Dnes si ukážeme, že za mlíkem nestojí jenom chlapi, ale stejně postižené mohou být osoby s něžným pohlavím. Markéta Glozová vzpomíná na své trpké začátky s motorsportem. Díky tátovi a Bertonemu je ale pořád s námi – rally řeholníky.
Můj nejsilnější zážitek z barumky mě oslovil natolik, že se rally stalo mým koníčkem.
Psalo se datum 8.8. 1998. To mi bylo 8let, když taťka přisel s nápadem zajet si na Barumku. Tehdy jsem vůbec netušila oč jde, jen že tam budou někde jezdit závodní auta. Tak říkam, proč ne. Po dlouhé a komplikované cestě jsme dorazili do Zlína a zjistili, že nám všechna auta odjedla před nosem na RZ do Kopřivnice a RZ, na kterou jsme se chystali (Pindula) se jede až za cca 6h. Tak už sem byla napučená a začala jsem nadávat, že jsem vůbec jezdila, že už s taťkou nikdy nikam nepojedu a další podobně řeči…. Dali jsme si procházku po Zlíně, ale čas vůbec neutíkal a já už jsem byla čím dál tím víc protivnější, ale naštěstí taťka byl trpělivý a neotočil auto směr domov.
Po nekonečných 6hodinách jsme se konečně dočkali….. První jeli předjezdci, tak říkám taťkovi no nic moc, na to tady čekám tak dlouho…….? Ale teď to přišlo, ze zatáčky se vyřítil Enrico Bertone s Toyotou Celicou vzal to kolem nás přes ručku až uletovaly kamínky ze silnice a jeden mě šupl po koleni… Zůstala jsem úplně jak opařena s husinou po celém těle a říkám taťkovi: ,,Taťko, to bylo hrubé!!!“
Od té doby jsme jezdili na všechna rally po ČR a někdy i SK. Moji posedlost rally upevnila ještě možnost stát se aspoň na pár minut mitfárou Emila Trinera při jedné akci pro novináře.
S pozdravem Markéta Glozová
