Vařící neprůhledná tekutá droga v ne-ECO kelímku, neočekávané uklouznutí dojížděných zimních pryží na namrzlém mostku a medový hlas Vládi Kroce z Radiožurnálu, mě konečně probrali z ospalé brzce ranní letargie. Vizovice pod příkrovem červánků z dovozu byly na dohled.
Nevelké město nedaleko rallyové Mekky – Zlína, znají především pravověrní metalisté, pravidelně nepravidelní alkoholici a amatérští jezdci rally.
O co tady vlastně jde?
Motoristická soutěž „Ve stopě Valašské zimy – Memoriál Josefa Sláčika“ se stala za svou dlouholetou existenci fenoménem s ocasem z výfukových zplodin. I ona doznala v průběhu let několika změn, ale hlavní myšlenka je stále jasně naplňována. Umožnit neprofesionálním jezdcům vyzkoušet si na uzavřených slalomových zkouškách svižnou jízdu v zimních podmínkách a zároveň zdravě soupeřit mezi sebou.
Neuvidíte zde drahé soutěžní speciály, honosná servisní zázemí a bezedné budgety. Naopak nechybí soutěživost, nadšení, vášeň a velká soutěžácká srdce (která často tlučou rychleji, než jejich majitelé dokážou kroutit volantem).
Majoritní množství účastníků si drží vysloužilá a letitá vozidla v garáži pod plachtami právě jen kvůli jediné sobotě na „Stopě“. Oprášit, vyzdobit čučavými samolepkami, hrdě nalepit startovní číslo na vyšisovaný lak předních dveří a ukázat světu, že třeba právě já mohu být novým Trinerem. Naděje umírá poslední.
Těžko bychom zpětně dohledávali rok, kdy množství došlých přihlášek nepřevyšovalo maximální propustnost tratě. Aby také ne, jinou akci ve stylu opravdové rally pro běžné motoristické smrtelníky na území naší republiky nenajdeme. Vizovická soutěž mimo jiné vděčí za svou oblíbenost faktu, že se pořadatelům daří získávat povolení závodit na bývalých i současných erzetách Barum rally.
Malá „barumka“ v zimních hávu
V historii se vždy začínalo prologem mezi kuželkami na vizovickém školním hřišti. Mezi basketbalovými koši se vyplatilo udržet si klidnou hlavu, čistou mysl a ruční brzdu v klidové poloze. Souvislý sněhový podklad sice sváděl konat kejkle před početnou diváckou masou, ale mezi kužely se dalo velmi jednoduše zamotat. Trestné vteřiny za nesprávné projetí tratě poté naskakovaly tempem nebývalým a početná skupina „divočáků“ si závod prohrála ještě dříve, než začal.
„Barák“ je nestárnoucí klasika a stálý inventář harmonogramu. Ne nadarmo se mu přezdívá „Moravské Col de Turini“. Že dole odstartujete na suchém asfaltu, absolutně nic neznamená. V půlce erzety už jedete po kombinaci sněhu a ledu a těsně před cílem panují nefalšované zimní podmínky. No a kdo aspoň jednou nebyl v zatáčce „U Vasila“, ten o sobě nemůže tvrdit, že je fanouškem „Stopy“.
Letos byl itinerář doplněn o Hvozdnou (divoká prasata s africkou rýmičkou konečně žijí už jen na stránkách hvozdenské kroniky) a Rakovou. Královská vložka ve třech průjezdech. Na první pohled se může zdáti rychlou a jednoduchou, ale pastí skrývá přehršel. I přesto, že před startem bylo jasné, která opravdu kritická místa bude lépe prodat, našla se spousta posádek, které v hlubokém sněhu a mlází okolo trati pohřbily své naděje na TOP TEN. No jo, rychlost byla dobrá, ale zatáčka příliš prudká. A namrzlá.
Meteo a slisovaná tma
Nejpozději měsíc před startem samotným se ze soutěžících i diváků stanou nástupci Jána Zákopčaníka. Sledují se pohyby sněhových bouří, pečlivě evidují denní teploty, měří vrstva sněhu a ledu v nedalekých Alpách a prognózuje, jestli bude závod holomrazový, mokrý či švédsky ledový. Facebooky a Instagramy kolují namísto obvyklých selfíček ty nejaktuálnější fota stavu jednotlivých rychlostních testů.
Mezitím slušovická fabrika Vraníku přidává jednu směnu navíc, aby dokázala pokrýt hlad po vyhlášených protektorech. Tyhle pryže fungují a už i v daleké cizině se o nich vypráví hotové legendy. Vývojáři od Michelinu by se měli mít na pozoru. Vraník nikdy nespí!
Těžko na bojišti
Ročník 2019 nabídl podmínky, za které by se nemusel stydět ani úvodní podnik MS v rally – legendární Rallye Monte-Carlo. Sucho, voda, černý led, zbytky sněhu a ledové koleje. Kompletní menu v rychle se střídajícím tempu, okořeněné nečekanými překvapeními v každé další zatáčce.
Raková číslo jedna
Hned z rána jsem si střihl návštěvu provařeného místa „U stromu“ nad Rakovou. Co mě po příjezdu překvapilo byla skutečnost, že jsem parkoval jako třetí auto u pásky. Kde jsou sakryš diváci? Pravda, chvíli před startem se přilehlé pole mírně zaplnilo, ale pamatuji doby, kdy to tady žilo jako na demonstraci Žlutých vest.
Silnice byla pokryta černým ledem. Trefit se ze širokého mezi dva břehy byl často velký souboj mezi omezenou adhezí a touhou pilota pokračovat stále kupředu. Naštěstí levý násep byl ve valné většině případů shovívavý a vracel rozběsněná auta zpět do hry.
Po 40 minutách přece jen námraza povolila a zdálo se, že nastal konec švandy. Omyl. Na pódium totiž pomalu nastupovaly zadohraby a řádně přitvrdily muziku. Škodovky a Žigulíky jsou divácky vděčné, leč jezdecky ne vždy user friendly nářadí. Styly průjezdu se lišily, auta poslušně zvedala pravá přední kola a dav se bavil.
Jednou to přijít muselo. Vysoká nájezdová rychlost v kombinaci se severským vedením auta bokem, kola na pravé straně v luftě, břeh, druhý břeh a neskrývaný pokus o atak finálního bosse (čti stánku s klobásami a kávičkou). „Kilčo“ si však naštěstí lehlo na podlahu a ztratilo útočnou energii. No proto! To bych tu dvacetikorunu na kafčo jinak třímal v ruce zcela zbytečně.
Jednička, plný céres, pokus o obrat ve stylu erpětky, hop na druhý břeh a už to nešlo tam ani zpět. Nadržení diváci se dočkali a jali se zachraňovat mladoboleslavskou velrybu, válející se na břichu. Famózní konec představení!
Raková dvě
Na následující dvě rundy jsem zvolil ústup na protější kopec. S průkopníkem mezinárodního vyprošťování závodních speciálů odkudkoli, mistrem Plhusem, jsme v pátek večer vyhodnotili vybrané místo jako silně jezdecky podcenitelné a vulgárně akční.
Rychlá levá na nepřehledném horizontu s katováním z koleje do koleje. Plhusův výraz a rozbalené tažné lano mi naservírovali jasné indicie, že se tu v prvním průjezdu něco událo. Pět aut venku. Slušné skóre. Jen aby si to teď přece jen posádky lépe nepohlídaly a rally zaslíbený kraj neovládla po obědová ospalá nuda.
Ale kdeže. Stali jsme se němými svědky opakovaného vysokého nasazení. Jezdci s každým kilometrem nabírali větší jistoty v jízdě na sněhu i ledu a auta se zmítala v nerovných kolejích, často mimo ideální stopu.
Že Štěstěna je bárka vratká se prokázalo vzápětí. Nálet černého Civicu byl opravdu „přes čáru“. Dveře jako na světáku, zadní část ve škarpě a už se to hrnulo. Vzduchem létaly části keříků, mech, lišejníky a suchá tráva. Pilot ovšem zachoval ledový klid a držel se poučky „Pořád plnej!“ Hop a auto bylo zpět na cestě.
Ale ejhle, pro změnu si to po čumáku štrádovalo do protějšího pankejtu. V něm bylo místa o poznání více a mezi lesem a pohozenými kmeny se nacházel navíc heliport pro Lakatoše. A na něm jsem stál já. Nohy na ramena a šupem pryč. Honda se mistrně na plácku otočila (v tu chvíli již prosta zpětného zrcátka i skla dveří u mitfáry, bonusově však s lavórem ve dveřích) a přes bláto a kaluže se vrátila zpět do akce. A to jsem si myslel, že se dnes nezadýchám.
Pěkný sport jsme viděli opětovně u zadokolek. Řízené smyky a jedno nekontrolované přetočení v rámci šířky vozovky toho byly jasným důkazem.
Bohužel k nám nedojelo jedno „véeftéeso“. Nad jeho síly byla utažená levá okolo lesa. Mistrně se vžilo do role skokana na lyžích Pavla Ploce. Odraz směr louka byl přesný odvážný, ale telemark při dopadu nezvládnutý a Žigo si zlomilo kolo v rameni.
A Raková do třetice
Člověk je tvor líný a než vymýšlet plán rychlého přesunu, zdálo se býti jednodušším strávit poslední rundu spolu s vycházejícím Oskarem ve stejné jámě lvové. Zmrazky pod přímými paprsky povolovaly, ale břečka a voda ve stínu slibovaly pokračování zábavy.
Tentokrát se nechala nachytat v nedbalkách hráškově zelená Felicie. Po nemohutném smyku zůstala zapikolovaná na břiše v pravém pankejtu. Mezinárodní vyprošťovací tým v česko-maďarském složení, vedený Plhusem a jeho ve všech jazycích srozumitelným „Hej rup“, byl neprodleně na místě.
Začala pohádka o dědečkovi, kterak tahal řepu. Škodovce se ovšem ven nechtělo. Okolo projíždějící soupeři ve Škodě Forman zastavili optat se, zda je vše v rámci možností ok. Neočekávaně se však díky tažnému zařízeni přeměnili v záchranáře. Stačil jediný mohutný trh lanem a Felda byla z trablů venku. Kdyby se předávala cena fair play, Forman byl jasným kandidátem.
Dobré to bylo! Stopa si stále uchovává svůj oldschool styl. Peníze a prestiž tu nejsou jistě na prvních místech žebříčku hodnot. Ano, někteří sem opravdu přijedou bojovat o cenné kovy, ale valná část dorazí především pobavit sebe i diváky. Atmosféra však už mírně strádá. Přece jen více přitažená bezpečnostní pravidla na oblíbených diváckých místech nedovolují stát na samém okraji vozovky a průjezdy se stávají z pohledu živelnosti více uniformní. Symbióza mezi účinkujícími a tifosi ovšem funguje neustále. Při výpadku auta mimo cestu se vždy najde dostatek silných paží k návratu speciálu zpět do hlavního dějství.
Ukončení bych s vaším svolením zvolil v jemně lyžařském stylu. Bylo by fajn, kdyby letošní léto bylo horké, s dostatkem švestek. To aby diváci měli na příští ročník dostatek kvalitní mázy. A taky si přejme, ať se nám napřesrok na Stopě ve stopě sejde co nejvíce posádek. Tradice se totiž musí ctít!
