Po Jänner rally se logo RALLYLIFE.cz podruhé objevilo za páskou u trati. V Rakousku „nás“ Radek Mifka přivezl do cíle na krásném desátém místě absolutně. Ve Vizovicích to už bylo úplně jiné představení.

Dá se říct, že na Janneru naplnila dvojice Mifka – Plachý podstatu první části naší značky. Zajeli velmi slušnou RALLY. Na LIFE přišla řada nyní, na memoriálu Josefa Sláčika, jinak též „Ve stopě Valašské zimy.“ A že to byl RALLYLIFE se vším, co k němu patří, přiblíží jeden z dvojice Pat a Mat, Jirka Baroš.

„Stopa“ očima posádky Drda Radek – Baroš Jiří (st. č. 6, Opel Astra Gsi)

Velké bylo nadšení, když se ve čtvrtek před sobotními závody na celou trať sneslo téměř 20cm nového sněhu. Konečně nám počasí vyjde a pořádně si tento skvělý závod užijeme. Bohužel v pátek odpoledne, když jsme si ve vizovickém šenku před technickou přejímkou dávali kafe, začalo pomalu poprchat a my se pomalu loučili s krásným automobilovým zážitkem. I když se letošní ročník amatérského závodu Ve stopě valašské zimy jel nakonec téměř bez sněhu, podařil se. Jeho popularita u jezdců a diváků je obrovská a je skvělé, že jsou jich stovky po celé trati.

Je pravdou, že tolik zbořených aut a diváků jsem dlouho na motoristické soutěži neviděl. Také ostatní posádky potvrdily, že letošní ročník patřil mezi nejnáročnější. V celkem 10 slalomových (chápej rychlostních) zkouškách, rozdělených do dvou etap, se představilo téměř 140 posádek z celé České republiky. Kategorie byly již tradičně tři: A – předokolky, B – zadokolky a C- auta s pohonem všech kol.

My jsme se již potřetí přihlásili do kategorie A s vozem Opel Astra GSi. Kromě standardní sériové výbavy a motoru jsme se snažili vylepšit především bezpečnost vozu – takže rám, sedačky, 5 bodové pásy a vyladěný stavitelný podvozek. Pro letošní ročník jsme dostali krásné číslo 6. Trať jsme znali z loňska. V pátek jsme tedy napsali rozpis a šli na pivo, žádný trénink. Prostě rovnou na věc.

Pro letošní ročník jsme dostali krásné číslo 6. Trať jsme znali z loňska. V pátek jsme tedy napsali rozpis a šli na pivo, žádný trénink. Prostě rovnou na věc.

Jak to vypadalo na trati

Organizace závodů jako vždy super, všechno připraveno, nachystáno.

První RZ – stadion. Trochu nás mrzelo, že ji zkrátili. Na druhou stranu, když jsme se ve druhém kole málem nevlezli do brány, jsme byli rádi, že už se nám čas neměří.

Zato druhá RZ – Jasná byla opravdu výživná. Průlet kolem potoka a břízek byl přímo extravagantní, tam opravdu stačila chybička a plechy jenom skřípaly. Tato část prověřila kvalitu každého řidiče.

Ve třetí RZ, legendárním Baráku, opět nezklamali diváci. Bylo jich opravdu hodně a byli skvělí. Škoda jen toho sněhu, ale i tak astra chvílemi lítala po cestě jako hadr na tyči. Co jsme nepochopili, byl retardér za Vasilem, který spíše připomínal offroad vložku. Popravdě nechápu, jak to tam „přežili“ ti, co nemají na autech lyžinu. Poslední dvě zatáčky, na které dle máho neexistoval jednoduchý recept, jsme vymetli pořádným driftem.

Raková … už v pátek odpoledne jsme říkali – „tady půjdeme“. Byli jsme s tím celkem smířeni. Začátek je díky retardérům pomalejší a to je dobře. Levotočivý vracák nahoře je lahůdka snad pro každého. Po rovinkách v horní části se dalo letět klidně přes 150. Nechci vědět, kolik tam jezdily lancery a imprezy. Adrenalin skýtaly retardéry za horizonty. Zde amatérům láme chleba, nenahlásíte včas brzdy, končíte! Jinak velmi rychlá, dostatečně dlouhá a díky tomu, že se jede především po otevřeném prostoru, taky bezpečná RZ.

Poslední Hvozdná byla ještě v pátek celá pod sněhem. To v sobotu se už jelo na mokru, místy dokonce na blátě. Tedy v blátě… To když jsme orali s astrou více než 100 metrů na poli. Jestli byl první průjezd s problémy, pak druhý byl naprosto exkluzivní. Nezbytná kontrola “ sportovního nářadí“ před startem do vložky vnesla klid do kokpitu našeho „géesí“. Zjištěný stav dával vysoké šance, že bychom mohli spatřit cíl. Domluvili jsme se na tzv. „dojezdovém režimu“ s tím, že si naposledy užijeme v serpentinách před Hvozdnou.

Výborný zážitek! Hlavou dolů…

Prostě jsme to tam poslali! Do toho potůčku. Nekompromisně a bez ohledu na fakt, že chceme dojet. Kupodivu venku jsme byli rychleji než v té škarpě. Nakopli jsme „káru“ a dojeli celý závod. Když jsem pak v servisu viděl ostatní auta, první mě napadla myšlenka, že jsme nakonec nedopadli nejhůř.

V cíli čekal skvělý gulášek. Je super, že pořadatelé připravují pro závodníky tak skvělé občerstvení, alespoň se pak podél trati nemotají toulaví psi. Za rok jsme zpátky a pojedeme s ještě větším nasazením než letos. Kde jinde si může člověk zablbnout na uzavřené trati a ještě porovnat síly se stejně postiženými fandy motorsportu?

Žijeme rally, rally je náš život.

Za posádku st. č. 6 – Jirka Baroš

Sdílet

O autorovi

Komentáře