Michal Nedbal je jedním z nejrychlejších krotitelů historických vozů v Poháru ČR v rally. V následujícím rozhovoru prozrazuje řadu zajímavostí ze svého závodnického života včetně veselých historek z natáčení. Mnohem více si však o „Nedbisovi“ budete moci přečíst v aktuálním čísle časopisu Rally…
Michale, jaké byly Tvoje první krůčky v rally?
„Od maturity jsme s bráchou začali pomalu předělávat rodinný klenot. Škodu 100 koupila naše babička jako nové auto v roce 1973 a když jsme ji začali pomalu přestavovat na rally, tak měla najeto neuvěřitelných 300 tisíc km.
Babička byla velká řidička, měla řidičák i na motorku (Jawa 350) a když pracovala jako ředitelka zvláštní školy, tak vždy vysadila dědu na stavebním úřadě a jela dál. Náš táta chtěl taky závodit, ale babička vládla pevnou rukou. To až já s bráchou jsme byli tak drzí, že jsme začali v roce 2006 Stopou valašské zimy. No a skončilo to tak, že jedním z našich sponzorů byla právě babička! Dokonce byla párkrát i na závodech. Naposledy myslím v roce 2008 ve Vyškově. Rodina nás celkově strašně podporovala, a zato jí patří velký dík.“
Se svou škodovkou jsi udělal od prvního startu pokrok technicky i jezdecky. Jak toto pětileté období hodnotíš?
„Kdybychom se nějak nezlepšovali, tak nás to snad ani nebude bavit. Hlavní mezník přišel v roce 2007. Potom, co nám na Kopné (první účast v MČR) odešel motor, seznámili jsme se s Pavlem Slezákem. Technicky jsme od roku 2007 udělali lepší motor, v roce 2008 podvozek, 2010 krátkou převodovku a letos konečně špéru, která autu chyběla. S převodovkou nám nejvíce pomohl Luboš Picek, který závodí s fabií. Skládá převodovky mnoha jezdcům.
Atmosféra na dílně v Lůžkovicích je neuvěřitelná. Když jsme letos na Valašské rally nedojeli hned 1. RZ a rozhodli se, že pojedeme druhý den v super rally, čekali nás všichni v jednu ráno v plné zbroji a v 5:30 hod jsme mohli vyrazit zpátky do servisu. Byli tam s námi Luboš Picek s Radkem Koťátkem a nechápali, že to v dílně ve dvě ráno žije plným proudem. A to jim ještě vyrazil dech další kamarád Dan, který si do garáže nakráčel kolem třech ráno. Šel okolo, a když viděl, že se tam dává převodovka, musel si nasadit poloosy s tím, že je to jeho srdcová záležitost.“
Závodíš převážně s bráchou a s přítelkyní. Zrádná otázka: S kým si na trati víc dovolíš?
„Tak nejopatrněji závodím asi s Pepou Bartončíkem, on se dost bojí po tom, co si užil sezonu s Danem Landou. A taky je to vážený pan magistr a právník, takže s ním musím opatrně (smích).
Samozřejmě to není pravda. Pepa si to se mnou loni v Krkonoších dle jeho slov strašně užil a říkal, že to, co jedeme my, je správná rally. Když pan magistr musí běžet na přejezdu někam na statek pro vodu, protože je auto bez vody, tak to v něm asi nějaký zážitek zanechá (smích). Ráno v Krkonoších pršelo a ptal se, co pojedeme. Já mu odpověděl, že ty slicky, co jsou na autě, a že stejně nic jiného není. Odpověděl: „No, ty voe.“ Ale aby se nebál, tak jsem šel koupit ješte dvě mokré. Když jsme vyrazili, hlásí mi v jednom místě P5, já jsem si odřadil, přibrzdil a auto se pekně smykem svezlo. Pepa říká: „No to je velký sport, já bych tu jel s micákem naplno“ (smích). Rychle zjistil, jak škodovka funguje a kde mám rezervy, tak mě hnal dopředu. Pepovi vděčíme za hodně, koneckonců i díky němu jsme vůbec začali závodit. Dodnes je naším sponzorem, za což mu patří naše velké poděkování. Stejně jako všem dalším partnerům, kteří náš tým podporují. Díky nim jsme dostali příležitost na sobě posledních pět let pracovat a zlepšovat se.
Jinak s bráchou jezdím nejdéle. Když nedostane volno od zaměstnavatele, tak poprosím Martinu, která je uplně stejný profík jako brácha nebo Pepa. Všichni jsou zvyklí na jiné rychlosti, než jak jezdí naše škoda. Brácha navíc umí auto opravovat, protože ho chystal na závody víckrát, než já. A to je u historika dost důležité. Jinak obecně jezdíme pomalu…však to někteří soupeři vědí (smích).“
