RECENZE: Agrotec rally – Hustopečský rock´n´roll!

Ale že to byl letos na Jižní Moravě pořádný rallyový koncert! Sólových kytar se ujala impozantní ekipa speciálů R5. „eNkové“ Lancery a Imprezy svým typicky brblavým soundem tvrdily muziku jako správné basovky, ječivé vokály obstaraly dvě Fabie S2000 a „džítýčková“ Porsche. Roli mnohohlasného sboru měly na svědomí „erdvojky, trojky…“, pyroefekty padly na bedra páru WRC. Matka Příroda zajistila kvalitní vodní efekt a přídavné rampy v noční etapě, to byla panečku světelná show. Rock on!

D1. Dobrodružství numero uno. Ano, česká tepna opět nezklamala. U Rousínova někdo „udeřil“, tím pádem se během chvilky tvoří fronta jako v novém Lidlu, když je první den po znovuotevření káva z automatu zdarma. Šup, nejbližším sjezdem opouštíme nejdražší české parkoviště a hurá, už si to mastíme po okreskách. Jediné vzrůšo prožíváme hned za dříve jmenovaným městem.

Madam měla tuhle zatáčku napsánu optimistky jako „trojku“, ale byla to spíše „čtverka, na konci utáhne“. Corsa se válí na poli a přes oba jízdní pruhy se zase válí to, co bylo dříve jejím předním nárazníkem (zásoba trsátek pro běžného metalového kytaristu pro hru na fesťácích po dobu jednoho roku).

Hustopeče nás vítají kruhovým objezdem, uprostřed osazeným trsem kovových hroznů v nadživotní velikosti. Původní plány berou za své ve chvíli, kdy na tiskáči zjišťuji, že nesmrtelné vesty nejsou přítomny. Nachází se kdesi v zácpě na dálnici…Hluchý prostor vyplňuji příjemným live chatem s kamarády, které na závodech vídám velmi sporadicky.

Tož, pome na to!

Žlutá kamizolka nafasována, je čas „šejku“. Ale co to? Zdvíhám oči k obloze a zdá se, že někdo tam nahoře zapnul mrakům omylem „ALS“ nebo se jen andělé Apokalypsy rozhodli sestoupit na zem. Dramatičnost cumulonimbusů nejvyšší specifikace.

Není špatné počasí, jen špatně oblečený člověk. S tímto moudrem na rtech se ověšuji záznamovou technikou a pádím na vytipované místo. Deštník neřeším, v tomhle větru by byl při bouřce využitelný maximálně jako hromosvod. Lepší být durch promočený od deště, než medium rare propečený po zásahu bleskem. Počasí jakoby usoudilo, že na něj stejně kašlu a před startem prvního auta už zase svítí Oskar.

Na testovací erzetě se jde do techniky nečekaně nadoraz. Drahé pryže se téměř vyzouvají z ráfků, speciály poskakují po nerovné asfaltové komunikaci a „cut“ v první levé po startu je opravdu brus.

„Shake“ je v plném proudu a já se pomalu posouvám dále po trati. Na horizontu v odbočení loví záběry spousta kolegů. Stejné místo, stejné fotky… ach jo!

Proto si spíše než zatáčky všímám lokální bouřky, která si dává rendez-vous s pálavskou Stolovou horou. Na fotografiích utvořil tento jev jedinečnou atmosféru. Když se pak okraj oblačnosti posunul až k místu, kde stojím, vytvořilo spojení temných mraků s paprsky slunce výjevy, ze kterých jsem dosud vyjeven. Jo, fotka je prostě o světle. A to jsem netušil, že večer se mi tohle pravidlo opětovně potvrdí.

Korzujeme servisním areálem, kde vládne klid před bouří. Doslova. Mraky se stále honí a není jisté, kdy a zda vůbec něco „spadne“. Jak se později ukáže, první runda páteční etapy byla jakýmsi letním Monte Carlem. Někde absolutní sucho, pak vlhko a najednou silnice pod vodou. Polykám klobásu a vzhůru do boje.

Hra se světlem

Musím na sebe prásknout, že jsem tentokrát trošku „zafejkoval“ a místo k trati vyrazil cvakat těsně za „STOPku“ první rychlostky. Nic lepšího se mi nepodařilo vymyslet. Obilíčko, svatý křížek, vinice a kovaná brána. Tuším, že v posledním pravém vracáku před cílem bude „přeMédiováno“ a to mě neba. Vzhledem k pozdní hodině je nutné fotit na západním svahu, aby bylo možno co nejdéle využívat přirozeného světla unaveného slunce. Poučka pěkná, leč s jedním faktem jsem dopředu nepočítal. Žhavá žlutá koule odmítla spolupracovat.

Krevní tlak prudce stoupá, ale neházím foťák do žita a laboruji s blesky. Při čtvrtém autě se mraky rozestupují a najednou je oranžovo. Lahoda. Nadšení netrvá dlouho. „Co to je jako, zase tma??“ vztekám se. Naštvaně se otáčím se, že na to kašlu, ale nálada se mi během vteřiny mění zpět do pozitivna. „Yes, to je paráda!“ Paprsky projíždí nízkými mraky jako koštýř hrdlem demižonu. Tohle mě fakt baví.

Už si myslím, že mě nemůže nic překvapit. Přijíždí Jan Jelínek s Evem, lovím kompozici, ostřím na tři diamanty a rup – před autem najednou peláší zajíc. Není čas přemýšlet. Večerem se nese staccato Nikonní závěrky. Pět fotek, pět velkých zaječích skoků, ušák dává „pravou pět“ a mizí v obilí. Tohle nevymyslíš!

Projíždí poslední soutěžící a hlavně, začíná pršet. Hlasujeme pro opuštění bojiště. Zítra bude taky den!

Sobota tu v okamžení

Sobotní kuropění nás zastihlo ve skvělé kondici. Ne tak dálnici, teď pro změnu tu s označením D2. Za Brnem jedeme osmdesátkou. Proč? Přes dva pruhy kličkuje Octavia evo eins Vojenské policie. Ohřívá tvrdý slick? Ale kdepak, uzavírá plížící se konvoj americké armády. Co nás o víkendu ještě potká…

Víkendové závodní ráno začínáme před „úpečkem“. Večerní servis nebyl. Končilo se hodně pozdě, takže se bude šroubovat až teď. Jezdci se pomalu schází, aby si postupně vyzvedli benzínové oře, kterým následně mechanici v rámci možnosti vyléčí malé či velké šrámy z náročného pátku.

Je čas portrétní. Všichni jsou čerství, usmívají se a nedávají na sobě znát, že jejich noc byla po čertech krátká.

Show & no drugs

Přesun na první photo-point probíhá bez zbytečného kufrování a výletů mimo trať. Nejznámější místo hustopečské soutěže nás vítá. Šotolinový sjezd u Němčiček je pro Agrotec rally něco jako Ouninpohja pro Rallye Finland. Tady prostě musíš být.

Těžká pravá z kopce po mírném horizontu a rychlý, extrémně uklouzaný hliněný sešup s úzkým odbočením zpět na asfalt. Jo, jede se na krev. Minimálně první desítka zde svádí interní souboj s názvem „Česká rallyová scéna hledá optimální brzdný bod“. Reality show jak se patří!

Mirek Jakeš má nástup na pódium excelentní, leč dole je „delší“, kola se blokují a Ford „chcípe“. Teda tak si to aspoň představuju já. Přes prašnou mlhu je totiž slyšet jen zvuk, obraz někdo odpojil. Za pár vteřin však koně pod kapotou opět stojí na zadních a ženou „erpětku“ dál proti času.

Ostatní dobržďování jakž takž zvládají, každý má svůj jedinečný styl a do těžké zatáčky speciál nějakým způsobem nalámou.

Jen několik kilometrů vzdušnou čarou se nachází další, předem vytipované místo, kde hodlám tvořit umění. Ostrý vracák u Horních Bojanovic je super, ale mě jako krajinkáře zajímá rovinka, po které se do něj nalétává. Proč ?

Tím důvodem je makové pole. Stojím po pás mezi palicemi, kterými prostupují výrazně červené květy a jsem opojen. Samozřejmě obrazně. Žádnou lehkou drogu z nich v posledních minutách před startem opravdu nevyrábím a nepožívám.

I když je stále pod mrakem, fotky z toho „lezou“ celkem obstojné. Máky sem, máky tam. Je pomalu čas domyslet, jak dál. Vracíme se tedy ještě jednou na šotolinu k Němčičkám. Jen na pár aut.

Grande finale

Posledním zaručeným místem je závěrečné klesání na dvanácté RZ. Také závěrečné. S mezipřistáním na čerpačce v Hustopečích, kde do sebe s chutí natlačím skvělou „sekačku“ v bulce, zaliju ji espressem a dobrodružným příjezdem cestou-necestou k trati, úspěšně parkujeme na vytyčené spartakiádní značce.

Do hry opět vstupuje Matka Příroda. Fouká jako na Výdrholci a přichází to, čeho jsme se obávali od samotinkého rána. Kapky deště chladí přední okno expedičního vozu. Risknu to opět bez ochrany před nebeskými tekutinami. Start RZ je opožděn. Voda se tak začíná držet i na asfaltu. Jak se říká – je oslizlo. Hm, to bude očistec. Slick nebude s těmito podmínkami úplný kamarád. Kopejda i Ášín jedou hlavou a těžký úsek prodávají.

Souboj mezi Mirkem Jakešem a Valdou, to je ovšem ještě daleko silnější káva, než jsem před chvíli pozřel na pumpě. Prvně jmenovaný zde prožívá jednu ze tří oficiálně přiznaných krizovek. Hlína levituje ve vzduchu, ale Jakeš „drží“ a daří se mu auto udržet v pozici „stále vpřed“. Valda stejně rychle, leč bez krize. Na displeji mobilu lovím výsledky. Mirek Jakeš to dokázal a Valdu udolal. Tohle byla ale skvělá podíváná!

Čekáme ještě několik průjezdů s otazníky nad hlavou.Nechá se ještě někdo nachytat? Většina účastníků je však vyklidněná a smířená s umístěním ve výsledkové tabulce. Navíc je hloupost to na poslední vložce někam zahodit.

Klimatické podmínky začínají být opruzoidní. Končím, finito, balím krám. Vracím v tiskovém středisku promočenou vestu a opouštím jámu lvovou směr Brno (a posléze Kromcl). Zvuk kytar nechávám v dáli za sebou. Hell yeah !!!