O dobrodružstvích, která zažil při startech v exotických destinacích, jakými jsou Afrika, Čína, Jižní Amerika nebo Austrálie, dokáže hovořit celé hodiny. Rakušan Rudolf “Rudi” Stohl.
Bohatství nebo zážitky?
“Pokud bych vzal všechny své soukromé peníze, které jsem ve své kariéře prozávodil, byla by jich pořádná hromada. Ale bez nepřeberného množství úžasných zážitků, které jsem díky nim získal, bych se stejně cítil jako chudý člověk,“ říká dnes nostalgicky Stohl.
Rudolf Stohl se narodil 21.dubna 1947 ve Vídni. Vyučil se automechanikem, později si dodělal mistrovské zkoušky.
Po studiích začal pracovat jako vedoucí autoservisu Austro-Fiat, který později změnil své jméno na ÖAF Gräf&Stift. U této společnosti strávil celých 38 let, až v roce 2002 byl v rámci úsporných opatření odejit.
Stohlova „ruská cesta“
Tam poprvé přičichnul k rally. Podílel se na přípravě závodního Moskviče pro jednoho z jejich klientů. “Nebyli to dobří závodníci, myslím, že snad žádný závod nedokončili” vzpomíná Stohl.
Netrvalo dlouho a sám měl možnost odkoupit civilního, lehce havarovaného Moskviče. Postupně jej přestavěl na soutěžáka a začal bojovat s rychle ubíhajícími vteřinami. Bez větších úspěchů. Brzy poznal, že se jedná o ruskou slepou uličku.
Vyzkoušel tedy několik ojetých závodních aut jiných značek, aby na mnoho let opět zakotvil v ruských automobilových vodách. Tentokrát u Lady.
Přes typy 21011,1200,1300 a 1600 došel až k “vrcholnému” modelu VFTS. Jak dnes s úsměvem vzpomíná, bylo to snad jediné “béčko”, které si mohl každý zručný garážista postavit doma ve stodole.
Se čtyřmi kruhy ve znaku
Většina z nás má ovšem Rudiho Stohla spojeného s vozy značky Audi, za jejichž volanty strávil značnou část své aktivní kariéry.
Největší úspěchy i údery
Nejvíce si Stohl cení výsledku v Acropolis rally 1995, kdy s modelem Audi Coupé S2 vybojoval druhé místo absolutně.
“Já a červeno-bílá vlajka pod Akropolí, to je zážitek, na který se nezapomíná.” říká Stohl.
S autem se čtyřmi kruhy ve znaku zažil taky největší “ránu” své kariéry. Ta přišla v roce 1988 při Rally Pobřeží Slonoviny. Utrpěl při ní mimo jiné poranění mozku, které si vyžádalo dvouměsíční rekonvalescenci.
Dodnes si vzpomíná na rozhovor, který krátce poté poskytl televizní stanici ORF. Moderátor se mě mimo jiné zeptal: “Pane Stohle, budete nadále závodit?” A já mu odpověděl: “Samozřejmě, když tesař ohne hřebík, taky ho to nezastaví.”
Na plný plyn
Stohlův pragmatismus byl na místě. V krizových situacích a haváriích byl kovaný už z dob závodění se žigulíky, kdy chybějící výkon doháněl razancí.
Na jednu z horkých chvilek vzpomíná i rakouský novinář Peter Klein.
“Byl jsem tehdy pracovně na ARBÖ Rally. Rudi Stohl tam startoval v posádce s Kurtem Mödlhammerem. Když je člověk viděl… no, byli jako Pat a Patachon. Rudi vysoký a štíhlý, zatímco Kurt měl 165 centimetrů výšky a 115 kilogramů váhy. Nebylo ovšem radno je podceňovat.
Na jednom z úseků, sjezdu z prudkého kopce, kde jsem se byl podívat, předvedli naprosto kaskadérský průlet. Prostě paráda. Ale fanoušci okamžitě umírňovali mé nadšení. No jo, Stohl, známý ‘vyndavač´, ten to zase neustojí. I stalo se. Na jiném, velmi podobném úseku, hodil Rudi Ladu na střechu. Diváci jej promptně vrátili zpět na kola. Co na tom, že na autě zůstaly jen tři. Rudolf si to jako by nic upaloval do cíle erzety.
V jedné ze servisních zastávek jsem se ho ptal, proč ve sjezdech letí jako “prase”. Odpověď byla velmi jednoduchá: „Takový styl jízdy z kopce totiž přidá k mým sto koním dalších třicet.”
Pokrčil jsem rameny a odvětil: Možná byste měl startovat v jiných typech rally. Existují soutěže, kde hlavní roli hraje taktika a výdrž, ne výkon motoru. Dodnes nevím, co si o mě Stohl po této větě myslel. Jeho pohled se ale rozhodně nezdál být souhlasným.”
Volání dálek
Ani sám Klein v tom okamžiku zaručeně netušil, jakým je vizionářem. Hned v další sezoně totiž Stohl vyslyšel volání vzdálených krajin a odstartoval s Ladou 1600 na Himalayan rally 1980. Do cíle dorazil jako pátý vůz absolutního pořadí. Naprosto nečekaný úspěch.
Možná i proto si s sebou Stohl nepřivezl žádný společenský oděv. Na slavnostní vyhlášení si musel oblek půjčit. Dodnes vzpomíná, jak mu k dosaženému výsledku gratulovala sama Indira Gándhíová.
Startem v Indii započala nová kapitola v jeho závodnické kariéře.
Rudolf Stohl – africký maratónec
“Když pojedeš pomalu, zničíš auto. Když pojedeš rychle, zničíš ho taky. Ale budeš pak mít více času na jeho opravu.” Rauno Aaltonen o Safari rally
Jen těžko bychom hledali jiného středoevropského jezdce, který má tak bohaté zkušenosti s africkou rally. Její startovní rampu přejel dvacetkrát. Jednou dokonce na sedadle mitfáry.
Bylo to při premiérovém startu v roce 1981. Posádku v Ladě šestnáct set utvořil s další rakouskou rally legendou „Kaiser“ Franzem Wittmannem. V průběhu soutěže se za volantem střídali.
Pionýrské začátky
Safari rally v osmdesátkách. Dobrodružství, které by asi těžko vydýchával i žlutý bakelitový spasitel světa Dan Přibáň. Žigulík dostal pro tvrdé africké podmínky pouze drobná vylepšení. Přídavná dálková světla na blatnících, “nášlapy” na zadním nárazníku a zástěrky na předním, to aby čelní světlomety přežily více, než jen startovní ceremoniál. Zapomeňte na anatomická sedadla, nehořlavé kombinézy a helmy.
Sandály, tesilky s puky a trička s logem Lada se ukázala dostatečně odolná pro nekonečný slalom mezi žirafami.
Týmové zázemí? Jasně! K dispozici byl celý jeden doprovodný vůz kombi (samozřejmě značky Lada). Jeho dvoučlennou posádku tvořili novinář a muž pro všechny situace, které si jen dokážete představit. Většinu servisních úkonů prováděli svépomocí Stohl s Wittmannem. Pokud mezi závoděním a šroubováním zbyla chvíle, složili svá dlouhá těla na nepohodlné sedačky servisního žigulíku, aby spánkem nabrali alespoň trochu sil do dalšího zápolení. Osobní komfortní zóna byla překračována mílovými kroky.
I v těchto spartánských podmínkách zvládla rakouská dvojka ukrojit čtyři tisíce z celkových pěti tisíc kilometrů. Pak se štěstí unavilo a zadní náprava ruského speciálu řekla posádce “До свидания“ (Do svidanija – na shledanou).
Auto jako dárek?
Může být. Nejčastěji čtyřkolovými miláčky obdarovávají suggar daddy své dvounohé miláčky. Tohle je ovšem jiný případ.
Haló, tady Rallye Design…
Jedenáctý měsíc roku 2021. Střední Evropa, Česká republika, “Asie”, Zlín. Centrála Rallye Design. Produkční manager Michal Knedla hltá z rádia tklivé písně, jež se ho snaží učit listopad.
Vyzvánění nakousnutého jablka jej probírá z podzimní letargie. Na druhém konci bezdrátového aparátu se ozve německá angličtina z úst Rudiho syna, “elektrikáře” Manfreda Stohla.
V minutě na Michala vychrlil představu o svém projektu. Benzínovém a vonícím retrem. Ve Stohl Racing stojí pod plachtou replika Lady, se kterou jeho otec absolvoval premiérový start na Safari rally 1981. Má to být pro něj dárek. Připomenutí čtyřicetiletého výročí první účasti v africkém maratonu. Karoserie soutěžáku z Togliatti je však zatím bílá. Jako vrcholek Kilimandžára. Manfred proto oslovil zlínské „samolepkové“ bardy, zda by ji opatřili africkým designem.
Od starých fotek k finálnímu produktu
A protože se kluci lepiví výzev nebojí, plán byl ujednán. Netrvalo dlouho a zpod vídeňské smogové pokličky dorazila Na Výsluní do Zlína sněhobílá Lada. A s ní velká vzácnost. Fotoalbum s dobovými snímky. Na jejich základě poté začaly v počítačích grafických designerů vznikat polepy, které šikovné ruce lepičů následně přenesly na karoserii žigulíku.
Na domluvené focení finálního produktu jsem vyrážel v naprosto netropickém počasí. Chumelenice střídala sněžení a silnici pokrýval mokrý bílý sajrajt. Ve vláčku aut jedoucích rychlostí, která odpovídala stavu a povaze vozovky, jsem dorazil před zlínskou dílnu. Za vraty už byla připravena ke zvěčnění Lada v bojových barvách.
Výrazné černé pruhy evokují zebří pyžamo. Jejich linie rozbijí majestátní startovní číslo v rudé barvě, vyvedené přes celé přední dveře. V názvu rally nechybí ani logo hlavního sponzora, cigaretového gigantu Marlboro. Tenkrát se to ještě smělo.
Na sloupcích za zadními dveřmi byly v originále připevněny stříbrné mikrofony AKG. Pokroková 3D reklama. Ty jsou dnes bohužel nahrazeny pouhými nálepkami. Originální, Afrikou protřelé mikráky, si totiž po dojetí Safari zřejmě odkoupil známý světový šansoniér Charles Aznavour.
Bylo vidět, že mechanici budou muset na Ladě ještě zapracovat. V interiéru zatím chyběl dobový tripmaster, na své připevnění ještě čekala světelná rampa a dálkové světlomety na blatnících.
Já osobně věřím, že benzínové srdce rally nestora Rudiho Stohla při rozbalení takového dárku zaručeně zaplesalo.
“Je asi dobře, že se africká rally vrátila zpět do kalendáře mistrovství světa. Pro mě ale zemřela v roce 2002. Dnešní závodníci už totiž nemají šanci poznat, jaká bývala v minulosti. Dlouhá, tvrdá a nevyzpytatelná” říká s nostalgií v hlase Rudi Stohl.
