Michal Gargulák patřil v devadesátých letech k velkým ikonám českého rallysportu. Pro mnohé fanoušky zůstanou navždy v paměti uchované vzpomínky, jak žluto-bílá Mazda 323 a později mitsubishi dravě projížděly české tratě. Ani v současné době Michal na rally zcela nezanevřel, částečně se této disciplíně věnuji i nadále.

Pojďme zavzpomínat na Vaše začátky. Zkuste připomenout, kdy a s jakým vozem jste absolvoval debut v rally?
„Pamětníci si mé začátky jistě pamatují. Pro mladší příznivce, mojí první soutěží byla klasická zimní amatérská rally, která se jezdí ve Vizovicích – Ve stopě Valašské zimy. Psal se rok 1991 a spolu s Leošem Sovjákem jsme usedli do mámina auta, Škody 120. Jelikož se závody jezdily v okolí našeho bydliště, nás mladé kluky to hodně bralo. Chtěli jsme se jen svézt. Když jsme potom ale viděli dosažené časy, výsledek nás hodně nakopl, protože jsme dokázali porazit i silnější vozy. Proto jsme si o rok později s Leošem koupili Škodu 130 a po úpravách do skupiny A jsme vyrazili na soutěž do Blovic. Tady se nám už tolik nedařilo a odstoupili jsme po lehčí havárii.“


Kompletní rozhovor najdete v aktuálním čísle RALLY 5 / 2013


V roce 1999 jste se objevil na dvou světových soutěžích. Zatímco v San Remu nedopadla soutěž podle předpokladů, ve Španělsku z toho byl skvělý výsledek.
„Výsledek ve Španělsku byl na jednu stranu dobrý. Na druhou stranu jsme zjistili, že naše auto je v porovnání se soupeři slabé. V Katalánsku jeli Manfrinato, Al-Wahaibi a Trelles, kteří si to mezi sebou těžce rozdávali. My jsme se chtěli rovněž zapojit do těchto bojů, ale byli jsme pouhým ‚zbytkem světa‘. Naše technika tam opravdu hodně ztrácela.
Ve zbytku sezony 1999 jsme tedy zapracovali na zrychlení auta, což se odrazilo ve druhém startu v San Remu. Zde jsme se s Manfrinatem opět utkali, ale tentokrát jel Ital s jiným autem než ve Španělsku. Jeho výkon byl pro nás ovšem velkým překvapením, neboť Manfrinato zůstal až do našeho odstoupení hluboko za námi.“

Co děláte v současné době?
„Jsem zaměstnaný v rodinné firmě a vedle toho jsem částečně zůstal věrný závodům. Už v době, kdy jsem jezdil, mne hodně drželo nastavování tlumičů na autě. Na této části auta se dá nahnat během závodu strašně moc času. Proto jsem spojil koníček s prací. Zakoupil jsem několik sad tlumičů a začal jsem zkoušet různá nastavení. Někdy šel můj vývoj dobře, jindy to nestálo ani za zmínku. Postupně jsem našel tu správnou cestu a nyní chystám tlumiče pro některé jezdce. Zároveň jsem si udělal zastoupení tlumičů značky Öhlins.“

„Mým koníčkem zůstaly motorky. Ostatně motorku musí mít každý správný závodník, takže i já. V zimě celou naši rodinu hodně berou lyže, konkrétně běžky. Dokonce až tak, že jezdíme závody. Například jsem už absolvoval Jizerskou padesátku, kde jsem doběhl ve své kategorii 225. Na Karlovické padesátce jsem skončil 76. a naposledy jsem jel Zlatohorskou magistrálu, kterou pořádám, a v tomto závodě jsem získal bronz. Mám chalupu v Jeseníkách a postupně jsme s ostatními chalupáři vymysleli běžkařské závody. Účast je zde rok od roku větší. Pokud je motorka záliba a já se jdu projet, když je čas, tak běžky beru hodně vážně. Zhruba co víkend jsem někde na závodech a letos jsem určitě naběhal více než pět set kilometrů.“

Sdílet

O autorovi

Komentáře