Campionato Italiano Rally (velký mistrák), Campionato Italiano WRC (nižší asfaltový mistrák s možností účasti vozů WRC), Trofeo Rally Terra (nižší šotolinový mistrák, samozřejmě také s wéercéčky), Campionato Italiano Rally Auto Storiche (závoďáky staršího data v akci) či desítky všemožných rallysprintů… Italský fanoušek, aby se rozkrájel.
Tento závod je však něčím trochu vyjímečný. Tuscan Rewind. Jeho centrem je již od prvopočátku nádherné starobylé město Montalcino. Odtud je to co by bochníkem mozzarelly dohodil do turistických ikon jako Siena či Pienza. Cypřiš, kam se podíváš.
Jak to všechno začalo …
Když se zkraje roku dvoutisícíhodesátého začaly objevovat první kusé informace o zrození „Tuscanu“, věděl jsem, že musím být u toho. Proč? Strávit vrchol jara v Toskánsku, skvělém koutu Itálie – numero uno! Šotolina – kdo by ji nemiloval, notabene, když do soutěže byly zařazeny rychlostní testy z dob, kdy tato oblast hostila „svět“ v podobě Rally San Remo.
A trumf největší? Správně – Tuscan Rewind byl pořádán jako závod historiků. Za myšlenkou a následnou realizací toskánského rally projektu nestál nikdo jiný než Vito Piarulli. Že ho neznáte? Ale znáte, není to nikdo jiný než „pan ředitel“ větší a dospělejší sestřičky – Rallylegend.
Signore Piarulli využil svých skvělých kontaktů, takže koncem května roku 2010 se objevili na startu jako předjezdci „Miki“ Biasion s Opelem Kadett C/GTE Rally, Markku Alén s Toyotou Celica ST185 v úpravě Safari nebo v poli „měřených“ posádek Andrea Aghini s Lancií Delta Integrale 16V. Bello! Dodnes jsou to úžasné vzpomínky. A byl jsem u toho ještě další tři ročníky.
Jak to pokračovalo …
Jenže pak se něco stalo. Březen 2014 – vzpomínám, že jsem dost těžce rozdýchával tiskovou informaci, ve které stálo, že pro zásah „vyšší“ moci (prostě a jednoduše, i v Itálii sedí na některých radnicích hlavy dubové) byl Tuscan Rewind v lepším případě odložen, v tom horším zrušen. Nakonec se pátý ročník uskutečnil – ovšem v naprosto tristním termínu – o posledním listopadovém víkendu.
Šesté pokračování bylo už jen labutí písní – zůstalo listopadové datum a navíc klacků pod nohami Vita Piarulliho ze strany místních samospráv ještě přibylo. Pár dní před závodem samotným se měnila kilometráž „erzet“, z italského autoklubu přišel „befehl“ o zákazu startu vozů WRC.Není tedy divu, že pár dní po skončení soutěže se Piarulli rozloučil a své „dítě“ s těžkým srdcem předal nové pořadatelské skupině.
Jak to bylo letos …
Úkolem pro svěží organizační krev bylo celou rally stabilizovat, což se zřejmě podařilo. Loni však nebyla účast posádek nikterak vysoká. Pro ročník 2016 bylo tedy rozhodnuto, že se „Tuscan“ odjede coby soutěž jak pro historiky, tak soudobé soutěžní vozy. I stalo se. Pozdně podzimní termín jak vidno už pořádající squadře nikdo neodpáře, nicméně o uplynulém víkendu ukázalo počasí soutěžícím svoji vlídnější tvář.
Seznam přihlášených – 39 nabroušených historiků včetně pěti kousků Trofeo A112 Abarth, 13 starších kusů v pravidelnosti a kategorie Parade se zastavila na číslovce 24. K tomu připočtěme 40 soudobých soutěžáků a za znaménkem – rovná se – najdeme slušný nášup rally emocí… jenže… zcela nelogicky kategorie historiků soutěžila v sobotu a novodobé stroje se na stejných erzetách proháněli v neděli. Prý kvůli propustnosti tratě.
Soutěž ovládly Lancie
Jedničku měl „Lucky“. Noty četla jeho dvorní spolujezdkyně Fabrizia Pons. Svému startovnímu číslu posádka ostudu neudělala. Už od první rychlostní zkoušky tahala za delší konec provazu a s přehledem zvítězila, když svoji matně černou Deltu Integrale 16V přivezla po deseti „erzetách“ vítězně na cílovou rampu 1 minutu a 45 vteřin před svým největším konkurentem.
Byl jím pravidelný účastník toskánského dobrodružství, italský dopravce Simone Romagna. Ten vodí stejný model Lancie, avšak v livreji Martini. Zajímavostí je, že sedlá originální vůz po „Miki“ Biasionovi, který s ním v devadesátém roce minulého století „urval“ třetí flek na Rally Acropolis. Z vlastní zkušenosti vím, že Romagna je velmi rychlý, avšak neméně divoký. Powerslidy se líbí divákům, ne však stopkám.
A znovu Lancia – tentokráte ovšem model 037 – a Marco Bianchini za volantem. Třetí místo je skvělý výsledek, přece jen zadní náhon nebyl na šotolině ternem už v osmdesátkách a není důvod, proč by tomu mělo být v současnosti jinak. Ale dívá se na to krásně, o tom žádná.
Mezi favority patřil před startem i „Dedo“ Dedominics. Od týmu Balletti měl k dispozici áčkové Subaru Legacy (jedná se o vůz, se kterým na letošních „Legendách“ závodil Alister McRae). Jenže stejně jako Alisterovi, i jemu zde japonská technika vystavila „stopku“
Bratři Balletiové však měli v soutěži hned dva vozy. O Subaru už tu řeč byla, tím druhým závodním strojem bylo Audi Quattro skupiny A. Mělo nulu na dveřích, ne však za volantem. Po roce se do Itálie opět přijel sklouznout Harri Toivonen. Srdci neporučíš…
Historie se neopakuje?!
Nepříjemnou havárii bez zranění absolvovala posádka Schnichelotto/Veller. Ta odstartovala s Lancií Delta ve vzácných barvách Martini – s červeným podkladem. Tento design použila „fabrika“ jen jednou a to právě při Rallye San Remo 1989. V té době totiž byla velká spousta tištěných médií černobílých a marketingové oddělení při prohlížení článků ve všemožných „plátcích“ po skončení soutěže s hrůzou zjistilo, že ona vzácná červená je na fotkách v provedení č/b vlastně pekelně černá, na které se ztratí veškeré další detaily a reklamy.
Tohle ovšem není hlavní důvod, proč jsem havárii zmínil. Je totiž asi hříčkou osudu, že přesně s tímto exemplářem startoval v roce 1989 při „Remu“ Didier Auriol. Znalci už asi tuší… Auriol hned v úvodu soutěže Lancii „vykutálel“ velmi podobným způsobem. Však posuďte sami. A pak, že se historie neopakuje!
Novinkou pro příští rok je skutečnost, že Tuscan Rewind je zapsán jako součást šampionátu „Tour European Rally“. Stane tak po boku stálic typu Rally du Valais či Kenotek Ypres Rally.
Mě osobně trochu mrzí, že původní myšlenka, pro kterou tento návrat do zlaté éry rally vzniknul, vzala za své. Historická auta ustupují do pozadí. Škoda. Avšak devizu v podobě originálních šotolinových „rychlostek“, které se linou mezi neklidnými kopci a kopečky vlnící se toskánské krajiny, této rally nikdo nevezme.
Stejně jako mě nikdo nevezme nádherné vzpomínky na okamžiky, kdy jsme stáli s partou českých kamarádů a stejných rally bláznů, jako jsem já, v lánu obilí, které nás nepříjemně štípalo do lýtek. Horké italské slunce nás smažilo jako kuřecí nugety od nejmenovaného fastfood řetězce a krůpěje potu se mísily s pravidelnými dávkami prachu. Tak vypadala naše rallyová spokojenost.
