Finská „Rally tisíce jezer“ je jedním z nejtradičnějších závodů ve světovém rallyovém kalendáři. Tamní typické rychlé a široké šotolinové cesty s četnými skoky, na kterých soutěžní speciály dosahují vysokých rychlostí, jsou ingrediencemi, jenž každoročně přináší posádkám i divákům neopakovatelné zážitky a emoce.

KONEČNĚ SI SNÍM SVůJ FINSKÝ RALLYOVÝ SEN...

Návštěva této ikonické severské soutěže pro mě byla po mnoho let nedosažitelným snem. Avšak krátce po konci ročníku 2022 ve mně uzrálo rozhodnutí, že v následující sezoně bezpodmínečně vyrazím na dalekou cestu do Skandinávie. Úspěšně jsem dokončil studium na vysoké škole a byla by škoda nevyužít volna mých asi posledních letních prázdnin. Navíc jsem stále mlád, s dostatkem času i energie na zdolávání dobrodružství.

Po téměř ročních přípravách jsem poslední červencové úterý vyrazil po vlastní ose směrem na sever. V Tallinu na mě čekal ve čtvrtek ráno trajekt do Helsinek. Stal se ze mě na více než týden solitér. Neznám totiž dalšího šílence, který by mohl a chtěl na dva týdny vypadnout z každodenních povinností, ochotného kempovat primárně v autě někde daleko od civilizace. A zároveň respektoval mé často krkolomné přístupy k páskám u erzet.

JEDNA NEBO DVĚ?

Před odjezdem jsem musel vyřešit ještě jedno zásadní dilema. Když už jsem se rozhodl absolvovat takto dlouhou cestu, byla by přece škoda strávit několik dní u tratí světové rally a okamžitě se vracet domů. Proto padlo rozhodnutí navštívit další finskou soutěž víkend před, nebo víkend po WRC.

Finská rallyová scéna není podle mě jen o závodě WRC, ale i o nasazení, jenž je k vidění na menších závodech, a které jsem chtěl také zažít. Navíc na regionálních závodech obecně panuje větší pohoda a volnost pro diváky.

Dlouho plánovaná Lahti Rally (ME historiků a finský nároďák), konající se týden po WRC, byla začátkem prázdnin odsunuta na druhou kolej regionální HYAcenter Ralli. Do Tampere, kde se závodilo již týden před světovým kláním, se měly v rámci testování dostavit i dva tovární týmy. Ze hry nebyla ani účast dalších zajímavých “světových” dvojic. Stále platí, že nejlepším testem je ostrý závod.

HYAcenter Ralli 2023

Do dějiště HYAcenter Ralli dorážím ve čtvrtek před polednem. Úderem dvanácté hodiny se na čtyřech prodejních místech začaly prodávat vstupenky a programy rally, obsahující mapy rychlostních zkoušek a podrobný harmonogram. O půl hodiny později bylo před prodejním místem nezvykle rušno. Několik místních vehementně listovalo v obrázkovém časopise a hlasitě řešilo své plány. Solidní zájem o regionální soutěž.

Pro mě osobně je však důležitý hlavně harmonogram, jelikož mapy uzavřených úseků jsem si díky COVIDovým zkušenostem našel s předstihem v temných vodách internetu. Místa zájmu jsem si proto dokázal vytipovat se značným předstihem z tepla domova. Odpoledne projíždím vybrané eRZety a poté si v pohodlí hotelového pokoje dopřávám vytoužený odpočinek po dvoudenním nepřetržitém cestování.

Krátce před startem pátečního shakedownu přichází první déšť a předesílá tak počasí, které bude v následujícím rally-týdnu panovat. Shakedown nabízí pomalé i rychlé úseky, zatáčky přes horizont a někde v hloubi lesa slyším odlehčení speciálů na menším skoku. Tovární piloti si dopřávají každý alespoň pět průjezdů. Můžu tak opakovaně nevěřícně kroutit hlavou nad jejich rychlostí a užívat si průlety úřadujícího mistra světa Kalleho Rovanpery či budoucího vítěze Finské rally Elfyna Evanse.

Do soutěže odstartovalo 72 posádek. Harmonogram se ukázal býti velmi přívětivým, a tak v průběhu soboty stíhám bez problémů navštívit téměř tři kompletní rychlostní zkoušky. Všechny mé kroky doprovází déšť různé intenzity. Dva “fleky” vybírám spíše s ohledem na regionální posádky. Očekávám, že mi nabídnou ke shlédnutí pořádné nasazení se slabší technikou.

V prvním případě se jedná o kombinace levé a pravé zatáčky na konci rychlého úseku. V druhém pak o úsek s dlouhou levou zatáčkou, krátkou rovinou a následnou blátivou pravou zatáčkou. Nejatraktivnější průjezdy tady předvádějí postarší Toyoty a BMW. Výjimkou ale není ani vysoké nasazení a chirurgicky přesné dobržďování v podání předohrabů.

"SAVO" VE ZNAMENÍ TROJITÉHO SKOKU

Největší zážitek mi HYAcenter Ralli dopřeje hned na první erzetě s názvem „Savo“. Velmi rychlý úsek se třemi skoky, zakončený levou zatáčkou. Závodní vozy zde dosahují svých “maximálek”. Na první skok “do zatáčky” okamžitě navazuje druhý, menší. A bezprostředně po dopadu přichází třetí odlepení auta od silnice. Co víc si může fanoušek přát!

Absolutně nejlepší průjezd předvádí Kalle Rovanperä. Už pouhým okem je vidno, že tudy projel nejrychleji ze všech, a při nahození auta do zatáčky si jeho Toyota, na rozdíl od ostatních, odlehčila levé přední kolo. Spektakulárnější průjezd jsem již za celý finský výlet neviděl!

OCH, OUNINPOHJA!

HYAcenter Ralli končí. Je čas na odpočinek. I když ne tak docela. Cestou do Jyväskyly a dále na sever, mám totiž v plánu projetí vybraných částí dvou rychlostních zkoušek a kontrolu vytipovaných míst ke sledování.

Po hodině jízdy stojím konečně na startu RZ Päijälä. Šotolinová cesta je ve skvělém stavu, bez děr a vyjetých kolejí. Vložku si tak v rozporu s původním scénářem projíždím celou a užívám si neklidné jízdy po nezpevněném povrchu. Jsem skoro zpět na asfaltovém povrchu, když v tom se v křižovatce objevuje omšelá směrová tabule, nesoucí magické jméno “Ouninpohja“. No to si přece nemůžu nechat ujít!

Ignoruji naléhavý křik navigace o chybně zvoleném směru a hodlám si užít průjezd ikonickým úsekem, který v minulosti napsal nejeden rallyový příběh. Více než deset kilometrů v hlubokém finském lese, nespočet horizontů, prudkých převýšení a zatáček všech stupňů obtížnosti. Absolutní rallyové nebe! Nebo peklo pro toho, kdo zde chtěl uspět a “tvrdě tlačil”.

Míjím kámen, do kterého v minulosti narazili a ukončili tak své působení v závodě Dani Sordo či Toni Gardemeister. A ano, je to on! Ikonický „Yellow House“, stojící u snad nejznámějšího skoku Rallye tisíce jezer. Škoda, že není na prodej…

PO STOPÁCH (NEJEN) OTTA TÄNAKA

Při jízdě po silnici s názvem “Ouninpohjantie” jsem velmi překvapen stavem povrchu vozovky. Na cestě je minimum vyjetých stop, jen uprostřed jsou znatelné poměrně výrazné “koleje”. Někde je cesta navíc upravena navezením čerstvé vrstvy šotoliny, zřejmě k zakrytí hlubokých děr. Záhada se stupňuje na horizontech, kde stopy náhle mizí a znovu se objevují až po několika metrech.

V tu chvílí mi to dochází! Je to jen pár dní, kdy před Finskou rally testoval Ott Tänak. Že bych narazil na onu destinaci? Při vzpomínce na Estonce si uvědomuji, že byl také původně přihlášen ke startu na HYAcenter Ralli. Do závodu místo něj ale nakonec nastoupil týmový kolega Pierre-Louis Loubet.

Konečné řešení otázky záhadných stop přináší až nedaleký dvorek u jednoho z domků. Na něm stojí servisní kamion a vedle něj se pod stanem krčí notně zablácený Hyundai i20 N Rally2, kterému před chvílí skončil soukromý testovací den.

Jsem stále v pohybu, ovšem cedule značící začátek vesnice Ouninpohja nepřichází. Po další porci kilometrů dorazím ke křižovatce, kde mi ukazatel radí – otoč se a vrať se do Ouninpohjy celých třináct kilometrů nazpět. Teprve teď si uvědomuji, že mé čekání na jakýkoliv náznak cedule bylo zhola zbytečné. Ouninpohja je vlastně „jen“ malá vesnice, či spíše obydlená osada. Osada, kterou však zná celý rallyový svět.

Po dalších šedesáti čistě šotolinových kilometrech skrze hluboké finské lesy začínám plně chápat kouzlo finských tratí. Cesty s absolutně minimálním provozem, vedoucí po krásných, téměř “nerozebraných” šotolinách.

Je večer. S předstihem kupuji vstupenku na WRC závod a dojíždím na kraj městečka Muurame, kde na zahřátém motoru začínám sušit mokré věci.

KONEČNĚ NA SEVERU. A V SUCHU.

Nedělní ráno mě konečně vítá slunečními paprsky. Sláva! Nikam nespěchám a pokračuji v sušení mokrého ošacení. Z hotelu pod hvězdami vyrážím až před polednem. Dnes mám před sebou jediný cíl. Dojet někam na sever. Cesta utíká docela pomalu i díky tomu, že stále hledám samoobslužnou automyčku. Zastavil jsem asi na dvaceti “čerpačkách”, ale jediné dostupné automyčky jsou ty bezkontaktní. Já však potřebuji manuální “wapku”. Musím důkladně opláchnout zákoutí náprav, ve kterých se velmi zalíbilo několika kilům mokré šotoliny. Jak by teď bodl nějaký ten deštík…

V průběhu dne dojíždím k jezeru Oulujärvi, ležícímu poblíž městečka Vaala. Pro představu – jezero leží u městečka Vaala, zhruba 300 kilometrů severně od centra rally v Jyväskyle. Bivakuji. Nemilou společnost mi tady poprvé dělají krvežízniví komáři. Krásný západ slunce je následován dlouhým večerem. Světlo je v těchto místech téměř do půlnoci.

Z PLÁŽE DO HLUBOKÝCH LESů

Plán na pondělní ráno zní: „Konečně se smočit v jezeře“. Malý, téměř liduprázdný přístav, obklopují klidné písčité pláže. Voda je nejen nádherně čistá, ale překvapivě není vůbec studená. Co mě však zaskočilo, bylo nezvykle mělké dno. Stál jsem více než třicet metrů od břehu a voda mi sahala maximálně do pasu.

Osvěžen dopolední koupelí vyrážím do nedalekého národního parku Rokua, ve kterém si dopřávám osmi kilometrovou pěší túru. Turistické stezky jsou zde udržované a kvalitně značené. V místních mokřadech se turisté pohybují po chodnících vyrobených z dřevěných klád a prken. Zjišťuji, že jezera zmizela v nedohlednu. Z místní rozhledny se rozhlížím jen do hlubin nekonečných lesů.

Odpoledne se nese ve znamení přesunu na další místo. Pomalu se vracím do centra rally. Mířím na jihovýchod směrem k městu Joensuu. Vytyčeným cílem jsou břehy jezera Pielinen, ležícího asi padesát kilometrů vzdušnou čarou od hranic s Ruskem.

Místo na spaní vybírám jak jinak, než v blízkosti vodní plochy. Cesta, vedle které jsem odstavil svůj čtyřkolový bivak je slepá a končí nedaleko v cípu poloostrova. Zde jsem obklopen z obou stran jezerem a tedy zcela nerušen.

NÁRODNÍ PARK "KOLI"

V úterý konečně navštěvují místa s kvalitním rozhledem na blízké i vzdálené okolí. Na pobřeží jezera Pielinen leží pahorkatina, jejíž součástí je i národní park Koli. Tuto oblast jsem našel jako jednu z mála kopcovitých mimo severněji položené Laponsko. První kopeček s rozhlednou je prakticky bez turistů. Kromě nekonečný finských lesů je zde výhled i na několik z tisíců zdejších jezer a jejich ostrůvky.

Při návštěvě národního parku Koli poprvé narážím na značné množství turistů, a s tím spojené problémy s parkováním. Jednoznačně nejvíce turisticky exponované místo, které jsem za celý výlet navštívil. Ale není divu. Pěších stezek různých náročností je uvnitř parku přehršel a lanovkou se dokonce můžete nechat pohodlně vyvézt na zdejší nejvyšší kopec. Daleké výhledy ze skalnatého hřebenu jsou určitě tím nejhezčím, jenž jsem ve Finsku absolvoval. Nadmořská výška přes 300 m. n. m. není na poměry českých kopců nic převratného, ovšem tady je hrbolek za velikána.

Krásné počasí a menší turistický výkon mě láká na další koupel v jezeře. Pláž, umístěnou ve stínu, ovšem krátce po poledni omývá relativně chladná voda. Je ale opět průzračně čistá. Jsem očištěn a nezbývá, než se přesunout do města Kuopio. V jednom z místních hotelů nabírám v poloze ležmo síly před rallyovým vrcholem sezóny.

Na středu mám v plánu krátkou procházku v dalším národním parku nedaleko navrátivší se legendární RZ Myhinpää. Tuto eRZetu mnohé posádky označily jako největší výzvu letošního ročníku. Na konci procházky přichází, ale naštěstí i brzy odchází, déšť. To znamená jediné. Finská rally začíná!

Finský rallyový sen 2023 – Byl jsem tulákem v zemi tisíců jezer – 1.díl