Šest dnů z devíti letošní Safari rally má za sebou Czech National Datsun Rally Team. Síly pomalu docházejí, technika je stále opotřebovanější, ale jede se dál. Češi Ondřej Coufal a Roman Maděra postupně pronikají do tajů afrického závodu. Ondřeje jsme se zeptali na hodnocení dosavadního průběhu.
Máte za sebou pět etap a den volna. Do cíle přesto zbývá ještě 1312 km. Můžeš v krátkosti shrnout dosavadní průběh?
„Popsat to bude těžké, realita Safari rally je nesdělitelná. Můžete se připravovat, jak chcete, ale podmínky závodu jsou úplně mimo chápání. První den jsme do toho spadli po hlavě. Na druhém testu jsme asistovali u těžkého zranění a jen o několik kilometrů dále jsme utopili auto.“
„Kopec smůly přinesla druhá etapa. Udělal jsem tři defekty, což by nebylo to nejhorší, ale u jedno z nich jsem popojel tak nešťastně, že jsme uvízli v blátě a ztratili hodně času. Díky tomu jsme se propadli až na konec tabulky. S poškozeným řízením, prasklým ložiskem zadního kola a s vynechávajícími tlumiči byl zázrak, že jsme vůbec dokončili. Trápení vyvrcholilo závěrečným servisem poté, co uvízl náš servisní doprovod na přejezdu a my nedokázali auto v limitu opravit. A že bylo na čem dělat…“
„Chuť jsme si spravili třetí den. Za nádherného počasí jsme si skvěle zazávodili. Kluci vychytali největší bolesti na autě a po celou etapu nebyl, na rozdíl od soupeřů, žádný větší problém. V RZ 7 jsme zajeli poprvé čas v TOP20 (19. místo, pozn. red.).“
„O tom, že každý den je zcela jiný, jsme se přesvědčili v neděli. Závodilo se v sousední Tanzanii. Charakter tratí se zcela změnil. Tamější úseky jsou velmi rozbité a kamenité. Představte si obrovskou pláň, kterou při rozvodnění protéká obrovská masa vody valící až metrové balvany. Tato síla roztrhá betonové mosty a přejezdy, vymele obrovské díry a kameny rozhází po okolí. A v tom se jede. Vložky v Tanzanii byly pro mě to nejtěžší, co jsme v životě v autě zažil.“
„Pondělní den volna jsme se trochu prospali a věnovali autu. Pomalu, ale jistě, nám docházejí díly. Hlavně tlumiče. Preventivně jsme vyměnili spojku. Jinak auto funguje. Vůbec nechápu, jak to může vše držet pohromadě. Těch ran co schytá!“
„Na středovém tunelu se udělala vyboulenina, jak se datsun kroutí, to mluví za vše.“
„V úterý se opět závodilo. Docela nám to sedlo. Na RZ 15 jsme zajeli 16. čas a vylepšili naše dosavadní maximum. Taktika je jasná, dojet do cíle, to bude při první účasti pro celý tým maximum. Zatím to jde. Největší zásluhu na tom mají kluci, kteří odvádějí neuvěřitelnou práci.“
Co se přesně stalo v první etapě?
„Jednoduše jsme měli smůlu. Na RZ 2 jsme se blížili k horizontu a uviděli člověka v kombinéze, který nás zastavil. Byl dost vyděšený a mluvil něco o havárii. Zmiňoval taky vážné zranění. Za horizontem stál datsun Nicka Masona, se kterým se známe. Nick byl v pořádku u auta. Spolujezdec upozorňoval posádky před horizontem. Mimo trať leželo Porsche posádky Marcy – Gressens, které šlo po skoku zřejmě přes střechu. Ale i tato posádka byla v pořádku. Nerozuměli jsme tomu. Nebylo jasné, kde je ten zraněný.“
„Až při návratu do auta nás zatáhl za ruku jeden z domorodců a všimli jsme si, že nedalekého hloučku lidí. Stáli kolem mladé ženy, která utrpěla zranění po střetu s porsche a krvácela. Okamžitě jsme doběhli do auta pro lékárničku a v rámci možností jsme ji poskytli první pomoc. Ženu nakonec odvezla přivolaná helikoptéra. Byl to pro nás dost drsný zážitek. Víc mě však dostalo, že z přítomných posádek nikdo ženě nepomohl…“
„Tato událost ovlivnila další průběh. Z místa nehody jsme vyjížděli jako první v „balíku“ startujících. Po několika kilometrech jsme přijeli k obrovské louži. Posádky za námi nás hnaly vpřed. Dotazovali jsme se na možnost otočit auto a vrátit se zpět, ale nebylo nám to umožněno. Rozjeli jsme to a vlítli tam. Ujeli jsme 150 metrů a bylo jasné, že je konec. Mezitím ostatní z nějakého, nám neznámého důvodu, otočili auta a vraceli způsobem, který nám nepovolili.“
„Situace gradovala poté, co se k datsunu seběhli místní a za pomoc požadovali peníze. Ve chvíli, kdy do auta začíná téct jak do potápějící se lodi a vodu máte po dveře, nepřemýšlíte. Dali jsme dohromady, co bylo po ruce, jenže se nic nedělo a domorodci chtěli další! Nakonec nás nějak vytáhli.
Louže měla nějakých 800 metrů, a čas strávený v ní, byl jako věčnost. Auto sice bylo venku, čert vem bláto a vodu uvnitř, ale my museli projet vložku po směru do cíle a dostat se do servisu. Ten jsme pochopitelně nemohli stíhat, zatímco posádky za námi získaly jízdou proti směru vložky velkou časovou výhodu. Proti penalizaci jsme podali protest, který byl nakonec uznán.“
U dálkových rally v náročném terénu je klíčem k úspěchu správná navigace. Jak zvládáte tuto část?
„Daří se nám (smích). Roman je bezchybný. Má to ale nesmírně těžké. Ve srovnání s klasickou rally nejedete na rozpis, ale pouze se šipkovým roadbookem. Navigační pomůcky jsou sice pořadatelem povoleny, o jejich přínosu ale nejsem úplně přesvědčený. Vlivem dešťů se trať neustále mění. Ačkoli jsme dostali roadbook až den před startem, pořadatel průběžně oznamuje změny na trati. Na vložce si ale někdy připadáme, že spoustu jich ohlásit zapomene… (hořký smích).“
„Na rozlehlých pláních, v místech kde trať poznáte jen podle náznaku vyjetých kolejí (po dešti stopy mizí a s ní i cesta), se orientujete jen stěží. Někdy pomůže bod v navigaci, který jsme si uložili, jindy prach zvířený autem jedoucím před námi.“
„Největším problémem jsou skryté a nečekané nástrahy na trati. Hlavně díry a kameny. V roadbooku upozorňují na taková místao vykřičníky. Jeden znamená POZOR, dva ZPOMAL, NEBEZPEČÍ a tři jsou jasným pokynem pro zastavení – ZASTAV, ROZHLÍDNI SE, VYHODNOŤ a POKRAČUJ. Občas vidíme trčet jen kus auta z díry na trati. Zřejmě špatně vyhodnotili symbol tří vykřičníků…“
„Často křápneme do velké díry v místech, kde žádné upozornění není. Ale o tom je tato rally. Musíš jet a trefovat rychlost. Jedeš pomalu rozbiješ, jedeš moc rychle, rozbiješ taky 😉 Což potvrzuje také počet nehod, mezi kterými jsou v převaze ty přes boudu.“
„Kapitolou samotnou jsou přejezdy. Časy pro přesun jsou tak našponované, že kolikrát na nich máme vyšší rychlostní průměr než na samotné RZ!“
Co z dosavadního průběhu se ti vrylo nejvíce do paměti? Nastal moment, kdy jste měli opravdu na mále?
„Hra na zdravotníky první den byl mazec. To vám na klidu nepřidá, ale postavilo nás to rychle do reality. Od této chvíle jsme se smířili s faktem, že krize číhá na každém horizontu, brodu, přejezdu, kdekoli. To hovoří za vše.“
„Nejvíce se vám ale vryje pod kůži trať. Některé úseky bych měl před touto zkušeností obavu projet offroadem a toho, kdo mě o to žádá, bych považoval za blázna. Například přijedete ke zlomu, najednou zmizí cesta, před vámi se objeví koryto a vy se do něj zapíchnete. Nějak tam sklouznete a o pár metrů se musíte vyškrábat zpátky. Balvany, jámy a neodhadnutelné horizonty, to vše dělá tento závod jedinečným.“
„Jedna díra ale brutálně překonala všechny předešlé. Najeli jsme na horizont, který nebyl označený jako nebezpečný. Následoval skok a na dopadu obrovská jáma. Ozvala se rána jak z tanku. Auto se odrazilo a letělo vzduchem. Při tom jsme se otočili o 180° čumákem vzad a po chvíli plachtění dopadli do bláta. Kola se zaryla a Datsun se postavil na bok.
Stáli u nás všichni svatí a my naštěstí spadli zpět na všechna čtyři. Ač je to k neuvěření, odnesl to jen palec rozdělovače, který po ráně praskl. Roman to opravil a jeli jsme dál…“
„Safari rally je neskutečná dřina. Hlavně pro kluky v doprovodech. Přesto si to užíváme a obrovsky nás to baví!“
