„Drž hubu a lííííbej mě!“ V podkresu svých pomalu se probouzejících myšlenek vnímám z repráků řezavé kytarové riffy a chytlavý text aktuálního singlu britských Whitesnake. Sobota, čtvrtá hodina ranní. Řítím se nepovolenou rychlostí přes známé finské horizonty nedaleko Znojma. Kéž bych měl v tuto chvíli stejnou dávku energie jako skoro sedmdesátiletý Dave Coverdale ve zbrusu nové pecce.
Novinky v rámci úvodního podniku ARC
Za pár hodin odstartuje, jakožto úvodní podnik rakouského šampionátu sprintů, Schneerosen rallye. Mimo jména nezůstal oproti historii kámen na kameni. V roce 2019 našla rally, která v kalendáři rok pauzírovala, nové centrum v kraji vyhlášeném skvělým Ryzlinkem.
Základnou se stalo vinařské město Langenlois. V původní lokalitě využívala z velké části bývalých tratích „semperitky“. Tady posádky i diváky čekala zbrusu nová porce vložek po uklouzaných asfaltových „šoustkách“ ve zdejších nekonečných lánech vinic. A nebylo by to Rakousko, kdyby pořadatel nenašel alespoň pár stovek metrů pěkné šotoliny.
Krása střídá nádheru!
Svítá. V rámci předem stanoveného plánu stíhám provést RECCE na dvou rychlostkách. A řeknu vám, že i v mínus osmičce, která neustála strašila na ukazateli venkovní teploty, mě v nepravidelných intervalech polévaly pocity horka. Buď jsem v přechodu nebo mé rallyové srdce běželo v osmi tisících otáčkách z té nádhery.
Členitý terén, protkaný úzkými cestičkami na prapodivně poslintaném asfaltu, zatáčky, do kterých není vidět a utahují, šotolinka a dokonce dva jumpíky. Okolo vinice, vinice a zase vinice. Šmarjápáno, to bude paráda!
Oražové slunce se jen těžce dere nad vzdálený horizont a vytváří tu nejlepší romantickou náladu pro divoký den s rally. Langenlois, jsem tady!
Akreditace byla formalita provedená s lehkostí a úsměvem. Na stole ležel tác s koblihami. ANO, pan premiér si pro nesmrtelnou vestu už byl.
Servisní areál, přeskupení, ředitelství i startovní rampa bez rampy byli organizovány v rámci jednoho ze zdejších areálů. Když k tomu připočtu nepříliš vzdálené rychlostní testy, odehrála se Sněžná růže doslova na eurovém dvaceticentu (přepočet pětníku na současnou měnu).
Mírně za očekáváním se jevil seznam přihlášených. Padesát dva kousků na papíře, ze kterých se vyklubalo čtyřicet osm v reálu. Ale nutno uznat, že se jednalo o skvělý průřez značkami i třídami.
Létat jako pták
Toliko formalit. Na vybrané místo nedaleko cíle první vložky přivádím kolonu tří moravských expedičních vozů sebejistě jako zkušený ohař. S příchodem jara přilétají z exotických krajin všemožní ptáci. Proto jsem tématicky vybral nenápadný horizont v klesání. No horizont, spíše odpalovací rampu naležato. Budou závodničky létat stejně jako opeřenci? Z lavóru přes odrazovou hranu a frrrrr do vzduchu?
Nicméně – předskokani opatrně, historici spíše taky. Jako by byli všichni zemí spjatí. Přece jen je třeba zrádné místo nejprve očuchat, přidat se dá vždycky. Styly nájezdu se různily a auta byla asfaltovým pupkem všemožně nakopávána. Žádná velká hitparáda.
Starý bílý Ford Fiesta byla první výjimka, co potvrzuje…no však víte. Naskládat kvalty nahoru, mírně klepnout po brzdě, zřejmě pro lepší pocit a jump! A už se to ve vzduchu tetelí. Křáp! Plachtění bylo ukončeno tvrdým dopadem. Fordík se nebezpečně zavlnil, nezdolně však pelášil dál. Za délku i provedení skoku plný počet bodů!
Erpětky uléhaly jako do peřin. Kvalita dosedání zbytku startovního pole se dá vyjádřit rovnicí – nájezdová rychlost méně délka intervalu od poslední repase tlumičů, vyjádřena v ostrých kilometrech. A že to byla občas švanda.
Fofrem mezi sklípky
Druhý fotoflek se nacházel v podstatě „přes ulici“. Méně akční, ale o to více malebný. Auta přijížděla zatáčkami různých stupňů obtížnosti v prudkém klesání mezi sklepní domečky, levý vracák a šup pryč. Na nebi se Oskar líbal s Azzurem a pořadatelé neprudili.
Blízký stánek zval na horkou kávu, sladký pišingr, housku se salámem či chlazený iontový nápoj (zjednodušeně – pivo). Z přenosného repráku duněly hity známé popové posádky Bohlen-Anders z týmu Modern Talking. Hned nám bylo na tom světě lépe!
Dle předpokladů se za dobu naší přítomnosti nic zvláštního nestalo. Použití ruční brzdy však bylo na pořadu dne a to je vždy efektní jak pro oko, tak objektiv.
V poločase
Čas se nachýlil k přesunu na polední přeskupení a hodinový servis. Před časovkou jsme prohodili pár slov s krajánky. Prý to hodně klouže a jede se na rozpis, protože místa splývají a nedají se jednoduše zapamatovat. Roman Odložilík konstatoval, že kopací hrb v druhém průjezdu podržel zbytečně moc a Fabie jela chvíli po čumáku.
Podobné nasazení potvrdil i Marek Štuksa s Feldou. Výsledkem byla citelně poničená chladičovka. V pravém předním kole navíc začínalo zlobit ložisko, bylo tudíž nasnadě v odpolední rundě auto spíše šetřit.
Servisní pauza probíhala dle zavedených pravidel. Někde se prováděla pouze preventivní kontrola a odstraňoval první jarní hmyz z čelních oken. Jinde se trochu šroubovalo a ladilo momentovým klíčem. Jen pod Žigem VFTS ležel mechanik a vehementně servisoval svářečkou.
Z korzování lázeňského typu nás bolela lýtka a čas neúprosně značil, že je třeba opustit prostor směr „odpolední sekce“.
Liga ztracených
Na scénu vstoupil Plhus s prstem jasně zabodnutým do podrobné mapy šesté rychlostní zkoušky. Zde je zatáčka na šotolině. Jedeme!
Suverénní průjezd centrem Langenlojzu se postupně měnil v opatrné tápání, kterou že to uličkou se vydat na blízký kopec. Dobrodružství a lá TOP GEAR bylo započato. Kolona zastavila. Plhus jakožto navigátor vystoupil, v ruce třímajíce mapu, mobil s navigací, buzolu a kus pařezu s lišejníkem a hledal na nebi Polárku. Tady tudy to půjde, ukázal rukou. Nemohl se mýlit. Otočka, levá devět do úzka za dům a už jsme to sypali cestou vhodnou maximálně pro kamzíky.
V tu nejméně vhodnou chvíli nám zamrzly mozky a především Plhusova debi..mobilní navigace. Na následující křižovatce jsme se proto v zápalu boje dali doprava a to se ukázalo jako zásadní pochybení. Najeli jsme na jačí stezku, jejíž povrch se s každým dalším metrem zhoršoval. Halt!
Než abychom si orvali spodní části našich motorových mezků, padlo rozhodnutí, že půjdeme pěšo. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po pár minutách bodré chůze narazili na souběžně vedoucí asfaltovou silnici, po které si to svižně hrnula auta diváků vstříc vytipovanému místu. Mistr tesař ťal těsně vedle…
Plhus i jeho osobní řidič se nestyděli zastavit si vůz jednoho ze spřátelených českých fotografů a nechali se na místo potupně odvézt. Zbytek osazenstva zachoval vojenskou kázeň, nasadil pochodový krok a za zpěvu písně „Silnice bílá přede mnou“ dorazil na kótu upocen o několik minut později. Někdo se z náročného výstupu léčil nastavováním foťáku (já), někdo slivovicí (já ne).
Zatoč nebo orej!
Podstoupené martýrium bylo vykoupeno skvělým místem na čumendu i cvakání. Čteno z not – „Šotolina dvě stě, brzda, horizont do levé pět za keř, brzdi sakra, pozděééé… dobrý, jeď, jeď, je to jen hlína!“ Hned předjezdci nás utvrdili v přesvědčení, že cirkus bude. Oba venku. I u historiků se zadařilo, někteří daleko v doskočišti, jiní hlínu jen olízli.
Posádky soudobých aut jedou přece jen více na rozpis, takže špička zkušeně a víceméně bez problémů. Pouze Patrik Rujbr byl mírně delší. Odnesla to cedule značící zakázaný prostor. Dobře jí tak, stejně nám zavazela!
Rčení o tom, že doma není nikdo prorokem, potvrdil místní autosalónista Harald Ruiner.
Jeho odvážný přílet se v mžiku změnil v big moment, zakončený deep endem. Kvalitní driftovací náčiní Nissan 350Z sedělo v oranici rozplácnuté jako žába. Kurzu vyprošťování s Ing. arch. Plhusem jsem se tentokráte vyjímečně zúčastnil i já.
Nejdříve přišel pokus auto tlačit kupředu. Ten však neměl viditelný efekt, zvolili jsme urychleně verzi „zurück“. Bez úspěchu.
Zkusili jsme tedy vzít Japonce za blatníky a vyházet pozadí blíže k cestě. Nicméně, buď jsme už staří a se silami v koncích nebo měl Ruiner v kufru auta paletu cihel. S tím těžkým šikmookým heblem nešlo téměř hnout. S výkřiky „Hop, hop, hop“ jsme se posunuli možná o dvacet centimetrů za minutu. Nepůjde to!
Jezdec už sundával helmu a Plhus věděl, že zklamal. Dnes podruhé. Neměl jsem ale to srdce mu rozkázat, ať jde laskavě do kouta vinice zpytovat svědomí a přemýšlet o tom, co udělal. Tedy vlastně neudělal.
Captain „Morgen“
Tohle že by byl konec vyprošťovací operace „Nissanzpoleven“? Osud je někdy pěkná potvora a nastálé životní situace dotáhne až do absurdního konce. A tak zatímco jsme hlasitě debatovali, kde se stala chyba, vynořil se z vinice mladý pořadatel. Podle krůpějí potu na čele, těžkého dechu, jako když Škoda 100L zdolává táhlý kopec a kalhot sjetých pod půlky pozadí bylo jasné, že běžel. Jako bonus byl lehce zakysaný a vypadal, že u něj před chvíli proběhlo těžké probuzení.
A jelikož jsme kluci slušně vychovaní, Plhus jej zdvořile přivítal pozdravem „Morgen“. Chlapec měl také kinderstube, proto bleskově odvětil – „Morgen!“ Okamžitě se však zarazil. „Morgen?“ Jeho pozdě se dostavivší údiv byl na místě. Byly totiž tři hodiny po poledni…
Po této scénce jistě pochopíte, že jsme nedokázali zachovat dekorum a sborově jsme se hochovi vysmáli. Ten chvíli předstíral telefonát na ředitelství FIA do Paříže a když zjistil, že je zde zbytečný, potáhnul si rifle zpět do polohy nad svislý rozštěp, otočil se na patě a vinice se za ním zavřela.
Zazvonil zvonec…
V mezičase před startem poslední rychlostní zkoušky celé rally, jsme ze spárů pralesa vyprostili naše dobyvatelská vozidla.
Rozhodli jsme se totiž další případné kufrování s Dominem neabsolvovat a zůstali jsme na onom stejném, plodném místě. Pokud byste se vsadili, že v druhém průjezdu si dají posádky majzla, znamenalo by to vaši prohru. I teď se v několikahektarovém záhonu některá auta válela jako divoká prasata v rochništi.
Krajina začínala chytat pozdně odpolední oranžový nádech, teplota klesala a chlad plíživě zalézal za nehty. Bylo načase opustit bojiště. Zelená reflexní kamizolka byla opět uložena v roztrhané kartonové krabici a já nabral směr sladký domov. Slunce bezpečně překročilo poslední kopec a světla nad dnešním rallyovým jevištěm pomalu zhasínala.
SCHNEEROSEN RALLYE 2019
Suma sumárum. Rakouští pořadatelé neustále dokazují, že rally se dá uvařit bez nadbytečných ingrediencí a přísad. Popravdě ne zcela rozumím tendenci velké části našich pořadatelů, cpát automobilové soutěže širokým masám občanů, kteří o ni v podstatě ani nemají zájem. Stojí to pak spoustu finančních prostředků a lidské práce a výsledek je neměřitelný.
Ale zpět k „Raichu“. Rychlostní testy byly exkluzivní a nebojím se říct, že by se zde s přehledem dala uspořádat dvoudenní soutěž. Původně se počítalo se zimními podmínkami. Nevím však, jak by se na takto členitých tratích posádkám dařilo v hlubokém sněhu či na ledě. Byl by to asi dost často spíše boj o holý život. Seznam startujících mohl být pestřejší. To bezpochyby. Těžko říct, zda je to dáno brzkým termínem nebo je se jedná o celoroční trend. O tom nám více napoví až další podnik. Já osobně budu doufat, že se nejednalo o jednorázový výkřik a Schneerosen se do vinařského regionu vrátí i příští rok.
„Šnérosénka ročník 2019 – brzký sběr“ byla sice komorní, ale velmi dobře pitelná, s velkým množstvím příjemných podtónů.
-
Lokalita, tratě
-
Jezdecké obsazení
-
Atmosféra, atraktivita, průběh
