Zážitky spojené s Barum Rally má ve svých vzpomínkách i frontman skupiny The Switch, Štěpán Šatoplet. Člověk někdy míní a pánbů mění 🙂
NEZAPOMEŇTE, ŽE KAŽDÝ SE MŮŽE SOUTĚŽE ZÚČASTNIT.
Můj příběh se netýká přímo zážitků z Barum rally, ale rozhodně se k němu váže. Pojednává totiž o cestě. Ona i cesta může být někdy cíl, což v tomto případě skoro platilo. I když v mém příběhu má i cíl svoje místo a snad nic nezkazím, pokud hned na začátku prozradím, že místo s dobrým koncem. Ale popořádku…
Vzhledem k tomu, že již řadu let působím v jedné nejmenované hudební skupině, které se postupem toho, jak plynul čas, povedlo vydobýt si postavení na naší malé české hudební scéně, znamenalo to pro mne, jako pro člena jedno – prakticky žádné volné víkendy a tedy ani čas na fandění podél rychlostních zkoušek. Takže rally jsem až na několik výjimek (vlastně jenom Příbram a ta hlavně proto, že odtud pocházím a byly ročníky, kdy mi jela vlastně za plotem) sledoval jenom s pomocí internetu či televizní obrazovky.
Nicméně loni jsem se rozhodl s pasivitou skoncovat, připravil jsme přítelkyni na výlet, prostudoval jsem divácká místa na rzetách, připravil mapy a chytré průpovídky, to abych mohl přítelkyni zahrnout všemi informacemi, které pro ní musí být přece stejně podstatné, jako se jevily mne.
Den spáleného vysokooktanového benzínu se blížil, už jen stačilo odehrát jeden z koncertů, který byl pro mne velice významným – byť z pohledu diváka stojícího podél tratí mohla hrát na strunu češství pouze ta informace, že se jednalo o koncert na úpatí Řípu. Poštěstilo se mi předskakovat legendárnímu ukusovači netopýřích hlav Ozzy Osbournovi a průkopníkům kolena lámajících basů, skupině Korn.
Plány na víkend do poslední minutky naplánované, vše sedělo a já se těšil, jak si užiju fajn víkend. Jenomže jsem zapomněl na jednu proměnnou – na počasí. V průběhu koncertu hlavních hvězd se nebo proměnilo v jednu obří průtrž, která pro změnu proměnila parkoviště nás účinkujících v backstage do jednoho obřího bahniště, ze kterého nebylo úniku. Jedinou cestou ven byl traktor, ten byl ale vytížen něčím naprosto jiným, než bylo vytahování Pražáků z bryndy. S ubíhajícím časem tráveným po kolena v blátě snažíc se vyprostit mého Opla jsem začínal propadat zoufalství, že pod záplavou bahna bídně zhyneme a mě se rozplyne vidina sledování báječných mužů na báječných – a někdy i létajících – strojích.
Nakonec se vše v dobré obrátilo, po třech hodinách marného boje s blátem přijel traktor, milostivě nás vytáhl a my mohli ve 4 hodiny ráno ulehnout do postele. První rzta začínala ten den v 9 ráno, cesta z Prahy trvala 3 hodiny. Těžké počty to byly! Ale odhodlání stálo rozhodně za to – ten den jsem u tratě, nevyspalý a snad i stále zablácený, propadl kouzlu sportu nazývaného rally. Kouzlu vůně vysokooktanového benzínu, spálené spojky a žmolkům odletujícím z pneumatik. Zamiloval jsem se a vím, že tohle je láska na celý život!
A ještě jedna drobnost s příběhem nesouvisející..i když…na přejezdu mezi jednotlivými rztami jsme zastavili doplnit benzín na benzínce, kde shodou okolností tankovali i některé ze soutěžních posádek. Klukovsky jsme měl radost, že moje auto je špinavější než jejich ( opravdu bláto bylo po marných pokusech o vyproštění zabláceno i na střeše), byť jsem byl docela za exota, protože ten den panovalo prakticky celý dne slunečné počasí.
