Pokračování 1. dílu… Blomqvist si mezitím vybíral náhradní volno za zisk titulu mistra světa po svém. Neopustil bar už ve čtyři hodiny ráno, jak je jeho zvykem, ale vytrval až do osmi, kdy odstartovalo první auto.
Vatanen jede nenápadně, ale rychle
Byl jím Vatanenův Peugeot. Nenápadný bílý vůz bez reklam. Později jsme ho dojeli na silnici a všimli jsme si ho vlastně jen díky velké dvojce na dveřích. A stejně nenápadně působí i ve vložkách. Opticky je snad ještě pomalejší, než Quattro. S nádherným pohledem na vlající záď Toyoty, Opelů Manta anebo Nissanu se to nedá vůbec srovnat.
Přesto získává temperamentní Ari na své soupeře sekundu za sekundou. Nikdo by však nehledal za volantem tohoto spořádaně jedoucího vozu jezdce, který vždycky, podobně jako Alén, předváděl na trati nejdivočejší kousky.
Mikkola ztratil hned na první vložce a je až osmý. Jde však jen o sekundy a loňský mistr světa je snadno dotahuje. Zůstává jediným Vatanenovým soupeřem.
Ještě není vidět, ale slyšet je už dlouho. Týraný motor vyje ve vysokých otáčkách, výbuchy oznamují každé přeřazení. V zatáčce se objeví rozevláté auto a na plné otáčky se prožene kolem. Jen na chvilku stačí divák u trati zahlédnout svěřepý pohled v průzoru jedné a velké brýle v průzoru druhé helmy. Krátký, vzrušující průlet a práskání turbomotoru se pak vzdaluje na druhou stranu. To byly Michéle Mouton a Fabrizia Pons.
Jedou rychle, ovšem často mimo silnici. A právě těch několik centimetrů, které jim scházejí k udržení kol na trati, je dělí od skandinávské extraligy, kde je dovolenou hostovat pouze Röhrlovi.
Tým Toyota Europe
Toyoty vypadají nádherně, zvláště když řídí mladý Juha Kankkunen. Jede ale nejen pro oko – o tom svědčí jeho časy. Zatím je v továrním týmu Toyota Europe jen napůl, ale napřesrok by ho chtěli úplně. Björn Waldegaard už to má jisté a tak nejvíc ohrožen se cítí být další Švéd, osmatřicetiletý Per Eklund. Jede proto jako o život a výsledkem je konečné třetí místo. Navíc se stává vítězem neoficiální, ale o to častěji zmiňované kategorie „dvoukolek“.
V kuloárech RAC se často hovořilo o vzrůstajících nákladech na soutěžní vozy. Také o tom, že speciály Audi Quattro, Peugeot 205 Turbo 16 a dalšími, které se chystají, budou smět v budoucnu jezdit jen prioritní jezdci. A podle nomenklatury FIA. To by v praxi znamenalo jakési rozdvojení mistrovství světa.
A co škodovky?
Po jedenáctileté sérii poprvé nevyhráli svou třídu. Jednou to muselo přijít. Vozy skupiny A svým výkonem 75kW patří jednoznačně mezi nejslabší. A Gary Hockly, který řídil vítězný vůz třídy A1300 Vauxhall Nova, má navíc výhodu několika soutěží na stejných tratích během celé sezóny. V terénu, kde se nesmí trénovat a užívat rozpisů, je to dvojnásob důležité.
Čekání na Škodu 130 LR
V další sezóně se bude jezdit s novou Škodou 130 LR. Vozem nesrovnatelně lepším jak výkonem, tak jízdními vlastnostmi.
Ale nepodléhejme iluzím. Řádově se dá srovnat s vysloužilou Škodou 130 RS, jenže technický vývoj od roku 1976 udělal obrovský skok. Nemůžeme tedy předpokládat, že by v absolutním pořadí takové soutěže, jako je RAC, skončil nový vůz o mnoho výše, než je Hauglandovo pětadvacáté místo s „áčkem“. Navíc nejnižší třídou ve skupině B jsou šestnáctistovky a pro ty dnes není problém dosáhnout výkonu okolo 120kW.
V každém případě je ale už nové auto zapotřebí. Třeba jen pro zlepšení optického dojmu, který částečně plní jeden ze základních úkolů soutěže a to propagaci. A právě tady by se mělo s novým autem nejvíc změnit.
Otisky stromů
Pětidenní soutěž se postupně prokousává svými šestapadesáti rychlostními zkouškami. Nejede už Tony Pond, který rozbil svého Rovera Vitesse s výkonem 225kW skupiny A o první strom, který na soutěži potkal.
Nejede ani Waldegaard. Jeho Toyota zůstala sice letos celá, ale přestal se točit motor. Zato se točil Vatanen, a to přes střechu, stejně jako Russel Brookes s Opelem nebo Kalle Grundel s Golfem.
Rány rozdávali i ostatní. Susanne Kottulinsky jezdila s Volvem po střeše.
Shekhar Mehta zaútočil na strom tou stranou Nissana, kde seděla jeho manželka Yvonne. Stejně dopadl i Křeček se svou škodovkou. Motl musel od té chvíle vylézat z vozu levými dveřmi. Vatanen zase pravými. Udělal to tak i v cíli. Přijal vavřínový věnec vítěze a všem okolo připili s Harrymanem mlékem.
Je konec. A co bude dál?
Soutěž skončila. Přespolní týmy posbíraly své vozy – nebo alespoň to, co z nich zbylo – a vydaly se zpět přes moře. Poseidón svým trojzubcem tentokrát hladinu nečeřil a tak mohli všichni přemýšlet nad budoucností. Ta nejbližší – Rallye Monte Carlo 1985 – je zahalena smutkem.
Na trati RAC se jako předjezdec objevil prototyp Fordu se „středovým“ motorem a pohonem všech kol, pro vzdálenější budoucnost o této variantě uvažuje prý i Audi. Ale určitě přibudou další „čtyřkolky“. Mitsubishi, Porsche, Austin, Lancia, Toyota a snad i další. O soutěže jeví výrobci i publikum obrovský zájem. Jsou to auta, která se podobají těm obyčejným z ulice.
V cíli RAC za námi přišel typický Angličan. Hubený, vyschlý, ve škodovácké bundě. Ptal se, jestli škodovky vyhrály třídu. Jakmile zjistil, jak se věci mají, už jen smutně koukal a mlčel. Takových fandů má značka v Anglii více. Setkávali jsme se často s nimi na servisních místech i na trati. Nejsou jen v Anglii. Značka Škoda má své příznivce i v jiných zemích a hlavně u nás. A vyhrávat by se mělo i kvůli takovým lidem, jako byl onen Angličan se smutným pohledem u cílové brány RAC v Chesteru.
vyšlo v magazínu MOTOR – ročník 1984 / text: Vladimír Dolejš
