Z českých luhů a hájů se Martin Prokop, nově s Petrem Grossem v roli navigátora, přesunul na nejtěžší soutěže světa. Slavná Rallye Monte Carlo jeho tažení v juniorském šampionátu odstartovala.

Když se na konci sezony 2004 objevila v dílnách Jipocaru Racing dvoukolka Suzuki Ignis S1600 Martinovy pocity byly hodně smíšené.
„První pocity v autě byly trochu nešťastné. Atmosférický motor, neklidný podvozek. Proti WRC jsem si připadal jako bychom se obrazně vrátili zpět na stromy. Přechod byl strašně těžký. Ale na druhou stranu to bylo opravdové závodění, což jsem si potvrdil už v prvním závodě. Tím byla rakouská Jänner rally. Jezdecky to byl boj, ale hodně mě to bavilo a svezení s dvoukolkou jsem přicházel na chuť."

Po návratu z Jänneru neměl tým moc času na nějaké rozbory a za týden už odjížděl na úvodní díl juniorského šampionátu v Monte Carlu. Martin byl rázem v jiném světě…
„Byl to zcela zásadní přechod, se kterým přišla i změna myšlení. Rázem jsem byl členem světového kolotoče, na který jsem se předtím velmi často díval pouze jako fanoušek.
Vedle jsem měl mladíky, nyní už osobnosti rallysportu, jako Wilkse, Anderssona, Sorda, Aavu, Meekeho. Rychle jsem pochopil, že se tam nejezdí bavit, ale jejich přístup byl naprosto profesionální. Kdokoli z nich vám zpětně potvrdí, že to tehdy byly nejlepší roky JWRC."

Martin vstoupil do neznámého světa, kde se mu stal průvodcem velezkušený navigátor Petr Gross.
„Petr byl v těchto fázích obrovská jistota. Jeho angažování bylo skvělé rozhodnutí. Věděl jsem, že mě všude dovede, že na závodech bude vše probíhat bez zásadních komplikací. Druhou jistotou se brzy stal speciál Suzuki Ignis S1600. Neměli jsme s ním zásadní problémy, byl to robustní vůz, který toho snesl opravdu hodně.
Bohužel v Česku nebylo mnoho lidí, kteří měli s výkonnou dvoukolkou pořádné zkušenosti. Vyjma Škody Motorsport a třeba Romana Kresty, jenž si ve stejném roce odbýval debut v továrním týmu Ford. Nebylo kde brát, neměli jsme žádná data. První sezonou jsme se jako soukromníci opravdu prodírali."

Světové tratě nabízely nejen krásné svezení, ale pro jezdce byly extrémně fyzicky náročné. To brzy poznal na vlastní kůži i Martin.
„Tratě byly opravdu náročné, ze zatáčky do zatáčky. Jezdily se velmi dlouhé testy. Bylo to jedno s druhým. Na začátku sezony jsem byl na štíru s fyzičkou. V Monte Carlu jsem chvílemi nevěděl, která bije. Odcházely mi ruce, bylo těžké na dlouhých vložkách udržet po celou dobu koncentraci na potřebné úrovni. I přes tento fakt, na Monte nikdy nezapomenu. Stále mám vše před očima, byl jsem jako Alenka v říši divů."

Martin Prokop s Petrem Grossem zakončili úvodní sezonu v juniorském šampionátu na devátém místě, nejlepším umístěním bylo páté místo ve Španělsku.
„První získané body na šotolině na Sardinii (7. místo JWRC) byl neskutečný zážitek. Konkurence byla opravdu nabitá, nebylo to jako letos v SWRC. Nyní se kalkulovalo s nějakými čtyřmi soupeři, ale samozřejmě ty bylo obtížné porážet. Ale tehdy nás tam bylo deset. A nikdo nedal ani sekundu zadarmo. Vypadnutí se rovnalo ztrátě nadějí na titul.
Paradoxně jsem brzy zjistil, že mě to baví na šotolině, a asfalt nemusí být, jak jsem si původně myslel, až takovou předností.
Právě k asfaltovému Německu se vztahuje nejhorší vzpomínka sezony. Čekal jsem, že bych tam mohl uspět, ale ukázalo se, že neumím s dvoukolkou na asfaltu jezdit. Utavil jsem brzdy. Za celou soutěž jsem zničil takového materiálu, že nemělo smysl pokračovat dál a jelo se domů."

Spojení Martina Prokopa a Suzuki však trvalo jedinou sezonu, na konci roku se v dílnách Jipocaru Racing objevil Citroën C2 S1600 z belgické stáje Kronos.