Pavlína Tydlačková v rozhovoru, který nic nesledoval, ale hodně našel. Při Walašské rallyšou EVO7 ve Vsetíně. Díl první – O Pavlíně.
I. díl – O Pavlíně
Stejně jako rozhovor s Pavlínou, mohlo vypadat před v začátcích interview s Eliškou Junkovou nebo Michele Mouton. Klídek. Nezbláznil jsem se. Pavlína má za sebou teprve první ostré kilometry v závodničce a z pohledu srovnání s oběma jmenovanými legendami je bez urážky naprostý zelenáč. Přesto. Sedněte si s Pavlínou na kus a mé přirovnání rázem pochopíte. Unikátní ženská mutace, pro kterou je charakteristické obrovské soutěžácké srdce a mimořádný sexappeal.
Pájo, nejlépe uděláme, když nám Pavlínu Tydlačkovou představíš sama.
„Pocházím tak nějak z Valmezu (pro neznalé – Valašského Meziříčí), kde má rally sport silné kořeny. Díky tomu jsme měla spoustu příležitostí se pohybovat kolem soutěží. Spolu s bývalým manželem jsme jezdili kolem rally hodně. Poslední tři roky jsem měla čím dál víc příležitostí pohybovat se v zákulisí. No a v lednu letošního roku poprvé padla myšlenka absolvovat na zkoušku jeden závod. Problém je v tom, že když něco řeknu, tak nemelu do větru a beru to smrtelně vážně."
"Od Michala Lekeše jsem koupila Suzuki Swift a pustili jsme se do práce. Lužičky jsme ještě nestihli. Prvním mým závodem byla Kopná, kterou jsem odjela s Evou Žaludkovou. Před startem jsem v autě seděla jednou na letišti v Biskupicích. V rámci možností jsme potrénovali, zhoblovali dvoje gumy a tradá do Slušovic."
"Na Kopné se nám podařilo s Evou i přes řadu krizí dojet do cíle, což bylo pro mě velice důležité. Tedy hlavně finančně. Na první náš start se nám podařilo nějaké peníze posbírat od místních sponzorů, ale Krkonoše a část rozpočtu na Vysočinu jsem si už platila ze svého… Na což si pak velmi bolestivě vzpomenu při placení nájmu a dalších osobních výdajů. Ale baví mě to. I kdyby na chleba nebylo!"
Většina tvých vrstevnic utrácí peníze za dovolené, chodí si „zašopovat" a investují do zcela odlišných kratochvílí…
„Hmm. S tou dovolenou to máme tak nějak podobně. Jen já ji trávím na rally. I v autě můžeš poznávat krásy naší přírody, jen ji vidíš trochu rychleji. Teď mě napadá, že i ta zahraniční dovolená byla nejkrásnější na Finské rally před dvěma lety. A bacha, k moři jezdím docela často. Rally je zkrátka srdeční záležitost."
Co další záliby a koníčky?
„Co jsem sedla do závodničky, nemám na nic čas. Ne že bych tolik trénovala, ale jsem pořád v práci, aby bylo za co jezdit. Ale počkej, jediným opravdovým koníčkem je můj pes. I když i ten chudák si se mnou moc neužije. Buď jsem na dílně, v práci nebo se psem. Nebo na dílně se psem…"
Pes, dílna a rally? Zřejmě stejný srdcař jako ty.
„Ano. Měl dva měsíce a už dostal průpravu na Valašce. Jen ať si zvyká."
Rozumně vypadá tvé rozhodnutí začít se slabým vozem. Osahat si rally a pak se uvidí. Co když se dostaví úspěchy a ty zahoříš?
„Jsem ráda že jsem začala se svištěm (Suzuki Swift pozn. Red.). Je to sice malý prckolet, ale jede. A na mé možnosti dost rychle. I Jarda Pešl uznal, že to auto funguje po stránce výkonu dostatečně. Rezerva je tedy zatím mezi volantem a pedály. Ještě je ale třeba hodně pracovat. Uvidíme, vše je o penězích. Pokud letos odjedeme všech pět plánovaných závodů a získám velkou licenci, přemýšlím o Valašce. Snad se zapůjčenou Hondou, opravdu je to otevřené. Finance rozhodnou."
Pomáhá ti fakt, že jsi ženská, při jednání se sponzory?
„Ha. Každý si říká, jo baby, těm se ty peníze shánějí. Blbost. Tak to nefunguje. Spíš naopak. Ale bez ohledu na to, jak vypadáš, dnes je špatná doba na obstarávání peněz."
Nás z RALLYLIFE baví docela historická auta. Co ty a svezení s historickým autem?
„Když si ještě pár let počkáš a já vydržím se svištěm, bude tvá otázka zodpovězena (smích)."
Suzuki má skutečně nejlepší léta za sebou a míří do soutěžáckého důchodu. Nelákalo tě začít na mladším nářadí?
„Proč se pouštět do nějakých velkých akcí hned ze startu? Za prvé. I když Swift není Subaru, taky jede a hlavně mi umožňuje mnohem lépe poznat možnosti auta i mé, abych se mohla posunout dál. Za druhé, mít silné auto, které tě svým způsobem zavazuje od počátku pouštět do světa silné řeči o plánech na umístění, není můj styl. Mnohem víc než o kvalitě a značce auta je to v začátcích o ježdění. Jezdit a jezdit, stále dokola. Na rovinu říkám, nemám na to, sednout si do silného auta, nechat si v lepším případě urvat ruce a ve výsledku taky ostudu."
Jezdíš teprve krátce, přesto, nezalitovalas už svého rozhodnutí?
„Určitě ne. Já jsem člověk, na kterého ty venkovní vlivy moc nepůsobí. Závody si víceméně platím sama, takže mi do toho nikdo moc kecat nemůže. Naopak, ráda si nechám poradit. Je pravdou, že na Vysočině jsem toho měla i díky řadě krizovek plné zuby, ale poslední tři rychlostní zkoušky se to zlomilo, začali jsme si to s Ivanem užívat a chuť do závodění byla zpátky. Mnohem víc než o frustraci z výkonu je to o neustálém uvědomování si finanční stránky věci. Ale pokud já i pes máme co jíst, je to stále dobré (smích)."
Nemohla být za peníze utracené na Vysočině radši pěkná kabelka, boty a renovace šatníku?
„To určitě ne. Jak já říkám, měla jsem být chlap. Na podobné věci si moc nepotrpím. Shopy snáším stejně jako většina mužských, beru je za trest. A když vidím cenovky v různých módních krámech, první co mi bleskne hlavou je, co nového by za tyto peníze bylo na auto. U mě tedy rozhodně platí, radši sada gum než nové hadry. To už je nějaké postižení ne?"
Ano. Závislost na motorsportu je vysoce návyková a svým způsobem nevyléčitelná choroba. Pojďme se ohlédnout za podobně postiženými lidmi, kteří ti v nelehkých začátcích pomáhají.
„Určitě Michal Lekeš, který mi udělal průvodní přednášku o soutěžním voze a jeden takový mi prodal. Díky silnému soutěžáckému zázemí na Valašsku se můžu obracet s prosbou o radu na mnoho zkušených jezdců. Tady u nás v okolí Valašského Meziříčí mi pomáhá Roman Michalík nebo Jarda Pešl. S rozpisem mi pomáhal třeba Jirka Černoch. Hodně mi teď dala spolupráce s Ivanem Řihánkem."
Kdybys sis mohla vybrat a požádat kteréhokoli jezdce u nás o radu, na koho by ses obrátila?
"(bez rozpaků) Určitě Emil Triner. Ze světových bych určitě stála o rady Sebastiena Loeba, který teď dostává na prdel od svého týmu."
Kdybys mohla položit jednu otázku kterémukoli jezdci v Česku, kdo by to byl a jak by zněla?
(Pavla chvíli váhá)
Žádný špek tě nenapadá?
„Jo špek! Hmm tak ten mám!" (smích, pak se ohlédne za sebe na trať, kde právě vozí Silvero výherce o jízdu ve voze Škoda Octavia WRC) „Teď momentálně Silvera, kolik mu to žere!"
Z tvého projevu je velmi dobře cítit, že máš ráda ve věcech jasno. V hlavě to musíš mít srovnané, nebo tak jen působíš na venek?
„Cítíš to správně. Nechci mlít jen tak do větru. Je to jakási moje politika. Na závodě jsem ráda, když dorazím v celku do cíle a ten vedle si neodnáší žádné trauma. Už se dokonce dostavilo malé zadostiučinění, když jezdci co nás na Kopné poráželi zůstali na dalším sprintu za námi. A přesto že chlapské ego je něco úžasného, po závodě sami přišli a uznale pochválili výkon ženské za volantem. To mi udělalo velkou radost."
Jak se daří závody kloubit se zaměstnáním?
„Kvůli zdravotním problémům se zády to mám s prací složité. Doktor mi dokonce zakázal řízení v autě…
Aha. Vždy jsem měl za to, že závodnička je auto…
… opravdu. S doktorem jsem to konzultovala. Na což mi odpověděl, že za tu dávku adrenalinu, kdy se pak čtrnáct dní nepohneš, to tedy musí stát za to."
Žiješ ve městě, které má Valašsko i v názvu. Jak to máš se vztahem ke slivovici?
„Možná proto, že jsem se narodila v Karviné, není můj vztah ke slivovici úplně vřelý. V patnácti proběhnul poslední pokus na sblížení se, který však dopadl katastrofálně a vyústil v naprostou averzi vůči tomuto alkoholu. Vážně. Nedám tomu moc. Ráda ji ale rozdávám. Funguje jako výborné platidlo. Například za půjčení pásů, protože stále ještě nevlastním vše, co bych měla mít. Nekonzumuju – platím!"
Na závěr prvního dílu našeho povídání se přeneseme do budoucnosti. Řekněme, že Pavlína na co šáhla, v dobré se obrátilo. Jak by podle tebe tato představa vypadal v reálu?
„Snová vize? Až si to vše „sfouknu", jak bych chtěla, přála bych si, řídit zase něco na čtyřech kolečkách. Ale s jiným a mnohem menším spolujezdcem. Rodina by se mi líbila, jen stále není ten správný materiál mezi chlapy, bohužel (smích)."
