Psal se leden roku devadesátého devátého. Do předpokládaného konce světa, způsobeného problémem se zkráceným názvem Y2K, zbývalo pouhých pár měsíců. Jedinou lidskou jistotou zůstával tradiční otvírák sezóny WRC s názvem Rallye Monte Carlo.
Utahování opasků
Harmonogram monacké soutěže, konané v termínu 17. – 20. ledna 1999, obsahoval čtrnáct rychlostních zkoušek v souhrnné délce 424 kilometrů (1613 kilometrů včetně přejezdů). Lehký úšklebek na obličeji mi tak působí nedávné povzdechnutí dvojnásobného mistra světa rally Kalleho Rovanpery, který si stěžoval na přílišné délky jednotlivých závodů.
Nechme promluvit statistiky – trať Rallye Monte Carlo 2025 měří 1629 kilometrů včetně přejezdů (343 kilometrů RZ). V roce 1995 musely posádky pro úspěšné dokončení úvodního závodu sezony absolvovat trať o délce 2607 kilometrů (547 kilometrů RZ). V sezoně 1985 pak celá trať měřila až těžko uvěřitelných 3999 kilometrů, aby na ní pořadatelé vytyčili erzety se souhrnnou délkou 851 kilometrů.
Rallyoví řeholníci
Je nasnadě si říci, že koncept automobilových soutěží byl od počátku postaven na třech pilířích – rychlosti, odolnosti a všestrannosti.
Postupem času začala hrát prim rychlost. Došlo ke zkrácení kilometráže rychlostních zkoušek i celých závodů. Zatímco dříve se obrazně závodilo dnem i nocí, dnes se ve velkém upouští od zařazování večerních etap. Zřizováním centrálních servisů ubylo mnoho práce také spolujezdcům. Mimo navigování totiž museli navíc v minulosti řešit umístění svých servisních doprovodů někde v prostorách mezi erzetami. Co se týče odolnosti, díky vyspělejším technologiím je současná rallyová technika téměř bezporuchová. Nejčastější závady vznikají přílišnou horlivostí pilotů, kdy čas od času utrhnou některé z kol, popřípadě speciál vyválí ve vzrostlém porostu. A pokud se budeme bavit o všestrannosti, můžeme konstatovat, že v rámci mistrovství světa dnes mají navrch především šotolinoví specialisté. Nahrává jim totiž kalendářový nepoměr soutěží, kdy ty s asfaltovým povrchem hrají druhé housle.
Pokud ke všemu zmíněnému připočtu komfort moderního cestování, pohodlí servisních zázemí i existenci internetu a věcí s ním spojených, vychází mi, že řehole současných jezdců rally má zcela jiné kvalitativní parametry, než tomu bývalo v časech minulých.
V hlavní roli World Rally Car
Zatímco ajťáci sváděli tuhý boj o hladký přechod lidstva mezi staletími, rozvoj kategorie World Rally Car šel jako po másle. Ač ve FIA často dělali a dělají mnohé přešlapy, rozhodnutím z roku 1997 o vzniku nové skupiny dokázali stvořit jednu z nejzářivějších kapitol historie rallysportu. Zrodila se závodní auta atraktivní pro posádky i diváky.
Na startu RMC´99 se sešlo dvacet čtyři vozů nejsilnější kategorie A8, kdy většinu z nich tvořila právě “wéercéčka”. Byly tu již z předchozí sezony známé speciály Toyota Corolla WRC, Seat Cordoba WRC či Subaru Impreza WRC. Prodrive však nastoupil do sezony s inovovanou verzí “rézy”, označovanou jako S5 WRC´99. Ford vyslal Escorty WRC do propadliště dějin a představil zbrusu nový Focus WRC. Mitsubishi nadále zůstávalo věrné technice postavené dle regulí skupiny A, i když Carismu GT EVO IV vyměnilo za novější Lancer šesté evoluce.
Škoda Škody
Mezi velké kluky se poprvé rozhodl nahlédnout také mladoboleslavský tým. I když velká Octavia nebyla dobrým základem pro stavbu vozu WRC, pod komínem se výzvy nezalekli a na startu “Monte” stály připraveny hned dva exempláře. No, připraveny… Na Octaviích se pracovalo doslova až do poslední chvíle. Rychlostní skříně se v Anglii dodělávaly ještě na Silvestra. Obě škodovky navíc do Monaka dorazily bez zabudovaných agregátů, které připutovaly na paletách o něco později z Německa. Některé karbonové díly dosychaly na sedačkách při cestě do Monte Carla. Celý závodní produkt se pak finalizoval až pár hodin před startem v dílně prodejce škodovek v Nice.
Šití horkou jehlou nemohlo samozřejmě skončit jinak, než debaklem. Schwarzovi vytekla ze spojky brzdová kapalina a nebyl proto schopen vyjet ani na startovní rampu. Octavia Pavla Sibery vydržela funkční jen pár kilometrů první rychlostní zkoušky. Bez posilovače řízení závodit nejde a boleslavská skvadra mohla potupně balit.
Ledové Waterloo na první erzetě!
Monacká soutěž bývá díky podmínkám panujícím na tratích rychlostních zkoušek naprosto nevyzpytatelná. Nezřídka dochází k situacím, že v rámci jednoho měřeného úseku se několikrát promění povrch silnice. Erzety vysoko v horách umí nabídnout sucho, mokro, led či rovnou sníh.
V roce 1999 připravili francouzští pořadatelé pro posádky pořádné probrání z novoroční letargie. Hned úvodní rychlostní zkouška z Plan de Vitrolles do Faye totiž měřila téměř padesát kilometrů, s celkovým převýšením 550 metrů. Nabídla kompletní menu povrchů, vyjma suchého asfaltu, a zmařila výsledkové naděje několika velezkušených posádek.
Po skončení první erzety zmizelo z výsledkové listiny 18 aut, z toho 12 po haváriích. Sainz s Moyou stihli havarovat hned dvakrát. Po incidentech odstoupili také Loix s továrním Mitsubishi, Stohl a Climent s eNkovými Lancery či Jesus Puras s Citroënem Saxo Kit Car. Do blízkého okolí tratě se postupně podívalo mnoho soutěžních dvojic. Valná většina z nich však nakonec byla diváky vysvobozena z ledového zajetí a do cíle vložky dorazily s velkými časovými ztrátami.
Zvláště zrádným místem se ukázala jedna ze zatáček přes mostek nedlouho po startu. Na rozjeté závodní speciály tam číhala past v podobě černého ledu. Extrémně kluzký povrch úřadoval. Několik aut zde skončilo nadobro po sesunutí mimo trať z mírného srázu, jiné se podařilo houževnatým fanouškům vyprostit.
Dalším očistcem se stal zasněžený úsek s vyjetými ledovými kolejemi. I průjezdy nejrychlejších dvojic tady často připomínaly spíše autoškolní výuku pohybu po namrzlé vozovce, než ostré závodění v nejvyšší rallyové lize. Není divu. “Zašpérované” soutěžáky na každé prudké šlápnutí na plyn či brzdu reagovaly okamžitou prudkou změnou směru jízdy a šoféři se za volanty pořádně nadřeli. Opravdový tanec na ledu!
Akční onboardy na “Passats de Canto”
Před nedávnem se na youtubovém kanálu “Passats de Canto” objevilo několik historických onboardů právě z pekelné úvodní rychlostní zkoušky Rallye Monte Carlo 1999. Pokud pominu jejich akčnost a zábavnost, překvapila mě technická kvalita obrazu i zvuku. Na devadesátky fakt pecka! Navíc jsou pořízeny ze za mě asi nejlepšího úhlu pohledu, kdy je velmi dobře vidět jak trať, tak tvrdá práce pilota. V neposlední řadě si nejde nepovšimnout, že konec století nebyl ještě zasažen hyperkorektností. Ostré výrazy, pro které si v několika případech nejdou členové posádek daleko, nejsou “vypípány”. Realita života bez lakování na růžovo. Kdo chce, může si zacpat uši.
Onboard / Tommi Mäkinen - Risto Mannisenmäki - Mitsubishi Lancer EVO VI Gr.A
Aneb jak pan Mäkinen vyškolil konkurenci. První vůz na trati, žádné zbytečné vylomeniny a nejrychlejší čas v cíli erzety. Druhému Panizzimu naložil zkušený Tommi více než minutu.
Onboard / Freddy Loix - Sven Smeets - Mitsubishi Lancer EVO VI Gr.A
Freddy Loix takové štěstí jako jeho týmový kolega Mäkinen bohužel neměl. Jeho Lanceru se staly osudnými zledovatělé koleje, ve kterých se auto dostalo do mírného smyku. Nešťastnou shodou okolností právě v místě, kde trať lemovalo železné zábradlí. Náraz do něj zdemoloval přední část vozu a ukončil Loixovo účinkování v soutěži.
Onboard / Carlos Sainz - Louis Moya - Toyota Corolla WRC
Španělé Sainz s Moyou prokázali svou horkokrevnost, když v průběhu úvodní erzety havarovali hned dvakrát. Nejprve “sežrali” černý led před již zmiňovaným mostkem (čas 1:15). Náraz do aut ledových špionů, která na stejném místě opustila trať chvíli před startem prvního ostrého vozu, pouze lehce počechral kapotu a blatník Corolly. Silné ruce diváků však Sainze dokázaly vrátit zpět do hry. Nebylo mu to ale nic platné. O několik kilometrů dále, v mírné levé zatáčce, Španělova Toyota znovu nezatočila (čas 6:54). Výsledkem byl pád do sněhové závěje, okořeněný nárazem do dřevěného sloupu. Tento incident znamenal konec zbytku nadějí. Sainz zanechal u uvízlého auta svého spolujezdce a sám zklamaně opustil jeviště na palubě týmového vrtulníku.
Onboard / Colin McRae - Ford Focus WRC ´99 & Didier Auriol - Toyota Corolla WRC
Božský Colin sice dokázal tentokrát ukrotit svůj temperament. Hlavu si ale pro změnu postavil ještě syrový Focus WRC. V průběhu RZ sám vypnul motor (čas 1:50) a dalo hodně úsilí jej znovu donutit nastartovat. Do cíle první erzety dorazili McRae s Gristem až jako čtrnáctí, se ztrátou téměř minuty a půl na prvního.
Francouz Auriol opustil trať, stejně jako kolega Sainz, před namrzlým mostkem (čas 4:55). I jeho před pádem do hlubiny zachránila už dříve havarovaná auta. A stejná lidská síla, jako španělského pilota, jej dokázala vrátit zpět na cestu. Časomíra však byla neúprosná a po úvodní rychlostní zkoušce ztráceli Auriol s Giraudetem na první příčku téměř pět minut.
Onboard / Richard Burns - Robert Reid - Subaru Impreza S5 WRC ´99
Brit Richard Burns si v průběhu erzety prožil dva velké okamžiky, kdy druhý z nich jej stál poměrně hodně času. Nejprve se mu na konci jedné z rovin na brzdách auto nepříjemně spakovalo (čas 1:39). Nepříjemnou krizovou situaci se štěstím ustál. O kousek dál ale na černém ledě špatně odhadl brzdný bod a otloukl své Subaru o svodidla (čas 1:45). Velkou časovou ztrátu pro něj znamenal výpadek z trati o mnoho kilometrů dále. Na nevinně vypadajícím místě Subaru na jednom z mnoha namrzlých mostů nezatočilo a v nízké rychlosti se sklouzlo do příkopy plné sněhu (čas 4:34). Okolo se sice našel dostatek silných paží, nutných k vyproštění modrého speciálu ze zajetí bílé hmoty, nicméně auto bylo do “škarpy” odloženo tak důkladně, že jeho osvobození trvalo téměř dvě minuty. Do rychlostní zkoušky číslo dvě tak Burns s Reidem odstartovali se ztrátou čtyři a půl minuty na prvního Mäkinena.
Onboard / Simon Jean-Joseph - Fred Gallagaher - Ford Focus WRC ´99
Rodák z exotického ostrova Martinik připravil fanouškům u trati pořádnou dřinu. Nejprve v prudké pravé zatáčce lehce opustil trať (čas 5:01). Z tohoto výletu se ještě dokázal vyprostit sám. Nedbal zdviženého varovného prstu a svůj Focus WRC o pár desítek metrů dále zahodil tak nešikovně (čas 5:27), že jej přítomní diváci museli zpět na cestu doslova vynést. S velkým štěstím pak pokračoval dále (v čase 7:09 míjí havarované Loixovo Mitsubishi), aby si v cíli RZ1 zapsal propastnou ztrátu 9 minut a 23 vteřin na prvního v pořadí.
1 komentář
Skvěle napsané, čte se to na jeden nádech, moc díky.
Současné speciály jezdí jako po kolejích a jezdci si stěžují na délku soutěží… Vůbec si nedokážu představit, jakou fyzickou i mentální výbavou museli disponovat jezdci typu Alen, Vatanen, Röhrl, Toivonen apod., když krotili „béčka“ na daleko delších tratích, bez posilovačů a jiných elektronických vychytávek. Jsem tuze rád, že tu báječnou dobu mužů na létajících strojích pamatuju. Dnešní soutěže už mě ničím nepřitahují.