Třetí nejmenší stát Evropy a pátý nejmenší stát světa bude letos hostit nejvyšší koncentraci bývalých Mistrů světa v rally na jeden metr čtvereční v celém širém vesmíru. Ano, Rallylegend 2017 už přešlapují za dveřmi. Zatímco organizátoři postupně přidávají nová a nová jména legendárních jezdců na téměř létajících strojích, já se jal ve slabé chvilce jednoho deštivého odpoledne brouzdat archivem fotografií ze svých dřívějších sanmarinských návštěv a trochu si zavzpomínat.

Naše poprvé

Do „Marína“ jsme premiérově vyrazili říjnu roku dvoutisícíhosedmého. Byla to cesta do neznáma. Poprvé jsme měli možnost vidět na vlastní bulvy techniku a jezdce, které jsme do té doby znali pouze ze zrnitých fotek časopisu Světa motorů či z pohyblivých obrázků „vypálených“ na tisíckrát přetočených VéHáeSkách. Zatímco dnes je složení publika 50:50 (Itálie vs. Česko), v pravěku roku dvasedm jsme se v okolí sportovní haly a stadionu čutálistů v Serravalle domluvili česky pouze mezi sebou. Diváků bylo jako do mariáše a celá akce se odehrávala v jakési komorní atmosféře.

Složení rychlostních testů doznalo v průběhu let několika změn. Stálicí zůstává pouze shakedownová „I Laghi“, průmyslová „The Legend“ nebo nádherná „La Casa“ – opravdu náročná erzeta s měnícím se rytmem vinoucí se přes tři údolí.

Atmosféra tu bývá úžasná – a to mi jistě potvrdí všichni, kdo kdy na „Kaze“ byli. Davy tifosi ženou jezdce pokřiky a máváním, popíjejí pivo a víno, pojídají pršut, na obrovské vatře pálí palety, popřípadě provozují ohňostroje. Vrcholem všech kejklí je okamžik, kdy doprostřed louky přinesou motor kdoví z čeho (upevněný v trubkovém rámu) a tůrují jej do bezvědomí. Mamma mia!

Vzpomínky nejen prachem zaváté…

Jen dvakrát v historii Rallylegend překročily posádky státní hranice San Marina, aby se mohli na horké italské půdě sklouznout na rychlostním testu „Valle di Teva“. Že vám toto jméno nic neříká?

No, je pravda, že najít cestu ke startu vložky je dodnes poměrně zapeklitým úkolem i pro GPS navigaci vyšší střední třídy. Nachází se v kraji, kde lišky dávají „buona notte“. Malé vesničky v rozvrásněné krajině obklopují pole na tak strmých srázech, že jejich obdělávání je možné pouze malými buldozery. A to beze srandy.

Valle di Teva – Lancia 037 Rally

Zajímavostí je, že v roce 1979 se právě tato erzeta jela jako součást jedné z etap populární Rally San Remo. Proháněly se tu tehdy hvězdy jako Alén, Röhrl, Salonen, Eklund, Bettega a další.

Co zeměpisná poloha Tevy ubrala na komfortu její dostupnosti, to jí několikanásobně vrátila na její atraktivitě pro posádky i diváky. Více než půlku její délky tvořila nádherně prášivá šotolina. V kombinaci se stylem krajiny jsme si připadali skoro jako v Toskánsku.

Jsme na trati

Úvodní pasáž byla opravdu „tipico italiano“. Nedokázal by ji vymyslet (natož namalovat) ani slovutný krajinkář Josef Lada. Nahoře na kopci se tyčí samota s oranžovo-růžovou fasádou a zelenými okenicemi, obklopená vzrostlými stromy.

Od startovní čáry je to takový sešup, že pilotovi stačilo pouze sundat nohu z brzdového pedálu a závodnička odjela samospádem. Většina z „drajvrů“ však měla soutěžácké srdce na správném místě a šli do toho prsama. Kombinace prachu, dlouhých po sobě jdoucích zatáček a prudkého klesání pak ale také velké spoustě z nich dokázala způsobit nejeden problém. Ve výjezdu na krátkou rovinku měli ruce zamotané jako pletýnky a my se dusili prachem.

Valle di Teva – pasáž po startu

Dalším krásným místem bylo levé odbočení pod kopcem se zvoničkou, odkud se cesta dále dychtivě vinula v příjemném podzimním slunci po hřebeni kopce stále „dole kopcom“ k další zemědělské usedlosti. U ní jsme při našem pochoďáku narazili na sad s olivovníky. Neodolal jsme ochutnat čerstvě utrženou olivu – no, nic tak palčivě hořkého jsem do a od té doby snad ještě nepozřel.

Valle di Teva – pohled od zvoničky

Profil erzety se neměnil, „furt“ dolů, zatáčka střídá zatáčku. Posádky si opravdu neodpočinuly, avšak mé fotografické já bylo ukojeno. Krajinky jak z úvodní stránky barevného magazínu. Posledním těžkým místem byla pravá devět ze šoto na asfalt, na němž pak se odehrála závěrečná část RZ.

Valle di Teva – zemědělská usedlost s olivovníky

Když si všechny zážitky zpětně promítám pří prohlížení dobových fotek, jímá mě pocit blaženosti. Spojení krajiny, úžasné tratě a historických soutěžáků bylo opravdu jedinečné. Stig Blomqvist tu prohnal bestiální Audi Quattro S1 E2, Miki Biasion Integrální Deltu, Sandro Munari Stratose. Mihnula se tu i jihočeská Škoda 130 RS. No, a takto bych mohl pokračovat do motoristického bezvědomí.

Valle di Teva – a slunce zapadá

Po oba ročníky jsme měli štěstí na ukázkové počasí – na nebi ažůro, prach dosahoval kvality mouky 00. Babí léto v italském stylu. S přicházejícím večerem vždy unavené slunce spěchalo za blízké kopce a nám bylo jasné, že je konec – jak Rallylegend, tak příjemného počasí, které nám dovolilo přijímat sluneční paprsky v triku s krátkými rukávy.

… a jak je to dnes?

V roce 2016 jsme se po předčasném ukončení soutěže s bráchou vyhecovali a vyrazili směr Valle di Teva. Nějakou chvíli nám zabralo, než jsme dosáhli kýženého bodu jejího bývalého startu (GéPéSka měla opět velký problém – tahle oblast je asi italským Bermudským trojúhelníkem, jiné vysvětlení nemám). Vše bylo na svém místě. Šotolinová silnice je však po mnoha letech od naší poslední návštěvy dost poničená dešti, které postupně vyplavují jemný písek a odhalují velké kameny. Zkoušeli jsme kousek vložky projet, ale po pár líznutích si plastovou lyží jsme hodili ručník do ringu a odevzdali jízdní výkaz. Tak jsme alespoň opustili kokpit a chvíli se tiše kochali atmosférou tohoto pro nás rallylegendárního místa.

Valle di Teva – flashback v roce 2016

Návrat „Legend“ do této lokace je z mnoha důvodů dnes již z oblasti sci-fi. Nu což, ale my tu byli!

Sdílet

O autorovi

Fotograf, občasný pisálek, fanoušek italské Lancie, vyznavač kultu skupiny B. Rally pro mě není pouze o honbě posádek za vteřinami a ostrých fotografiích, ale také o poznávání nových míst, lidí a sbírání zážitků.

Komentáře