Půl jedné, čas popolední, je třeba myslet na nějaké to „mangiare“! Jenže Ital nezná ten zázrak, takže vepřo-knedlo v téhle malé vesnici nehrozilo a při pohledu do stánku jsme si mohli taky jen nechat zdát o nějaké té rallyové „klobině“ v úpravě medium rare, podávané s levnou hořčicí na drahém papírovém tácku s rukou utřenou do chleba.
Osedlali jsme tedy tréninkovou Alfu Romeo a vyrazili za jídlem. U první cedule mám jasno – odbočujeme do Saló, krásného malého letoviska na břehu gardského jezera. Měl jsem už možnost toto město jednou navštívit, takže si počínám jako místní a vedu Tomáše zcela suverénně na známé parkoviště. Myslím, že jsme dokonce parkovali i na stejném místě jako já tehdy před dvěma lety (dle nezaschlé olejové skvrny)…
Jako správní turisté jsme chtěli nejprve splynout s místními, tudíž první lokace, kam vedly naše kroky, byla příjezerní kolonáda. Jen ti Italové byli nějací divní a skoro všichni mluvili německy. Na nás v tu chvíli nejvíce promlouvaly naše žaludky a tam jsme ve dvou obsadili místní restaurační zařízení. Itálie, to je pizza a když nevíte jakou, dejte si „Quattro formaggi“. Na ní je úplně všechno a co vám nechutná, můžete nenápadně zahodit. V kombinaci se studeným pivem to byla Božská mana. Po vydatném obědě jsme to viděli spíše na „Dolce far niente“ než na pokračování v dobývání zdejší rally, ale práce volala.
Jsme zase v „alfičce“ a letíme zpátky na známé místo. Jeden tunel, druhý tunel, ale co to? Slunce je pryč a vypadá to, že si mezi kopci daly dostaveníčko dvě bouřky a předvádí se mezi sebou, která že má silnější blesky. Jak se italsky říká: Na ja, richtig! Prší, hodně prší, stěrače jedou naplno a my rychle voláme do „ostré“ Alfy, ať přezouvají, že se tu nebe právě rozhodlo sestoupit na zem. Při parkování u „erzety“ už přestalo hodně pršet a začalo regulerně lít. Jenže nejsme z cukru ani z mozarelly, oblékáme se do plné polní a vyrážíme k pásce
Jak vidno, počasí nedělá potíže jen divákům a soutěžícím, ale především organizátorům. Soutěž má slušnou „sekeru“, na trati už měli být první předjezdci, nicméně po cestě se v tuto chvíli pohybuje vše, co má kola,nohy a protézy, jen ne právě oni. Čas od času vjede na trať v jejím směru nebo protisměru nějaké organizační vozidlo a vyráží do dáli něco pořádat, aby se za chvíli zase vrátilo zpět na svoji spartakiádní značku. Haleluja, po více než hodině se kolotoče opět rozjely.
Před námi v mokrých podmínkách defilují WRC, S2000, R5…už jsme u startovního čísla 60., když v tom jeden z fotografů, který předtím prudce debatoval s jedním z pořadatelů, ke mně přistupuje snaží se mi (opět ne v řeči mého kmene) něco vysvětlovat. Pochytil jsem jen „tre vetture“ a „fine“.
No to snad ne! Zkáza je dokonána, projedou tři auta a je šlus. Zbytek jede volným průjezdem. I naše Alfa. Opět. Na vině bylo počasí, kdy na nejvyšším místě trati solidně krupobilo a část zmrzlé nadílky zůstala na silnici. Na vině byli i diváci, kteří si každou volnou chvíli krátili nezřízeným pitím čehokoli, co teklo a mělo aspoň nějaké „volty“. Někteří jedinci se pak podle očitého svědka snažili v jedné z větších kaluží plavat. Pro pořádající službu těžko řešitelný oříšek.
Skóre je nelichotivé – italská rally vs. čeští novináři – 2:0. Zpět do Brescii se plížíme doslova jako zbití a zmoklí psi. Čeká nás ještě slavnostní cíl a společná večeře. Stále však prší ostošest a je mi jasné, že focení závěrečné ceremonie bude ještě velkým kulturním zážitkem. Sobota, lehce před desátou večerní a přes cílovou rampu projíždí i Alfa Romeo hustopečského Agrotec Racing Teamu.
Mám nafocíno, poháry jsou rozdány, kalichy hořkosti vypity do dna. I přes počasí, že by člověk Itala nevyhnal a přes skutečnost, že některé posádky odjely pouze tři ze šesti rychlostních testů, je podle moderátora vše „molto bene“.
Můžeme vyrazit do restaurace. Přicházím ve stylu pravého českého vodníka, solidně mi kape ze šosu. Lehce skleslou náladu vrací do pozitivních hodnot skvělé víno a ještě skvělejší jídlo. Když v pozdních nočních (nebo spíše brzkých ranních) hodinách zaléhám, jsem pln dojmů. Bude chvíli trvat, než to vše vstřebám.
Co říci nakonec – bylo to prostě italské, plné vášně a emocí, chvílemi to nefungovalo, ale nakonec to celé dojelo zdárně do cíle. Ital si prostě užívá života a i na tom negativním si dokáže najít onen světlý bod, který je možné oslavovat a vzpomínat na něj. Tahle země je svá a je těžké si zde udržet špatnou náladu. Přidanou hodnotou je jen tak jít ulicí a sledovat, jak kolem projíždí každou chvíli nějaký ostrý hot hatch a nechat se štípnout třeba od štíra Fiat 500 Abarth v sexy barvě s řádnou zvukovou kulisou!
Písmena mi dochází stejně rychle jako obsah láhve skvělého červeného vína Bardolino, které které jsem dostal jako pozornost od hustopečského týmu. Děkuji, že jste se mnou došli až na konec příběhu, který měl být původně velmi krátký
