Tetelil jsem se blahem. Jede se Vyškov – konečně závod, který mám za humny, budu vstávat jako normální člověk a zpátky doma budu pěkně před setměním. Jenže – to by se nesměl ozvat Tomáš Plachý, šéfredaktor kultovního magazínu „RALLY“ a v pokušitel v jedné osobě.
Zprostředkovaně mi nabídnul návštěvu mé oblíbené destinace, země, kde mají vše důležité pro spokojený život – špagety, hudební skupinu Ricchi e Poveri a Silvia Berlusconiho.
Ano, řeč je o Itálii. Hustopečský Agrotec racing tým Martina Rady se jal namísto tradiční účasti na Rallye Monte-Carlo absolvovat menší, avšak neméně slavnou soutěž – Rallye Migle Miglia. Vzít svoji červenou Alfu Romeu 147 na rychlostní zkoušky nedaleko od místa, kde byla počata. Sednul jsem ke Googlu a začal zjišťovat podrobnosti – hmmm, 10x WRC, početná ekipa R5 a S2000, hejno S1600…historici… Není nad čím přemýšlet.
Než jsem se nadál, seděli jsme v motorovém přemisťovadle a nabrali kurz Brescia. A aby to bylo stylové, naším motorovým mezkem byla Lancia Delta poslední generace. Dokonale jsme tak splynuli s jižním prostředím. Cesta proběhla dle plánu a za osm a půl hodiny nebylo co řešit. Podle plánu proběhla i zastávka v italském motorestu Autogrill, kde jsme si prostě museli dát capuccino a panini. Che bello!
Jsme v jámě lvové
Rychle jsme naházeli kufry do pokoje nádherného hotelu jen pár kroků od známého jezera Lago di Garda a rally pro nás začala hodně zostra – bylo třeba navštívit hotelový whirlpool. Náročná, ale nutná součást akce! Příprava proběhla a v šest večer započal přesun do padesát kilometrů vzdálené Brescie, kde byl situován slavnostní start rally.
Předtím jsme ještě přijali pozvání na skvělou večeři v jedné z místních restaurací. Italské papání můžu a napral jsem se tak, že jsem skoro nebyl schopen uzvednout foťák. Ale když musíš, tak musíš! Italové rádi slaví – vždy, vše a všude. Jak jinak si vysvětlit, že v pátek v deset hodin večer bylo náměstí „Piazalle Arnaldo“, místo slavnostního startu, narváno téměř k prasknutí. Zahrádky kaváren a barů hučely vášnivými rozhovory, lidé stáli jen tak na chodnících se sklenkami vína v ruce a sledovali cvrkot.
Slavnostní start absolvovala i Alfa se startovním číslem 96 a my museli rychle na kutě. O co méně jsme měli spánku, o to delší nás čekal sobotní program. Nepřímá to úměra.
Sobota tu v okamžení
Je sobota, 7.15 hodin ráno, Itálie se probouzí a my se po vydatné snídani (vajíčka, párečky, pršut, sýr, med, káva… ve hře byl i kvalitně vychlazený sekt – ten však neproběhl, protože chyběly jahody) opět řítíme směr Brescia. Vysadíme pilota i mitfáru u uzavřeného parkoviště a s Tomášem vyrážíme na erzety.
Počasí je takové nijaké. Nízké šedé mraky, ze kterých může pršet,sněžit nebo krupobít, teplota patnáct nad a vlhkost raději neměříme. S ohledem na to, že „vložky“ jsou odsud asi 50 kilometrů směrem do hor, je velmi těžké určit podmínky, které tam budou panovat. Domlouváme se tedy, že do týmu „brnkneme“, až budeme blíže „rychlostkám“. To už snad bude jasnější, jaká je aktuální situace a podle toho se bude „alfička“ obouvat.
S rostoucí nadmořskou výškou počasová skepse mizí. Nebe se přesouvá téměř do fáze azzuro, jen sem tam to kazí nějaký ten simpsonovský mrak. Ještě pár kilometrů a jsme na místě. Rychlostní zkouška číslo dvě – Pertiche.
Jako na horské dráze
Místní „vložky“ jsou kapitolou samy o sobě. Kombinace horské dráhy a řetízkového kolotoče. Nahoru/dolů ze zatáčky do zatáčky, ani vteřina odpočinku. Na jedné straně zeď, na druhé svodidlo. Přes vesničky mezi domy, kde je to chvílemi opravdu na zrcátka. Pravé soutěžácké peklo! I pro diváka je přístup na ně velmi obtížný – ve většině případů jen od startu či cíle – vyjma právě námi vybrané, kde se dalo poměrně komfortně přijet do její půlky. Vesnice jako dlaň, staré domy, diváků plno, pásek málo – ale my vyrážíme na krátkou túru do protisměru „erzety“, kde na sebe navazuje několik zatáček.
Když se podívám na stráň, která vede k první „levé“ z kopce, mám jasno. Jsem zkušený horolezec (viděl jsem film Třetí skoba pro Kocoura) a tak vyhodnocuji, že bez maček a cepínu to prostě nedáme. Silně příkrý svah přechází do extrémně svislého. Na něm by si vylámal zuby i zkušený kamzík. Musíme po trati.
Lapáme po dechu, ale jsme tady. Na travnatých lučinách kolem cesty je odhadem půlka všech italských rallyových fans. Pořadatelé tady řádili s páskami, které jsou zde nataženy všemi směry v řádech kilometrů.
Představení může začít
Dlouho neváhám a zaujímám palebné postavení. Atmosféra je skvělá, všichni jsou natěšení na kvalitní výkony posádek. Kdokoli teď jde po trati, je častován tisícihlavým davem tifosi, který na něj skanduje „Zóoóónáá perikolóóóóózááá“ (Zakázaný prostor).
Jak si tak stojím v krásné fuchsiové MEDIA kamizolce a ladím foťák, přistoupí ke mně místní fotograf a něco mi začne vysvětlovat – samozřejmě v jeho rodné řeči. Ale já „non parlo italiano“, tak ho prosím o překlad do angličtiny. Je mi vysvětleno, že stojíme v zakázané zóně, že pojede předjezdec „Zero“, ten má v autě kameru a vše zaznamenává. Mám prý jít stranou, až projede, vše bude dovoleno.
Nastává fáze odlivu, projíždí „jednonulka“, vše je podle bezpečnostního plánu, jakmile zmizí za zatáčkou, nastává fáze přílivu a bezpečnostní plán bere za své. Diváci stojí opravdu všude. Pořadatelé se usazují a dělají si pohodlí. Počasí je výborné, pivo studené a v dostatečném množství – představení může začít!
… na pokračování
2. díl – Těch tisíc mil… Rallye Mille Miglia 2016
