Pirita je klidná a tichá řeka, která ústí do Finského zálivu pouhých sedm kilometrů od centra Tallinu. Po ní dostal jméno také moderní sportovní komplex, vybudovaný pro jachtařské soutěže moskevské olympiády. Účastníci bydleli v hotelu Sport a plakety na zdech připomínají, ze kterých pokojů se dívali na moře medailisté.
Jenže nám tentokrát pod okny vlny nešplouchaly. Schovaly se pod tlustý ledový krunýř, ve kterém rybáři daleko od břehu vysekávali díry. Prý jen jedinkrát ve dvacátém století zamrzl celý Finský záliv, od Tallinu až k Helsinkám, celých pětašedesát kilometrů. Ani teď k tomu asi moc nechybělo, protože rtuť teploměru v noci klesala až k pětatřicátému stupínku pod nulou!
Tallinský přístav usnul jako v pohádce o Šípkové Růžence. Kousek od břehu čekalo pár zamrzlých lodí na probuzení jara. V takovém počasí bylo na ledové ploše zimního stadiónu příjemné teplíčko. Slavnostní rituál technické přejímky jsme znali už z předcházejícího ročníku, kdy se Estonci blýskli mnoha originálnímu prvky. Hlediště se sice nezaplnilo do posledního místečka, ale přesto novým škodovkám tleskalo pár tisíc diváků.
Hlasatel předčítal čerstvé výsledky z Rallye Valašská zima. Sotva fanoušci uslyšeli jména Kvaizar a Blahna, hned se vyptávali, kdy oba jezdce zase uvidí na sněhových klouzačkách. Především na Kvaizara asi hodně dlouho nezapomenou. Vždyť je stále jediným zahraničním vítězem Rallye Ruská zima. A to už v zemi sněžných specialistů něco znamená.
Nejrychleji chtěli mít za sebou technickou přejímku Bulhaři, aby pospíchali zpět do hotelu na sklenici horkého čaje. Za cestu ze Sofie do Tallinu postupně klesla rtuť teploměru o plných padesát stupňů. Přesto bulharským jezdcům forma nezamrzla a zejména Petrov s Christovem příjemně překvapili.
„Raději máme teplo a sluníčko, zdejší podmínky jsou pro nás trochu exotické“ říkal Christov, kterému loňský pohárový primát unikl o jediný bod. „S jakýmkoli umístěním do dvacáté příčky budeme spokojeni.“
Lehká nervozita před startem
Ráno před startem naši jezdci ani netajili, jak optimisticky naladil jejich náladu pětidenní trénink.
„Ještě nikdy jsme se tak dobře nepřipravili. Pořadatelé nám vycházeli vstříc, dokonce jsme si mohli zajezdit na hipodromu,“ pochvaloval si naježděné kilometry nejzkušenější reprezentant Jan Trajbold st..
Jen ambiciózní posádku Hahnel – Málek trošku šimrala nervozita z reprezentačního debutu, dvojici Határ – Konček zase strašily problémy s novým autem. Koho by v té chvíli napadlo, že právě tyto dvě posádky jako jediné dojedou do cíle!
Překvapení na hipodromu
Při automobilových soutěžích v Sovětském svazu je první rychlostní zkouškou tradičně závod na hipodromu. Těší se obrovskému zájmu diváků, které ke kilometrovému oválu láká vidina dramatických soubojů. Nikde jinde na trati samozřejmě nemohou vidět vozy v tak těsném kontaktu. Zároveň – a to před startem nikdo netajil – počítají s jasným vítězstvím domácích posádek.
Tradiční bouřlivou atmosféru tentokrát zchladila hned první jízda. Jasně červená Trajboldova „stodvacítka“ získala už po pár metrech vedení (to muselo být přece každému jasné, že bude škodovka v zatáčce první) a náskok neustále zvyšovala. Až na třetí pozici kroužil obhájce loňského prvenství Soots. Jeden z nejlepších estonských soutěžáků ten den nebyl ve své kůži a následující kilometry to jen potvrdily.
Ovšem jakmile se na oválu objevil Urban s tovární škodovkou, okamžitě padly prognózy o neporazitelnosti domácích specialistů. Soupeřům ujel téměř o celou rovinku a průměrem 76,5km/h byl daleko nejrychlejším z jednašedesáti startujících!
Na dalších místech skončili Trajbold a Bublewicz na Polonezu. Takový nástup zahraničních jezdců rozhodně nikdo nečekal a sovětští trenéři hned spočítali, že „sborná“ ztrácí na československé družstvo 18 sekund…
Wartburg na střeše
Hlasatel několikrát opakoval Urbanův čas a nálada diváků klesla pod bod mrazu. Vzápětí však atmosféru rozehřála zdánlivě jednotvárná jízda. Od startu v ní vedl Határ a daleko za jeho zády bojoval o udržení druhé pozice jeden z Wartburgů.
Ve třetím kole jeho pilot Strauch nezvádl výjezd ze zatáčky a se spolujezdcem Kretzschmarem hned viděli svět vzhůru nohama. Než stačili diváci vydechnout překvapením, bleskově zastavil projíždějící Fiat polské posádky Poznaňski-Woinar. Oba vyskočili z vozu, obrátili Wartburg zpátky na kola a přesvědčili se, že soupeři vyvázli bez zranění. Pomohli poškozené auto odtlačit stranou a až potom pokračovali v jízdě.
Prokázala tím vzácný smysl pro fair play a nez ohledu na vlastní výsledek pomohla ohroženým kolegům. Ztratila tím půldruhé minuty, ale získala sympatie všech soupeřů, diváků i pořadatelů.
Urban i Trajbold ze hry
Hiiu a Valingu. Dvě rychlostní zkoušky. První vyhrál Bublewicz, druhou Bolšich, ale v čele se stále držel Urban. Přesto mu nebylo do smíchu.
Těsně před cílem třetího úseku už dobře věděl, že premiéra v pohárovém družstvu měla jen slavný začátek. Motoru jeho nové tovární „stotřicítky“ se totiž vůbec nelíbily sériové ojnice. „Škoda, cítil jsem, že s Bolšichem a Bublewiczem můžeme svést vyrovnanou bitvu. Trať jsme měli dobře najetou. Za takové situace odpadnutí z vedoucí pozice mrzí dvojnásob“ říkal zklamaný Urban, když marně čekal na záběry ze své vítězné jízdy na hipodromu. Právě jeho sólo se bohužel do záznamu estonské televize nevešlo…
Urban však nebyl jediným favoritem, který se předčasně vracel do Tallinu. Ještě dřív odpadl trojnásobný vítěz Ruské zimy Golcov, který si v poslední době vysloužil se svým Moskvičem pověst nevyzpytatelného jezdce. Vzápětí se ztratili z výsledkových listin také Rožukas a Tumalevičus, kteří při neúčasti Brundzy zachraňovali čest Litevců. O jediný úsek dál havarovala také lotyšská jednička Lavrinovič, když dravou jízdou útočil na nejpřednější pozice.
Nedaleko od něho však zastavila také naše posádka Trajbold – Zelinka, zrazená novým motorem v loňské „stodvacítce“.
Vynikající osmé místo se rozplynulo jako sen. „Asi to už muselo přijít. V pohárových soutěžích v Sovětském svazu jsem startoval už pošesté, předtím jsem vždy bez problémů dojel do cíle. Ale teď defekt přišel v nejnevhodnější chvíli, ještě nikdy jsem neměl trať tak dobře natrénovanou a cítil jsem se skvěle!“ litoval Trajbold poruchy motoru.
A to ještě mohl alespoň doufat, že zbývající tři posádky už dojedou do cíle a zachrání body pro družstvo.
Nálada během přestávky a přeskupení v městečku Marjamaa už zdaleka nebyla tak optimistická, jako před startem. Ujížděli nám i Bulhaři, o suverénním vítězství sovětského družstva už nebylo pochyb. Lavrinovič sice odpadl, Soots měl problémy, ale trojice Bolšich, Meta a Filimonov jela skvěle!
Hardi Mets – nejrychlejší taxikář
Přízeň diváků patřila zejména domácí bratrské dvojici. Třiatřicetiletý tallinský taxikář Hardi Mets jezdí už osmou sezónu, ale až loni přesedl z Volhy do Lady. Hned se s bratrem Udo Metsem dostali do reprezentačního výběru a zúčastnili se dvou soutěží pohárového seriálu. Startují v barvách Estonského reklamfilmu, který je hlavním sponzorem Rallye Sojuz. Proto považovali stupeň vítězů za povinnost, pramenící také z dokonalé znalosti trati.
Kolegové ze „sborné“ však na tom nebyli o nic hůře. V lednu absolvovali na stejné trati přípravnou rallye, potom měli dvoutýdenní soustředění. Jeho součástí byly nejrůznější testy a měření časů na rychlostních zkouškách. Podle výsledků potom postavili trenéři pětičlenné družstvo.
Pusťte si televizi!
Zpátky k hotelu Sport přijela celá kolona už za tmy. Mechanici měli aspoň dvě hodinky na rozehřátí, naopak jezdci podle názoru Bublewicze příliš dlouho chladli. Není divu, že s takovým názorem přišel právě řidič nejrychlejšího Polonezu. Po deseti rychlostních zkouškách ztrácel na vedoucího Bolšicha pouhých 45 sekund a nemohl se dočkat pokračování téhle honičky.
„Pusťte si na pokoji televizi,“ připomínali ještě pozorní pořadatelé. Obrazovka ihned nabídla pohled na první desítku v půli soutěže. Na devátém místě jsme mohli číst jména Pipota-Gottfried. Žlutá litvínovská škodovka statečně odolávala útokům Sootse a Pikkuuse, zatímco nové „stotřicítky“ Határa a Hahnela stačily jen na první třicítku.
Výsledky prostřednictvím televizních obrazovek nebyly v hotelu ničím výjimečným. Také někteří naši pořadatelé stejným způsobem v centru soutěže podávají aktuální informace. Jenže tady se výsledky vysílaly i do éteru, a tak byli diváci na kterémkoli místě trati okamžitě informováni o průběžném pořadí. Do noci svítily desítky a možná stovky televizorů a diváci si nad výsledky krátili čekání na rychlostních zkouškách.
Dvanáct měsíčků
Jako v pohádce. Na bílé zasněžené pláni sedělo dvanáct měsíčků, uprostřed plápolal oheň, ani o přání určitě nebyla nouze. To naše bylo už dávno hodně skromné: jen aby naše tři zbývající posádky dojely šťastně do cíle!
Zajímavý úsek trati se dvěma ostrými zatáčkami osvětlovalo dvanáct obrovských reflektorů. Kameramani Estonského reklamfilmu ještě vybírali nejvhodnější pozice, aby při průjezdu auta byly vidět také barevně výrazné transparenty. Kolem podupávaly stovky zkřehlých diváků. Obdivoval jsem v té chvíli všechny pořadatele a časoměřiče, kteří i v tak obrovských mrazech prostáli noc venku. Na startu „erzety“ se jednomu z nich tak rozklepala zimou ruka, že ani neviděl na stopky. Vlezlí zima nedbala na rukavice,, kožichy či beranice, dostala se všude.
Dámy v kokpitu
Čtvrt hodiny před pelotonem startujících kroužili po trati předjezdci. V prvním voze seděla pohledná děvčata z litevského Kaunasu.
Křestní jméne Ilona a Liuda jsme si zapamatovali mnohem snáz než příjmení Ališauskiene a Gruodiene. Ochrannou ruku prý nad nimi drží sám Brundza, pod jehož dohledem se prokousávají k vyšším příčkám startovních listin.
Při Rallye Sojuz se však nejednou zakously do sněhových bariér. Trošku zvolnily až po úsměvné domluvě Jelizarova, který jezdil za nimi: „Do třetice jsme vás ze sněhu vytáhli, ale ještě jednou a už vás tam necháme…“
Jelizarov mezi předjezdci?
A proč jezdil tovární jezdec z Togliatti mezi předjezdci? Připravil totiž fanouškům velké překvapení – prototyp LADA 2108 s pohonem čtyřech kol! Jeho výkony v souladu s řády FIA nebyly měřené, ale zatím šlo více o zkoušení, než o porovnání.
Potom už se v osvětleném koridoru objevili bratři Bolšichové. Dvojčata, podobná si „jako dvě kapky vody“, jak říkají Sověti. Nikolaj a Igor, zkušení soutěžáci, které jsme na slavnostním vyhlášení mohli rozlišovat jen dle barvy košile. „Zda jsme měli na trati problémy? Neměli, právě proto se nám podařilo vyhrát. Technika nezklamala a sami jsme neudělali chybu,“ říkal Nikolaj (nebo Igor?)
Kde je Pipota?
Dvanáct měsíčků naše přání nevyslyšelo. Kdyby se někdo dvě hodiny po půlnoci zeptal, kde je Pipota, uslyšel by: ve dvanácté rychlostní zkoušce měnil defekt pneumatiky, následující třináctka přinesla ještě větší smůlu v podobě poruchy motoru. Určitě v té chvíli vůbec nemyslel na sebe a ztracenou devátou příčku. Mnohem citelnější bylo jeho odstoupení pro družstvo. Na trati zbývaly jen dvě posádky, což pro klasifikaci týmu nestačí. Škoda, Pipota jel do té chvíle výborně. Nakonec ho, stejně jako Trajbolda, zradil nový motor, připravovaný speciálně pro Rallye Sojuz.
Zato Bublewicz se mohl zlobit jen a jen na sebe. Hnal se za vidinou vítězství s takovou vervou, že chvílemi ani neposlouchal svého spolujezdce Zyskowského. V jednom místě pak přehlédnul ostrou zatáčku, vletěl do slepé koleje a tři minuty Polonez vyhrabávali ze sněhu. V cíli tak mohl být vůbec rád, že se udržel v první desítce.
Z československých reprezentantů dojely do cíle pouze posádky Határ-Konček a Hahnel-Málek na nových vozech Škoda 130 LR. Popravdě řečeno, nemohly myslet na víc, než na pouhé dojetí. Na první pohled bylo vidět, že současná prodejní verze „strotřicítek“ z Metalexu, nemohla stačit na zahraniční soupeře. A k jejich vylepšení chyběl před odjezdem čas i materiál.
Text & foto: Petr Dufek
