Vypadal jako jeden z mnoha mailů, kterých chodí do redakce desítky. Dorazil z Mozartova Slazburgu a v předmětu zprávy bylo uvedeno „Ein Treffen der Rallye Gruppe B Legenden der 80er Jahre“. V poslední době se s podobnými akcemi roztrhl pytel. Tato však měla být na dlouho tím nejlepším, co jsme doposud s historickými vozy mohli zažít…
Obsah přiloženého pédéefka jsem ještě pro jistotu konzultoval s kolegou a odborníkem na historii motorsportu Zdeňkem Weiserem (Zdeňkovy dojmy z akce ZDE). A po Zdeňkově ujištění, že stojíme na prahu něčeho velkého, potvrdil dle instrukcí účast. Náš tým doplnil fotograf Ivo Novák (Nowiho dojmy z akce ZDE), kolega se stejnou diagnózou „historic positive“, jež má však tu výhodu, že se svým přístupem dokáže jedinečnost zážitku uchovat navěky. V našem případě věc naprosto nezbytná.
Cesta z Moravy do Salzburgu není vůbec zlá. S trochou štěstí se dá zvládnout za necelých šest hodin. Horší je to s počasím. Podhůří Alp je v tomto směru loterií. Říká se, že neexistuje špatné počasí, pouze nevhodné oblečení. Nefunguje to! Minimálně v našem případě ne. Stojíte-li frontu na splnění motoristického snu, je jedno, co máte na sobě. Ve skořepině pod pětibodovým pásem vám promočená bunda zážitek rozhodně nevylepší. A je úplně jedno, jako hodnotou vodního sloupce výrobce vašeho svršku udává…
Vše zlé, je pro něco dobré. Déšť sehrál mimořádnou roli ve všech směrech. Hektolitry vody na trati Salzburgringu potrápily unikátní vozy, na druhou stranu ale připravil podmínky, které učinily již tak jedinečnou akci mnohem dobrodružnější. Posuďte sami…
Auta s cejchem smrti
Z pestré nabídky mě zaujal „raketový Bruno“. Na svém fejsbůku má tisícovky přátel, účastní se Legend v San Marinu a předvádí skutečně sportovní jízdu. Sen o svezení v Lancii S4 dostával jasné obrysy. Pojedu s Brunem! Nejprve jsem ale vyrazil k trati, kde zahřívací rozjížďky mohly naznačit lecos o dalším vývoji mého plánu.
První kolo mě znejistělo, čekal jsem, že přívaly vody zpomalí piloty těchto monster. Až na Brunovu lancii v barvách Martini všichni skutečně zpomalili. Tak do toho nejdu, blesklo mi hlavou. Doma rodina, práce, závazky, tohle balím!
Svezení ve Fordu RS 200…
Než jsem si udělal jasno, místa ve vozech byla obsazena. Pochopil jsem, že pokud se v Rakousku hodláme aspoň jednou svézt, je třeba jednat rychle a mimo předem plánovaný harmonogram. Na konci fronty stál Ford RS 200 v továrním designu. Pro našince jeden z nejexotičtější vozů skupiny B. Dlouho jsem neváhal, přistoupil jsem k okýnku a uchopil první příležitost pevně do svých rukou. Během zahřívání vozu do provozního stavu zjišťuji, že se jedná o originál pocházející z Velké Británie, který současný majitel provozuje na závodech do vrchu. Kde ostatně dnes většina těchto skvostů závodí.
Ten den mělo být vše tak trochu jinak. Došlo mi to při poznámce pilota, který mi s ustaraným výrazem ve tváři sdělil, že dnes nemá s sebou „mokré“ gumy.
Že vás tyto auto při startu doslova vykostí, potvrdili ve svých článcích oba mí kolegové. Já jen přidám, že umí taky plavat. Tedy pokud nemají vzorek a svých téměř 500 koní rozdráždí na vodou zalitém asfaltu. Bylo to peklo, udržet zběsilý ford s minimální trakcí na trati. Byl jsem prvním a zároveň posledním, kdo ten den dostal tuto příležitost. Majitel se rozhodl nepokoušet osud a svůj vůz raději odstavil.
Mě to stačilo, adrenalin se naplavil v dostatečné míře a já věděl jedno, chci další!
… a v Lancii Delta S4!
Po obědě ubylo zájemců. Nepříznivé počasí ukázalo jednu z mála pozitivních stránek. Plán na svezení v Audi Quattro S1 jsem vzdal. Jeden za dvou exemplářů navíc zůstal stát na trati nepojízdný. Vracím se k původnímu plánu. S4ka je na trati. Tentokrát krouží po Salzburgringu šestisetkoňová verze v černém designu Esso. Za volantem další šoumen Hans Schori. Váhám. Taky Hans jezdí doslova jak „prase“. Stojím u auta, přešlapuji, když v tom přichází pokyn od organizátora akce „okamžitě do vozu, jedeme“. Vyřešeno. Jen si pořád nejsem jistý, zda k mé spokojenosti…
Hans mi podává hadr, ať prý otřu zamlžené čelní okno a nechám pootevřené dveře. Tuto sestavu opakuji až do startu dvakrát. S mizerným výsledkem. Viditelnost je stále na 50%. Což jak se za pár okamžiků ukázalo, bylo vlastně jedno.
Forsáž, blackout, adrenalin. Trať jsem již z předchozí jízdy znal, ale po prvních metrech bylo jasné, že teď budu trpět. Asi nepřekvapím, když přiznám, že mé první myšlenky po seznámení s výkonem Lancie směřovaly k samotné konstrukci vozu.
Představte si sedačku, kolem které jsou trubky zakryté kompozitem a plexisklem. Za zády nevisí batoh, ale na stejných trubkách pověšený agregát co řve jak Jawa v bahně. Před sebou máte nádrž s benzinem. Budiž země lehká Henrimu, ale po této zkušenosti již lépe chápu okolnosti Toivonenovy smrti…
Dvě neskutečná kola, Lancie i pilot se snaží ve vodě o co nejlepší představení. Zrovna v okamžiku, kdy se má tepová frekvence vrací do stavu „zůstat při vědomí“ blikne kontrolka tlaku oleje. Fertig, finito, šlus, okamžitě zastavujeme. Třetí kolo jsem si již nevychutnal, přesto jsem díky Lancii S4 a Hansově výkonu zažil nejsilnější emoce, které jsem si v rally doposud dopřál.
Až s odstupem času mi došlo, co jsme se Zdeňkem a Ivem vlastně prožili. V mém případě jsem navíc zkusil vozy, které oba poznamenal cejch smrti a které se přímo podepsaly pod zrušení této skupiny.
Speciální poděkování za pozvání patří hlavnímu organizátorovi akce Peteru Freisingerovi.
