Safari rallye. V dávné minulosti nemilosrdný test odolnosti pro techniku i posádky. Už jen stanout na cílové rampě bylo pro všechny zúčastněné malým vítězstvím. Bez ohledu na výsledek. O úspěchu či neúspěchu v těžké maratonské soutěži se často rozhodovalo až do posledního metru tratě. Není divu, že závod na černém kontinentu napsal v průběhu několika desetiletí přehršel příběhů, plných opojných pocitů štěstí i absolutního zmaru.
Safari rallye 1975 – Munariho horké okamžiky
Horký konec března roku roku 1975. Nairobi, stát Keňa. Italský drak Sandro Munari a jeho keňský spolujezdec Lofty Drews jsou připraveni bojovat o vítězství v africké soutěži. Na dveřích Stratosu vezou 
startovní číslo tři. Jejich plán k dosažení jasného triumfu? Pokusit se hned na začátku předjet týmového kolegu Shekhara Mehtu s Lancií Beta a Timo Mäkinena s Peugeotem 504, kteří startují před nimi. Munari se pak nebude muset prodírat mnohdy hustým prachem, rozvířeným jeho konkurenty. Navíc by to byl on, kdo by určoval tempo závodu. Kvůli úspoře hmotnosti poveze Ital pouze jedno rezervní kolo, uložené vpředu pod kapotou. Držák druhého, umístěný na zadním “deklu”, zeje prázdnotou.
Festival defektů
Události ovšem nabírají zcela nečekaný spád. Munari krátce po startu lehce havaruje. Vyjma defektu pneumatiky je Stratos naštěstí plně pojízdný. Tak tedy rychle vyměnit kolo. Ale ouha! Kapotáž přední části je značně pochroumaná a k rezervě se nelze dostat. Nezbývá než počkat na týmového kolegu Waldegaarda, který odstartoval jako osmý. Cenné minuty ubíhají. Sláva! Nové kolo je na svém místě a Munari s Drewsem mohou konečně pokračovat. Netuší však, že drobná peripetie byla jen předehrou k dalším potížím.
Po 5400 ujetých kilometrech přijíždí účastníci s téměř devíti hodinovým zpožděním do cíle etapy v Mount Kenya. Ale pozor! Kde je Munariho Stratos?
Zničehonic zastavuje u servisní dodávky italského týmu malé auto. Z něj vyskakuje spolujezdec Drews a na celé kolo křičí: “Gommmmmeeee….”, tedy “pneumatiky. Mechanici chvíli nechápou, co se děje a zmateně se pletou jeden druhému pod nohama. Nakonec se Drews úspěšně naloďuje zpět na palubu privátního přemisťovadla a spolu s ním tři rezervní kola.
Co se vlastně událo? Rovnou trojitý defekt donutil posádku vysokokarátového turínského speciálu zastavit několik desítek kilometrů před cílem etapy. Bez výměny kol nešlo pokračovat. Uběhne velká spousta času, než se Drews dokáže vrátit zpět do buše s čerstvými pryžemi a Lancia může znovu směle vyrazit k finiši náročného dne.
Nic není ztraceno. I přes velkou časovou ztrátu jsou Munari s Drewsem na druhé příčce absolutního pořadí. Před sebou mají ještě šest set ostrých kilometrů, ve kterých mohou stíhat vedoucího Ove Anderssona s Peugeotem. Ovšem Munariho příběh plný těžkostí pokračuje.
Tvrdý střet dvou světů
Závodního a soukromého. V nastalém zmatku není jasné, zda vinu na civilní nehodě nese Munari či šofér místního přemisťovadla. A je to vlastně jedno. Jisté je, že bezprostředně po nárazu se kapota Stratosu rozpadá snad na tisíc kousků. Vedoucí členové týmu sledují obraz zkázy z vrtulníku. Lancia se teď podobá více monopostu Formule 1, než speciálu pro automobilové soutěže.
Na místo nehody se sjíždí téměř celá italská squadra. Má před sebou důležitý úkol. Musí bezpodmínečně najít originální registrační značku, která při střetu odletěla z kapoty někam do neznáma. V opačném případě přijde diskvalifikace ze závodu. Uf, podařilo se! Hned při další servisní zastávce dostává Stratos zbrusu novou haubnu, na kterou už šikovní mechanici stihli naroubovat ztracenou “eszpézetku”.
Konec protrápené rally je na dosah. Sandro s Dreftym protínají pomyslnou cílovou pásku na druhém místě.
Novinář Herbert Völker později situaci v prostoru cíle rally popsal takto: “Diváci v cíli udiveně zírali a z davu bylo mimo jiné slyšet: Podívejte se, jak se Munari v průběhu rally pečlivě staral o své auto. Nemá na něm snad ani jedno škrábnutí. Vypadá jako nové!”
Těžce zkoušená Lancia Stratos zůstává po skončení závodu uskladněna v Keni. V další sezoně je oděna do aktuálního designu Alitalia. Munari s novým spolujezdcem Maigou jej hodlají použít jako testovací a tréninkový vůz před Safari rallye 1976. Testovacích kilometrů je však nakonec poskrovnu, protože Munari brzy havaruje. Vůz při karambolu utrpí značné šrámy a “Il Drago” má bolestivě naražená žebra.
Zamilovanost a takové ty věci…
O havarovaný vůz později projevil eminentní zájem Sergio Lolli. Lolli pracoval pro Fiat Kenya a s Lancií udržoval velmi dobré vzájemné vztahy. Měl však také jednu lehce negativní vlastnost. Dokázal se strašně rychle zamilovat do nějaké věci, kterou zakoupil a v téměř okamžitě ji bez dalšího zájmu někam odložil.
Podobného osudu nebyl ušetřen ani Munariho Stratos. Lolli se nejprve nadchnul pro jeho renovaci. Než “zamilovanost” k italské krásce skončila, stačil jí ještě do šroubku rozebrat. Jednotlivé části Lancie se pak mnoho let válely snad ve všech koutech jeho zahrady.
Ztráty a nálezy
Dějinné události okolo Stratosu se daly znovu do pohybu až v roce 1990. To když Reinhard Klein a Helmut Deimel společně zpracovali obsáhlý článek do časopisu Autorevue na témat soutěžních vozů, které zůstaly zapomenuté ve východní Africe po skončení jejich misí v Safari rallye.
Tehdy byla pořízena světoznámá fotografie zašlého kokpitu Stratosu, se dvěma psy uvnitř. Až by se chtělo říci – nejdražší psí bouda světa.
Lolli žil v té době delší dobu přechodně v Tanzanii, kde se věnoval pracovním aktivitám. Po návratu domů zjistil, že v mezičase nenechaví lapkové mnoho částí Stratosu ukradli. Zahájil pátrání na vlastní pěst. Zloděje vystopoval a větší část dílů se mu od nich podařilo získat zpět. V průběhu dalších let dostal Lolli několik nabídek na prodej Lancie. Dokázal jim ovšem úspěšně odolat.
Když se pak někdy okolo roku 2005 vrátil z Itálie do Nairobi Sergiův syn Ezio, veškeré části Stratosu shromáždil, pečlivě zabalil a v kontejneru poslal do jedné z italských renovačních dílen. Reinkarnace trvala dlouhých sedmnáct let, aby poté Lancia Stratos zažila svoji obnovenou premiéru v rámci Eifel Rallye Festivalu 2022.
Lofty Drews zpět v sedle
Konec příběhu? Jen zdánlivý. Vraťme se ještě na chvíli ke spolujezdci Lofty Drewsovi. Narozen 16. července 1940 v Tanzánii. Na horkém sedadle se objevoval více než třicet let. Postupně prošel továrními týmy Datsunu, Opelu a Lancie. Ve své kariéře navigoval legendy jako Sandro Munari, Rauno Aaltonen či Shekhar Mehta.
Když k Drewsovi v průběhu roku dvacet dva doputovala informace, že se Lolli chystá v Daunu předvést zrestaurovanou Lancii Stratos, ve které měl to privilegium v roce 1975 číst noty italskému hřebci, neváhal snad ani vteřinu. Dnes dvaaosmdesátiletý mitfára naskočil do letadla a absolvoval dlouhou cestu z Austrálie až na západ Německa. V Daunu nepůsobil jen jako živý exponát, ale v těsném kokpitu italského speciálu si střihnul po boku Lolliho několik erzet.
Zvláště německy hovořící publikum si získal už při úvodním slavnostním večeru. To když jej moderátor oslovil anglicky a k překvapení mnoha přítomných mu Drews odpověděl plynulou němčinou. V pokračujícím rozhovoru uvedl vše na pravou míru: “Jsem vlastně Němec. Rodiče v mládí emigrovali do německé kolonie ve východní Africe. Dnešní Tanzanie. A tam jsem se narodil. Když jsem před pár dny vysedl na letišti z letadla, začal jsem znovu po více než čtyřiceti letech oprašovat svou němčinu.”
