Znáte to – ráno zaspíte, pak si ve spěchu opaříte ústa horkou kávou, práce se celý den nedaří dle vašich představ…prostě máte pocit, že na vás padá celý svět…ano, to jsou ty pátky „třináctého“. Ten můj, zářijový, byl však diametrálně odlišný.
Můj pátek „třináctého“ se skupinou B
Jako sen se mi jevila nabídka navštívit v tento „smolný den“ rakouský okruh Salzburgring, kde se měl uskutečnit nultý (či první) ročník setkání legendárních vozů skupiny „Bé“. Třešničkou na dortu pro pozvané byla možnost svezení se na místě spolujezdce v kterémkoli z těchto monster. Složitý to byl výběr, kdy jsem stál u stolu, na kterém ležel sešit a já měl vyslovit jméno vozu, které bude posléze zapsáno sličnou hosteskou na promočenou stránku. Jméno „závoďáku“, ve kterém si budu užívat dech beroucí zrychlení a uši rvoucí zvuk turbomotoru. Zvolil jsem Audi S1. Ikonu. Bestii z nejbestiálnějších…Vše však bylo nakonec trochu jinak. Do hry vstoupilo především počasí. To jediné nám ukázalo svou odvrácenou tvář. Mrholení střídalo déšť a ten vzápětí liják. I když – bylo to to nejkrásnější „soutěžácké“ peklo! Stál jsem v řadě a čekal na to své auto, natěšený jako dítě na cukrovou vatu.
Svezení v béčkovém Quattru…
„Esjednička“ v monzunovém dešti jezdila bohužel jen chvíli, tak jsem musel vzít zavděk její starší sestřičkou – Audi Quattro Sport. Slovní spojení „vzít zavděk“ bylo v tomto případě myšleno přirozeně ironicky. Audi bylo vyvedeno v livreji pro Lombard RAC rally 1986, kde s ním startoval Harald Demuth. Vtiskávám se do anatomické sedačky, bojuji s pásy a příliš nevnímám, co se děje kolem. Vztyčením palce pravé ruky dávám najevo, že je vše oukej. Nebylo. Nebyl jsem připraven na zrychlení. Tento nedostatek byl odměněm desetivteřinovým „blackoutem“, během kterého by můj mozek nenašlo lékařské konsorcium ani za pomoci rentgenu.
Letíme po obslužné komunikaci okruhu, vlevo svah tvořený obrovskými balvany, vpravo svodidla. Mé oči hltají trať plnou kaluží, akcelerace střídá prudké brždění. Úzkou bránou vjíždíme přímo na okruh a já mám čas sledovat strojově přesnou práci pilota a také interiér vozu (hlavně tedy přístrojovou desku, zřejmě implementovanou z Boeingu 747) plnou ukazatelů a přepínačů. Své výsostné postavení zde má otáčkoměr, jehož ručička chvílemi atakuje pro mě zcela nesmyslné hodnoty.
Pět minut jízdy trvalo asi tak patnáct vteřin a je konec…Nelibě opouštím kokpit Quattra.
… a ve Fabii S2000
Po krátkém obědě následuje druhá várka jízd. Ve stojící koloně se objevuje fosforově žlutá Škoda Fabia S2000. Sedadlo spolujezdce na rozdíl od ostatních zeje stále prázdnotou, rád jej tedy zaplňuji. Za volantem sedí teprve sedmnáctiletý rakouský talent Chris Brugger (jeho učitelem je guru rakouské rally – Raimund Baumschlager). Zde se do pásů utahuji ještě pečlivěji (óóó, jak jsem byl prozřetelný). Dle hesla „mládí vpřed“ předjíždíme špalír stojících „béček“ a u startéra s vlajkou jsme teď číslo jedna. Letmým gestem nám dává najevo, že můžeme. Motor tarokuje ve startovacím režimu. Teď! Prožívám své dejá vu – 10 vteřinový „blackout“.
Po probrání z komatu začínám srovnávat – technika je dnes o milión světelných let vepředu, Fabia snáší daleko brutálnějsí zacházení, vše je rychlejší, podvozek nás drží přilepené na cestě. Chris mi ordinuje rally medicínu v koňských dávkách. Vlásenky na „vytočenou“ šestku, kde to jde, nebojí se použít ruční brzdu…nádhera. Po třech „rundách“ se s ním loučím a ruce se mi třepou nahromaděným adrenalinem.
Při cestě domů s dalšími dvěma rally řeholníky neustále překřikujeme a srovnáváme své zážitky. Venku zase začíná lít, na krajinu padá tma, ale v naších rallyových srdcích tento okamžik ještě stále svítí slunce!
