Je nostalgie opravdu nežádoucí? Rozum velí dívat se a jít stále kupředu. Dobývat, poznávat, vyvíjet se. Jenže nějaký supertajný mód, uložený v temných zákoutích lidských mozků, nás čas od času vyšle na plavbu do bouřlivých vln vzpomínek. Ovšem i ono cestování oceánem teskné touhy po něčem, co je už pouhým zrnkem minulosti, může být malým krokem vpřed.
Temným územím
Nic se v letu let nezměnilo. Dálavy dálnic se stále zdají nekonečnými. Plechová čtyřkolová kapsle nás i přes odpor vzduchu posouvá časem a prostorem kupředu. Kalendářem se stačilo mihnout sedm jar, lét i zim, aby nás ručička kompasu znovu neochvějně vedla směrem k jihu. Rakušané se řídí heslem “Ordnung muss sein!”. Na jejich asfaltových autostrádových nitích nás asi proto špehují všudypřítomní Velcí bratři v podobě mrkajících statických radarů. Když si k tomu připočteme silný vítr, déšť různé intenzity, venkovní teplotu klesající k jednociferným hodnotám a abnormální množství dopravních omezení, začínáme se cítit lehce diskomfortně. Už ať jsme za čárou! Tam to bude jiná káva!
Jižní karneval
Nebe postupně začíná přijímat záři přicházejícího rána. Ideální okamžik na legalizovanou tekutou drogu. Dieselový agregát modrého oválu se na pár minut odmlčí. Na dálniční odpočívadlo kdesi u Boloně ještě nestačilo dorazit středeční kuropění. Za lítačkami zdejšího Autogrillu to však už teď hučí jako v úlu. Itálie je obrovská země, paradoxně si libující v miniaturních kávových šálcích. Vzdáleně připomínají kuchyňskou výbavu panenky Barbie. Pekelně rychlá obsluha pákových soustruhů věnuje plnění každého takového pidi hrníčku patřičnou péči. Vzduchem se všesměrně šíří vůně horkého nápoje a zpívaná slůvka “grazie” a “ciao”. Ráno na jeden hlt, které má styl!
Venku se už mezitím začíná hlásit o slovo zubaté slunce. Vráží nám své paprsky do nozder. Jeho přičiněním okolní teplota okamžitě atakuje příjemnou patnáctku. Nastupující vládu podzimu nám tak zatím připomíná pouze zažloutlý stromový list, jehož lehký vánek vysílá jako projektil vstříc mé tváři. Si, chtělo by to k moři!
Pulzující město s podzimní bradykardií
Přímořské letovisko Rimini, se svými nekonečnými plážemi, zvládne každé léto vstřebat pluky dovolenkářů a převzít roli blyštivého středobodu nekonečného vesmíru zábavy. S příchodem podzimu však začíná žít jen ze své podstaty. Zvláště jeho přímořská část se postupně stává jakýmsi nebarevným místem duchů, kde za spuštěnými roletami oken svých domovů v tichosti přebývají výhradně místní obyvatelé. Jindy rušné katakomby svíravě úzkých uliček oněmí a mohutné platany je pozlacují padajícím listím. Tep velkoměsta slábne, leč pacient stále žije.
Rapidně padají také ceny ubytování. Za mrzké euro bez problémů seženete pokoj v některém z hotelů na dostřel písčité pláže. Na jednom z balkónů podobné ubikace aktuálně zevlím. Opřen o zábradlí, nechávajíce se hýčkat slunečnými jehlami jako jemnými prsty thajských masérek. Inhaluji šumění příboje a mlčky přemítám, co nám Rallylegend s pořadovým číslem dvacet dva asi připraví. Nemám přehnaná očekávání.
V roce 2017 jsem ze San Marina odjížděl zalit hořkostí. Trvalo pak dalších sedm let, než ve mě uzrálo rozhodnutí dát “legendární” akci znovu šanci. Na rozdíl od dřívějška však přijíždím vnitřně přesvědčen, že doba i Rallylegend se výrazně změnily. A připraven, že všechny pořadateli slibované záblesky z historie rally budu muset z několikadenního nabitého programu vyzobávat jako barevné lentilky. Nazval bych to daní pokroku. Mistře, dost bylo rozjímání, je čas znovu vyrazit na cestu.
Právo silnějšího
Být účastníkem silničního provozu v Itálii znamená výraznou testaci pevnosti svých nervů i řidičských schopností. Mnohé předpisy, uvedené v učebnicích italských autoškol, jsou jen jakýmsi písmenkovým pudrem maskujícím skutečný stav. Pohyb vozidel se řídí pravidly “každý se bojí o své plechy” a “dát blinkr je nemódní”. Když nepomůže semafor či právo silnějšího, přispěje k vyřešení zapeklité křižovatkové situace houkačka ve spojení s výraznou gestikulací rukama. Když už si myslíte, že jste z “prekérky” dokázali vybruslit bez škrábnutí, skočí z chodníku přímo před vás ukňouraný skútr, řízený některým ze statisíců místních Valentinů Rossi.
Neuvěřitelně dynamická jízda vás nejprve vyděsí. Po pár hodinách se však přizpůsobíte jejím benevolentně nastaveným schématům a ona vás pro změnu zcela pohltí. Přiznám se, že po několika dnech přemisťování se v toku svébytného jižanského mumraje mám daleko větší problém se šoférsky aklimatizovat zpět na podmínky českých silnic, kde jde často opravdu o život.
Až na dřeň
Zcela opačnou zkušenost, než při proplouvání italskými silnicemi, získáte při absolvování byrokratické mašinérie pro úspěšné získání novinářské akreditace.
Formuláře vypsané ve všech bodech, dopisy šéfredaktorů na hlavičkových papírech redakcí, striktně vyžadovaná pravidla či profesní pojištění. Za tuto cenu získáte “nesmrtelnou” vestu, která vás ve své podstatě k ničemu neopravňuje. Nabudete ovšem výhody lepší rozpoznatelnosti pro traťové maršály, kteří si na vás ve většině případů s chutí “zgustnou”. Na můj zdvořilý dotaz při poslední návštěvě “Marína”, proč řádné nošení vesty nepřináší řádně akreditovaným novinářům žádná privilegia, přišla od vedoucího tiskového střediska jednoduchá odpověď: “Rozdáváme jich příliš mnoho”. Kéž by ono hýření platilo také u výtisků oficiálního programu, jehož exemplář jsem pro změnu neobdržel. No, alespoň jsem také nepatrně přispěl k nešíření uhlíkové stopy.
Vše popsané se jeví ještě více úsměvným, když pak vidíte realitu zabezpečení rychlostních zkoušek. Rozvášnění anonymní fanoušci na mnoha místech na poslední chvíli uhýbají před závodními auty, která jim často téměř přejíždí špičky bot.
Středa ve středu Itálie
Nechme staré křivdy spát. Zdobím svůj krk šperkem v podobě visačky píšícího novináře. Oslňuje mě holografickým vodoznakem a přináší vnitřní klid. Vnímám totiž, že díky na ní vytištěnému čárovému kódu budu minimálně v Rally Village jedinečně načten do systému a tedy v bezpečí.
Už z minulosti vím, že ideálním dnem pro návštěvu soutěžácké vesničky je středa. Většina pavilonů je sice ještě v rozestavěné fázi, ale možná právě proto nejsou organizátoři a pracovníci bezpečnostní agentury dostatečně ostražití. Chybí ploty, tudíž se ke všem statickým exponátům i aktivním závodním vozům přiblížíte na dotyk. Jako bonus pak prostor mezi sportovní halou a národním sanmarinským stadionem žije spíše komorní atmosférou. Pohoda na třetí.
Dakarská retrospektiva
Před budovaným dakarským stanem stojí opuštěný žlutý Citröen ZX Rallye Raid. Lehce zpitvořené nápisy Camel, kterými je opatřen, šisují pod náporem podzimního slunce. Jako archeolog skládám dohromady střípky indicií. Vidím příjmení Vatanen / Berglund, vyvedená na předních blatnících. Všímám si omšelých samolepících štítů “Rallye Paris-Tripoli-Dakar”. Podle všech náznaků se tedy opravdu jedná o vítězný vůz afrického dobrodružství sezony 1991. Ale kdoví. V minulosti se s registracemi závodních vozů “čachrovalo” o sto šest.
Nedaleko “Citróna” parkuje jeho předchůdce. Zažloutlé jméno, vyšité původně bílou nití do potahu opěradla anatomické sedačky řidiče, vysílá jasnou informaci, že Peugeot 405 T16 Grand Raid v livreji Pioneer v minulosti šoféroval Vatanenův týmový kolega Jacky Ickx. Další obrovská persona světa čpícího vysokooktanovým benzínem.
Přiznám se, že nejsem ortodoxním fanouškem dakarské rally. Nicméně dřevní doba pouštního fenoménu, kdy se závodilo na africkém kontinentu a výsledkovým listinám vévodily právě tyto francouzské bestie, mě svým způsobem fascinuje. Stejně tak obdivuji piloty, kteří tehdy v ještě opravdu maratonské pouštní soutěži podobné speciály krotili. Syrová doba bez zbytečných přiklášlujících kudrlinek.
Pouštní gentlemani
Ariho Vatanena i Jackyho Ickxe můžeme směle označit za řidičské univerzály. Hlavní parketou hubeného Fina bývala klasická rally. Šarmantní Belgičan pro změnu kraloval okruhovým závodům. Přesto oba v minulosti svorně vyslyšeli vábivá volání jiných motoristických disciplín a dokázali uspět i mimo svou závodnickou komfortní zónu. V dakarské rally nevyjímaje.
Bylo velkým svátkem, že pozvání do San Marina přijali oba jmenovaní. Už při vstupu na scénu sklidili zasloužený aplaus. Po skončení talkshow, ve které zavzpomínali na svou účast v písečných pistách, je pohltil dav fanoušků. Trpělivě podepisovali rozličné memorabilie, “selfíčkovali” a při tom ještě stačili reagovat na zvídavé dotazy diváků. S úsměvem, bez jakéhokoliv náznaku nechuti. Nefalšování pouštní gentlemani!
Panna nebo orel?
Vatanen a Ickx – přátelé, týmoví parťáci, ale také chladnokrevní konkurenti v boji o vítězství. Když zalistujeme v zažloutlých stránkách pouštních příběhů. nalezneme i ten z roku 1989, ve kterém se hlavních rolí zhostila vzpomínaná dvojice. Už od úvodní etapy se oba protagonisté pustili do nelítostné bitvy. Pohybovali se na hraně rizika a nejbližším konkurentům nezbylo nic jiného, než čekat na jejich chybu. Těsně před závěrem celé soutěže pojal šéf Peugeotu Jean Todt obavy, aby souboj týmových partnerů neskončil havárií. Učinil proto tvrdé rozhodnutí. O vítězi měl rozhodnout hod desetifrankovou mincí. Štěstěna se nakonec přiklonila k Vatanenovi. Jak se ale brzy ukázalo, kulatá kovová blýskavice problém nevyřešila. V předposlední etapě se totiž Fin na trati ztratil a přišel o veškerý náskok, který si do té doby na Ickxa vyjel. Atmosféra by se dala krájet.
Přišel poslední den rally a s ním závěrečná etapa s délkou pouhých šedesáti kilometrů. Když se Ickx blížil k cílové čáře u jezera Retba, dle stanovené týmové strategie výrazně zpomalil a nechal Vatanena předjet. Traduje se dokonce historka, že úplně zastavil a poté relativně v poklidu stihnul vykouřit jednu cigaretu. Přesně dvacet vteřin po okamžiku, kdy jej Fin předjel, pokračoval Ickx v závodě. Vatanen tak sice vyhrál, ale v tom roce sportovní i soutěživý duch Dakaru utrpěli ponižující porážku.
Francouzský koncentrát
Ačkoliv se tovární tým automobilky Citröen odporoučel z královské kategorie WRC už před několika lety, jeho tehdejší speciály C3 WRC žijí a soutěží dodnes. Větší část čtyřkolových závodních nástrojů odkoupil Ital Alessandro Gino, další kusy skončily ve španělských garážích. Na startu Rallylegend se objevilo hned pět exemplářů naráz, a to dokonce ve verzi “PLUS”. Takový počet “cé trojek”, startujících v rámci jednoho závodu, asi může tiše závidět i vedení někdejší fabrické skvadry. Za volantem Citroënů neseděla žádná ořezávátka. V kategorii WRC vybojoval bývalý pilot F1 Heikki Kovalainen třetí místo. Hned za ním skončil náš Štěpán Vojtěch, kterému noty diktoval velezkušený Michal Ernst. C3 WRC najdeme i na pátém místě zásluhou Španěla Otera Quintely. Ale co naplat, i přes masovou účast vypálila “frantíkům” rybník konkurence. Na druhé příčce se totiž ve finále tetelil Hyundai i20 Coupe WRC Itala Lucy Pedersoliho. Téměř povinné vítězství utrpěl Adrien Formaux, disponující nejaktuálnějším soutěžním náčiním Fordu, kterým je Puma Rally1 Hybrid. Není divu. Současné hybridní “wrco” v reálu technologicky ulétává svým o pouhých pár let starším bratříčkům rovnou o několik světelných let. Soutěžní Thorovo kladivo.
Jak se myje Puma
Příjezd kamionu britského týmu vzbudil v pozdějším středečním odpoledni značný rozruch. Než šedivý kolos, opatřený výsostnými znaky M-Sport, našel svou parkovací spartakiádní značku, stačil vstoupit do hledáčku davu nedočkavých fanoušků. Jejich pozornost vyvolala u mechaniků mírnou paniku. Aby ne. To, co nákladní parník ukrýval ve svých útrobách, totiž rozhodně nepůsobilo příliš reprezentativně. Puma, číhající v temnotě boudy servisního kamionu, ještě před pár dny hltala testovací kilometry kdesi na jihu Čech. Jen ji poté (ne)zodpovědní mechanici jaksi zapomněli dopřát důkladnou lázeň. Její aktuální vizáž připomínala opršence z Čížkova pokoutného bazaru Monte Karlo, kterou Karel zapomněl ležet někde v kopřivách. Dvojice “mechošů” začala zachraňovat, co se dalo. Něčím, co připomínalo elastické prostěradlo, šudlili za částečně spuštěnou oponou milionový kočár, až se za ním prášilo. Hlavně nenápadně.
Konečně došlo k Fordímu unboxingu. Na sluníčku pozorujeme, že mimo blátivé masky je kára ve finanční hodnotě rodinného domu s malou předzahrádkou obdařena mnoha bojovými šrámy. Na funkčnosti jí trocha nečistot a škrábanců nic neubrala. U kosmicky složitého hybridu platí, že když ti svítí zelená, můžeš se dotýkat na zem spadlých. A tak zatímco se jeden z techniků pokoušel nekonečným “dlábením” startéru oživit mnohakoňový agregát, druhý stále bojoval se zažranou špínou. Dělba práce v praxi. Tak co, nebude výhodnější najít v mobilní aplikaci nejbližší samoobslužnou myčku?
V ringu plném boxerů
V sousedství fordího hnízda se rozprostíral okázalý boxerský ring. Ani třicet let od chvíle, kdy Subaru Impreza skupiny A s plochým motorem typu “Boxer” poprvé vyrazilo na tratě rychlostních zkoušek, neupadlo v zapomnění. Ba co více, zažívá renesanci. Jak čas plynul, zařadilo se do nevelké množiny ikonických soutěžních aut. Dodnes na fanoušky působí jako temně modrá viagra, s jasně rozpoznatelnými žlutými “pětkami”.
Já i objektivy mých foťáků si předložené vzrušení užíváme do sytosti. Zkoumáme nejmenší detaily, jakými je třeba nápis Prodrive, nalepený v prostoru, kde se kdysi nacházelo hájemství zadního sedadla. Jo, takhle to tam mívala i “fabrika”. Budík STACK s oldschoolovou rafikou, zapuštěný do štítu přístrojového panelu s klasickými velkými kontrolkami, působí jako šperk. Baví mě i specifická světelná rampa, kdy není umístěná uprostřed, ale každý světlomet má nad sebou na kapotě přišroubované své dva pomocníky. Mám rád neunifikovaná řešení.
Švestkovou hegemonii narušuje Impreza vyvedená do netradiční, avšak atraktivní klokaní livreje “Winfield”. Rudou “Rézu” z týmu Future World vodil v minulosti na několika podnicích Belgičan Bruno Thiry. Krásná vzpomínka!
Od “béček” po WRC
Postupně procházíme zbylá prostranství. Na svém obvyklém placu sídlí téměř domácí skvadra K-SPORT, disponující především speciály značky Lancia. Do jejich portfolia patří mimo jiné dvě “béčkové” Lancie 037 Rally v barvách “Totip” a “Bastos”.
Armin Schwarz přivezl z domácího depositu dva naprosto rozdílné kusy techniky. O těžkopádném Audi Coupé Quattro, za jehož volant sám usednul, kdysi Leo Pavlík prohlásil, že ostrá “vyrámovaná” verze je v reálu snad pomalejší, než ta civilní. Čtyřkruhového mastodonta doplnil jednorožec v podobě Hyundaie Accent WRC. Tomu vládl Arminův devatenáctiletý syn Fabio.
Prohlédnout jsme si mohli také nedaleko stojící Toyotu Corollu či Subaru Impreza, těšící se přídomkem WRC. Bohužel, s oběma speciály se nadále počítalo pouze jako se statickými exponáty. Na trati se měl dle plánu objevit pouze mezi nimi stojící Ford Focus WRC, na něhož se aktuálně mechanici snažili naroubovat přídavnou světelnou rampu.
Jednou ze zářivých hvězd Rallylegend 2024 se stal Francois Delecour. Charismatický a dodnes přiměřeně funésovsky rtuťovitý Francouz dostal k dispozici čerstvě zrepasovaný Peugeot 306 Maxi Kit Car od IKE Racing. Lví motokára zatím odpočívala odložená na “kozách”. Už jsem se ale nemohl dočkat, až ji uvidím a především uslyším v plné jízdě. Slast pro oči i uši.
Mezi další jedinečné historické plechové vzpomínky můžeme zařadit třeba Mitsubishi Lancer WRC, Citroën DS3 WRC, Seat Ibiza Kit Car či opravdovou vzácnost v podobě Toyoty Celica ST-165 s továrním rodokmenem. Vše přirozeně v oněch “správných barvách”.
Končí den, všechno nám už řek´...
Hle, hodin jako u hodináře. S přicházejícím šerem dorazila ruku v ruce únava. Pravda, moc jsme toho při nočním přesunu napříč Evropou v autě nenaspali. Poloha ležmo na pohodlně tvrdé hotelové matraci je odměnou za naši celodenní píli. Rychle do sebe hodíme jednu pěnící pivní nábojnici nimroda Morettiho a za šumění mořské ukolébavky zhasínáme lampičky i mysl.
