Troják – vrch v Hostýnských vrších, propojující cesty čundráků, nadšených cyklistů a amatérských lyžařů. Stalo se nepsaným pravidlem, že dvakrát ročně pohyb v okolí Cortiny d´Ampezzo na valašský způsob omezí uzavírka místní komunikace. Atraktivního úseku pravidelně rády využívají jak evropská “Barumka”, tak vsetínská sprintrally.
Pestrobarevná auta poté na několik hodin naruší poklidnou atmosféru křižovatky cest. Přijmou totiž jednu z hlavních rolí v inscenaci s názvem “Rychlostní zkouška”.
MALÝ, A PŘESTO VELKÝ
Troják rozhodně není se svými 618 metry nad mořem nepřekonatelným velikánem Hostýnských vrchů. Jeho bratříčci jako Kelčský Javorník (865 m n.m.), Tesák (750 m n.m.) či Hostýn (735 m n.m.) se na něj dívají hezky z nadhledu. On je však převyšuje přítomností jedinečné hřebenové cesty, po které je léta letoucí vedena trať erzety. Hlasy škarohlídů tvrdí, že po opravě povrchu místní komunikace už nemá legendární úsek co nabídnout. Já si dovolím s nimi nesouhlasit.
TUDY KRÁČELA HISTORIE RALLY
Očití svědci mohou retrospektivně holedbat dobu pravěku, kdy trať RZ Troják pokrýval uskákaný asfalt tisíců odstínů šedi či dokonce šotolina! O dosaženém času tehdy nerozhodovala pouhá rychlost, ale také schopnost šoférů udržet svou soutěžní techniku na nedokonalých tlumičích někde mezi oběma okraji rozdrolené cesty.
Pravdou je, že s vyžehlením povrchu se celý úsek výrazně zrychlil. Mnoho srdcových a potencionálně zrádných míst však zůstalo zachováno. Dokáží stále vyděsit a potažmo vytrestat. Nic na tom nezměnil ani fakt, že současné závodní vozy využívají často až neuvěřitelně fungujících podvozkových komponent. Novodobé technologie výrazně usnadňují šoférské řemeslo, fyzikální zákony však ohnout nedokáží.
OKNO DO MINULOSTI
Je naprosto nepodstatné, zda se posádky přiřítí na Troják od Rajnochovic nebo Vsetína. Stále totiž platí, že retrostylový hostinec na Trojáku, ve kterém můžete pohodit do šachty Valašskou kyselicu za sedm pětek, funguje jako vstupní brána do soutěžáckého ráje. Nebo spíše pekla?
Úzký průjezd mezi stravovacím zařízením a zázemím sjezdovky vyprovodí závodní vozy až na zrádný horizont. V obou směrech nepříjemně nadnáší i vynáší. Je proto nezbytné si jej správně “najet”. O záludnosti onoho místa se v běhu let přesvědčila řada posádek z čela i hloubek startovních listin.
Dnes už spíše úsměv přivodí příběh z dob, kdy Troják býval cílem erzety “správné” Valašské rally s centrem ve Vsetíně. Kousek za horizontem se nacházel stolek časoměřičů. Jedna ze soutěžních dvojic, jedoucí se Škodou Favorit, nakopávací hrb nepěkně “sežrala”. Přísedící u měřičského stolu se se svými židlemi sotva stačili odkutálet, když v tu chvíli dřevěný stůl padl za oběť souboje pilota škodovky s všesměrně působícími silami.
Naopak velmi mrazivé pocity stále přináší vzpomínka na těžkou havárii Radomíra Kupce. Horizont vyslal jím řízený Peugeot 208 R2 směrem do přilehlé louky. Nic zásadního by se zřejmě neudálo, kdyby se mu do cesty nepostavila ohrada z klád. Jedna z kulatin pronikla skrze čelní sklo do kokpitu a navždy změnila osud jednoho mladého člověka i jeho blízkých.
VALAŠSKÁ ROMANTIKA
Letos uplynulo deset let od okamžiku, kdy se bytelná rozhledna Maruška poprvé zadívala z výšin do údolí. Stojí pevně rozkročená na nejvyšším bodě asi nejmalebnějšího kopce z celého úseku mezi Trojákem a Hošťálkovou. Její sousedkou je valašská dřevěnice. Z dálky vypadá, že zde trůní už od nepaměti. Chyba lávky. Jedná se o novostavbu, replikující pro zdejší kraj typickou chalupu. Ale koho by to trápilo. Jednoduše sem stylově patří a basta.
Průjezd okolo obou zmiňovaných dominant se může zdáti rychlým a nezajímavým. V jednom místě však na posádky číhá nepříjemná vlna, která dokáže “rozhulákanému” soutěžáku nepěkně podrazit nohy. Jezdec pak má ruce zasukované jako pekař při tvorbě pletýnek, aby auto znovu dostal pod svou kontrolu.
Vzpomeňme také, že jen pár desítek metrů od úpatí rozhledny v roce 2014 chyboval Craig Breen. Jeho travní krasobruslařskou exhibici zastavily až stromy, o které počechral bok svého Peugeotu. Podobný kaskadérský kousek na tomto místě už Craig nikdy nezopakuje…
Tady je “Csomosovo”!
Dostáváme se do neoficiálního království chatařů a chalupářů, kterému po většinu roku vévodí klid a pohoda. Při pohledu seshora připomínají střechy jejich volnočasových obydlí barevné hranaté klobouky hub. Městské náplavy v nich tráví relaxační víkendy se suchými toaletami, oproštěni od ruchu velkoměst.
Posádky ani technika si ale v hájemství chatařů příliš odpočinku a nečinnosti neužijí. Tlumiče závoďáku se po zdolání vlny v krátkém sjezdu stačí sotva nadechnout, aby okamžitě čelili výzvě v podobě několika kompresí ve stoupání, zakončeného nepříjemnou levou zatáčkou přímo proti vzrostlým stromům. Na oko jednoduchý úsek, jež si však historicky připsal několik cenných skalpů. O tvrdosti kmenů cestu obklopujících dřevin by mohli vyprávět především Miklos Csomos, Pavel Malaník či Martin Vlček (v protisměru). Z tvrdých úderů si mimo modřin a techniky rozebrané na prvočástice odnesli také pořádné díry do rozpočtu.
Bludná horská dráha
“Bludný” – bod na trati, kde najde osazenstvo kokpitu závodního vozu posledních pár vteřin na vydechnutí a bleskovou regeneraci. Jakmile totiž odbočí vpravo u vzrostlého stromu, signifikantního bodu bludného turistického cíle, čeká na ně několikakilometrová horská dráha. Pořádný sešup s rychlými zatáčkami na horizontech, které nejsou zřetelně viditelné, ale jezdci musí jejich poloměr v nastoleném pekelném tempu vycítit.
Za zvláště výživnou můžeme označit rozlehlou pasáž mezi loukami, rozprostírající se pouhých pár set metrů od Bludného. Život na valašsku je stejně romantický, jako tvrdý. Popisované místo obě charakteristiky dokonale spojuje. Stačí pikosekunda ztráty koncentrace a už se jen bezmocně vzdalujete kluzkou trávou od uzounké asfaltové silnice. A čas v přesýpacích hodinách letí. Seznam jmen posádek a názvů aut, které zažily podobnou zkušenost, by byl poměrně obsáhlý. Vezmu-li v potaz pouze letošní sezónu, tak bohorovná lokalita příkladně vyškolila třeba zkušeného Václava Kopáčka, či čerstvě sesazeného krále tuzemského rallysportu Honzu Kopeckého. Příliš nechybělo a příběh s názvem Barum Czech Rally Zlín 2024 tady pro jeho Fabii nadobro skončil.
Konec mladých talentů
V jednom z remízků o několik stovek metrů dále zanechali v roce 2015 svůj otisk moji kamarádi Tomáš Reger s Martinem Pešlem. Jejich tehdejší urputná snaha o zalíbení se šéfovi továrního týmu Škoda, skončila nezdarem. Od rána tvrdě tlačili. Pryže jejich Škody 110RC však neměly dostatečný grip. Místo věnce přišel kotrmelec. Obrazně. Pokud byste si mysleli, že bystřičtí kluci po nepříjemném incidentu na rally zanevřeli, mýlili byste se. Už o pár týdnů později byli viděni na jedné burze garážistů se zánovním zadním blatníkem boleslavského “kupátka” v podpaží. Důkaz, že soutěžácký svět obou jinochů se evidentně točil dál.
V nebo za?
Rally i rychlostní zkouška končí až v cíli. Odvěká to (ne)pravda. Finiš erzety Troják bývá trochu škodolibě umístěn na skákacím horizontu u vysílače nad Hošťálkovou. O jeho zrádnosti se v roce 2022 přesvědčili Michal Srb s Alešem Pilným. Cílovou fotobuňkou doslova prolétli. Při dopadu však záď malého neklidného Citroënu C2 R2 nečekaně odskočila a vyslala auto do meze. Následoval kolotoč, při kterém došlo k rozebírce přední části francouzského “Malucha”. Podotýkám, že bez použití nářadí. Podle výše uvedeného bych tedy rád tezi o finiši soutěže upravil do verze “rally nekončí v cíli, ale až za ním”.
Všechny chutě Valašska
Asi byste si teď řekli, že erzeta Troják je děsivým a nehostinným místem, ze kterého si každé soutěžní auto zaručeně odveze nějaký větší či menší šrám a piloti rozhozenou psychiku. Ne, není. Je pouhým důkazem, že rychlostní zkoušky ve valašském teritoriu jsou po právu stále velmi náročné a často dokáží nekompromisně vytřídit zrno od plev.
Jinak je ale úsek z Trojáku až k prvním domům v Hošťálkové vpravdě romantický. Nabídne vám snad všechny chutě Valašska, koncentrované do několika málo kilometrů. Samozřejmě, v absolutním nasazení nemají posádky čas vnímat veškerá jeho malebná zákoutí a majestátní plenéry. U přihlížejících je tomu přesně naopak. Nadneseně by se dalo říci, že pokud si chcete při rally užít trochu klidu, vypravte se právě sem. Musíte sice zapojit orientační smysl a svaly svých nohou při delší vycházce, odměnou jsou vám ale stoprocentní výhledy do krajiny a soutěžácká pohoda. Prostě dokonalé spojení prostředí se sportem, který je vašemu srdci blízký.
Mám to tam jednoduše rád. Tak jako věřící každoročně absolvují některou z křesťanských poutí, i já se snažím alespoň jednou v průběhu závodní sezony doputovat na Troják. Nejlépe pak v době konání vsetínského sprintu, kdy příroda maluje nejteplejšími barvami. Letos se zdálo, že nastoupenou tradici poruším. No, co si budeme … startovka Vsetína nebyla z těch nejnašlapanějších a mnohapixelovou honbu za snímky v nadupané fotogalerii už jsem taky pomalu vzdal. V době, kdy má fotka trvanlivost jednoho potažení palcem po displeji, sázím spíše na osobní prožitky a případné vnímání drobných a zásadnějších příběhů, které současná rally dokáže ještě čas od času nabídnout.
Listopadové písně
Netradiční listopadový termín vsetínské rally nám nepřímo podsouval indicie, že s počasím už to může být poněkud na štíru. Jednalo se však o pouhé klamání tělem. Tedy alespoň na Troják s ranním rozbřeskem doputovalo ruku v ruce velmi pozdní Babí léto. Působením paprsků oranžového slunce krajina bleskově zkorodovala. Zatímco my tady na vrcholcích jsme si užívali chvíle na výsluní, údolí svírala neprostupná mlha. Vlivem záporných teplotních hodnot tam stromy vypadaly jako po řádění berle Mrazilky.
Působilo mi čirou radost plout oblohou s létajícím Čestmírem od DJI a vnímat rezavé okamžiky pohledem káňat a havranů. Vydržel jsem se toulat pěškobusem nekonečným prostorem mezi Trojákem a Bludným celý den. Mimo třech průjezdů kompletního startovního pole jsem si osobně ověřil, že i relativně pozdní podzim dokáže zahrát barevné listopadové písně.
Mnohé stromy a keře stále svítily do krajiny jako majáky. Zazimovaná obydlí však dávala tušit, že chatařskou sezonu nahradí ta topná. I vrásčitým pláňatům, smutně visícím na stromu u jedné ze zabarikádovaných chalup, muselo být jasné, že už s nimi do kvasu nikdo nepočítá. Stejně jako se zapomenutou vydlabanou dýní, vypadající jako děsivý maskot z obalu alba power metalové partičky Helloween.
Čas žlutých žárovek
Okolo mě prosvištěl poslední soutěžní vůz, který měl po celém dni ještě sílu bojovat s časem. Symbolicky tím ukončil ostrou část sezony 2024. Ačkoliv Rally Vsetín nepřinesla žádné výrazné sportovní momenty, pár hodin strávených v kopcích valašského království lze označit za velmi příjemné. Nebe si na rozloučenou s rallyovými řeholníky připravilo pestrobarevnou hitparádu.
Jeden by až nevěřil, že zanedlouho převezme nad Trojákem nadvládu nelítostná paní Zima. Období krátkých dní a dlouhých večerů, čas teplé záře žlutých žárovek.
