Richard Burns – 2001

25. listopadu 2005 zasáhla motoristický svět smutná zpráva. Po krátké nemoci zemřel mistr světa v rally, angličan Richard Burns. Před deseti lety se radoval z tituli mistra světa. Na svého dlouholetého kolegu zavzpomínal spolujezdec Robert Reid.

V průběhu sezony se na čele vykrystalizovala čtveřice Richard Burns, Colin McRae, Carlos Sainz a Tommi Mäkinen. Všichni měli před startem Walesu 2001 teoretickou šanci na titul.

Ale brzy se soutěž dostala do jiné fáze. Technika zradila Mäkinena, McRae měl těžkou havárii a následně nepokračoval ani Sainz. Jeho Ford se dostal mezi diváky a vzhledem ke zranění jednoho z nich se tým rozhodl stáhnout zbylé tovární speciály. Burns zůstal jediným „vojákem v poli“ a třetí příčka za dvojicí peugeotů Grönholma a Rovanperäho mu zajistila titul. O dva body přeskočil ostrovního rivala Colina McRae.

Sezóna 2010

Už sezona 2010 byla pro Burnse s Reidem slibná. Brit získal s Imprezou WRC „S6″ čtyři vítězství, ale i přes triumf v domácí Britské rally se musel spokojit s postem vicemistra světa za Marcusem Grönholmem.

„Do závěru sezony jsme dali opravdu maximum, ale Marcus byl rovněž výtečný a prvenství si podržel. Určitě jsme byli s Robertem zklamaní, na druhou stranu to byla motivace do další sezony,“ vzpomíná Reid.

Nespolehlivé Subaru Impreza WRC S7

Tým Subaru připravil na sezonu novou verzi Imprezy WRC „S7″, ale začátek roku se týmu nevyvedl. Burns poprvé zabodoval až při třetím závodě sezony (4. místo v Portugalsku). Po čtyřech podnicích figuroval ve světovém šampionátu až na 11. místě, do konce zbývalo deset závodů.

„Začátek sezony byl strašný. Nový vůz nepřinesl to, co všichni očekávali. Spíše jsme se neustále potýkali s problémy. V Monte Carlu nejel po první etapě jediný vůz,“ popsal bývalý navigátor.

Burns si následně připsal důležité body za druhá místa v Argentině a na Kypru, ale další dva výpadky na Akropolis a na Safari zpomalili jeho rozlet. Ve Finsku dokonce po první etapě vedl, ale nakonec byl nad jeho síly Grönholm. K desátému podniku sezony zamířily tovární týmy na Nový Zéland. Soutěž startovala jen devět dní po teroristickém útoku na New York 11. září.

Rally New Zealand

„Před startem už jsme figurovali na páté příčce průběžného pořadí šampionátu. Novozélandská rally patřila k nejoblíbenějším závodům Richarda i mě. A pro vývoj šampionátu jsme potřebovali zvítězit. Na Novém Zélandu jsme uspěli už v roce 1996, kdy to nebyl plnohodnotný závod MS (startovali s Mitsubishi – pozn. red.). Tentokrát jsme cítili, pokud to tam nevyjde, naše sezonní ambice mohou zůstat nenaplněny. Richardovi však podobné tratě vždy seděly, miloval i tamní krajinu. Otázkou ale bylo, jak dopadne taktizování ohledně startovní pozice s vidinou ztráty způsobené čištěním trati. Před startem se vedly velké diskuse, co bude nejvýhodnější.“

První na trati Mäkinen dokonce pronesl, že ztratil šanci na úspěch už před startem. A po prvním dnu vévodil výsledkové listině Kenneth Eriksson s Hyundaiem. Burnsovi patřila devátá příčka.

„Začínali jsme jako pátí na trati. To nebyla špatná pozice, ale také bylo brzy někam se hnát. Spíše jsme začali pomaleji, abychom se propadli níže. Do druhého dne jsme nechtěli jen ze špice. Vsadili jsme na náš plán a drželi se ho. V úvodním a nejdelším testu první dne jsme zajeli 13. čas, půlminuty za lídrem závodu. Měli jsme porovnání, taktická bitva manažerů odstartovala.

O pořadí se pak rozhodovalo na reprezentativní novozélandské vložce Te Papatapu v blízkosti Raglanu. Blízko cíle nám ukázali čas, kterého máme dosáhnout, ale moc se mi nezamlouval. Proto jsem přidal nějaké sekundy a nakonec z toho byla devátá příčka. Výsledky byly hodně vyrovnané (+ 47.7 za Erikssonem). Mezi druhým a devátým místem bylo přesně půl minuty. Společně s dalšími čtyřmi dvojicemi nás však dělily neuvěřitelné 4.5 sekundy!“ vzpomíná Robert Reid.

„Tehdejší kalkulace byly hodně vzdáleny současnosti, dalo by se napsat, že byly hodně primitivní. „Nebylo to jako dnes, kdy všichni mají mezičasy a přesně vidí polohu auta na trati. I to, že těsně před cílem na nějaký čas zastavil. Tehdy jsme měli jednoho člověka v erzetě, druhého pět set metrů před cílem a třetího ve stopce. Všichni byli spojeni vysílačkami. Rychle se kalkulovalo, předpovídalo, taktizovalo, co by mohlo být nejlepší. Bylo to docela komplikované, téměř bez jistoty konečného výsledku.

V těchto fázích zřejmě chybovali u Peugeotu, neboť Marcus Grönholm určitě nechtěl jít do druhého dne z druhé pozice. Naopak u Hyundaie se netaktizovalo a tým si užíval premiérové vedení v soutěži světového šampionátu.“