála na modelku. Najdeme ji na fotografiích v dobových materiálech, které automobilka používala k propagaci svých sportovních aktivit.
Unikátní sběratelský kousek
V roce 1995 získal Lancii do své rozsáhlé sbírky sportovních vozů italský průmyslník a šéf automobilky Fiat Giovanni Agnelli. Byla uložena do depositu a udržována v autentickém stavu. A to až do roku 2017.
Tehdy byla poslána do Florencie, sídla firmy „Carrozzeria Cieffe“. Úkol pro jejího majitele, Fabrizia Pandolfiho, zněl jasně – vzácný vůz mimořádně pečlivě zrestaurovat! Lancia byla rozebrána do posledního šroubku.
Podvozková část “budky” byla přelakována. Na zbytku karoserie zůstal zachován původní lak, včetně samolepek.
Během celého procesu obnovy byla věnována maximální pozornost zachování originality celého vozu. Extrémně vzácné “fabrické” součástky prošly repasí a byly znovu použity. Lancii zůstala i původní registrace “TO 70780L”.
Jedná se o skutečně špičkový muzejní kousek s úžasným rodokmenem.
A velmi vzácná je i barva Martini Rosso, která Lancii odlišuje od zbytku svých sestřiček. V rudém kabátě jich totiž bylo oficiálně vyrobeno pouze sedm. Proč tak málo? Vysvětlení je poměrně jednoduché. Na konci osmdesátých let ještě vycházela spousta tiskovin výhradně v černobílé verzi. Agresivní červené barva se v nich jako mávnutím kouzelného proutku měnila na černou, jenž zbytek designu téměř pohltila. “Markeťáci” si asi museli rvát vlasy. Bleskový návrat k dnes již klasické verzi s bílým pozadím byl tedy nasnadě.
2 komentáře
Pozor, máte tam komickou chybu v řádech, zřejmě v překladu: tloušťka plechu samozřejmě nebyla 7–8 mm, ale 0,7–0,8 mm (místo standardního 1 mm). Ale ta kyselinová lázeň byla apriori kvůli chemické očistě ruského plechu, který vykazoval výraznou mezykrytsalickou korozi, což mělo ponořování do kyseliny eliminovat a odtranit ze struktury plechu nečisté vazby.
Zkoušíme pozornost čtenářů 😉 Opraveno. Získáváte „Turínského bludišťáka“ a velký palec nahoru. Moc děkujeme za opravu, tím spíš, že je od znalce. Zachovejte nám přízeň. S pozdravem Roman Fluxa.