Měla to být jedna z dalších opulentních oslav košaté historie rallysportu. Po skončení dvacátého třetího ročníku sanmarinských Rallylegend však zůstala spíše pachuť, spousta otazníků a Damoklův meč, výstražně visící nad Monte Titanem.
Atmosféra nebo vandalismus?
Z původně komorní akce se stal během více než dvou desítek let celoevropský fenomén. S rostoucí popularitou však postupně přibývaly problémy. Zatímco v minulosti se nepříjemné okamžiky dařilo obstojně držet pod komunitní pokličkou, v průběhu letošního ročníku pohár přetekl.Když teprve osmnáctiletý mladík vhodil v sobotním podvečeru do davu zapálenou rachejtli, došlo ke zranění osmi diváků. V tu chvíli byla celá soutěž zcela paralyzována. Útočník se snažil utéct, policie jej však následně zadržela a obvinila z ublížení na zdraví. Bohužel, onen incident byl jen velmi nepříjemnou špičkou ledovce dalších mimořádných událostí, které se v průběhu Rallylegend odehrály.
Tohle už nemá s opravdovou rallyovou atmosférou nic společného. Začíná jít o život.
Čas na radikální změny?
Je jisté, že všechny zmíněné excesy už nepůjde jednoduše vymlčet. Bezprostředně po skončení akce se totiž začaly ozývat silné hlasy volající po změně. Rossano Fabbri, státní tajemník pro průmysl a sport, označil Rallylegend za jedinečnou sportovní událost, přinášející San Marinu jistou formu prestiže. Je si vědom jejího věhlasu, rezonujícího daleko za hranicemi malé země. Jak však zároveň zmínil, všechna tato pozitiva nejsou bianco šekem k možnému ohrožení bezpečnosti a image státu. Rallylegend proto budou moci nadále pokračovat pod podmínkou, že pořadatel zaručí bezpečnost obyvatel i diváků a zasadí se o dodržování všech platných zákonů a předpisů.
Rallylegend každoročně navštíví více než sto tisíc fanoušků. Pro pátý nejmenší stát světa s rozlohou pouhých 61 kilometrů čtverečních, ve kterém žije 35 tisíc obyvatel, to znamená nebývalý nápor. Policie i záchranné týmy jsou po celý víkend pod tlakem, stejně jako občané, kteří se o soutěž nezajímají, a přesto je výrazně omezí.
I oni vnímají, že se zvláště v posledních letech odehrávají situace, které mají jen pramálo společného s civilizovaným chováním a s vášní pro historická auta a legendární osobnosti. Daly by se spíše označit za činy vandalismu, spojené s nadměrnou konzumací alkoholu, při kterých dochází k újmám na soukromém majetku a nově bohužel i na zdraví. Zcela oprávněně se domáhají odpovědi na otázku, zda je Rallylegend pro zemi, ve které žijí, stále ještě přínosem.
Osobní retrospektiva
Jako divák a zástupce médií v jednom těle, jsem byl v San Marinu přítomen při dvanácti odjetých ročnících.
Naše premiérová návštěva sanmarinského festivalu v roce 2007 znamenala velký krok mého osobního vnímání historie automobilových soutěží. Najednou jsem měl na dosah všechny ty skvělé stroje a hvězdy z řad jezdců i spolujezdců, které jsem do té doby znal pouze z nekvalitních dobových fotografií a trhajícího se obrazu stokrát přetočených videokazet. To vše zabalené do vlídných bezpečnostních opatření let osmdesátých. “Mlíkem” i pořadateli se šetřilo. Pokud si člověk nestoupl výrazně nevhodně, nikdo si jej u trati nevšímal. Pravdou je, že se v té době jednalo o akci mnohem komornějšího rázu, než jak ji známe dnes. Diváci se rekrutovali především z řad fanoušků rally starších ročníků narození, nosících ve své peněžence povětšinou italský občanský průkaz. Návštěvník z jiného státu Evropy byl v San Marinu spíše raritou.
Miki Biasion, Markku Alén či jediný pravý Stig, tedy Blomqvist, se pro mě rázem staly osobami z masa a kostí. Dodnes si v hlavě nesu zcela živou vzpomínku na okamžik, kdy jsem měl možnost poprvé vidět okřídlené Audi Quattro S1 E2. Stálo ve večerním pološeru na parkovišti u sportovní haly. Dříve, než jsem jeho přítomnost řádně vstřebal, se začal do jeho útrob soukat Walter Röhrl. Netrvalo dlouho a legendární dlouhán z Řezna vyrazil do ulic města ohřát provozní náplně ingolstadtského pětihrnku. Působivé!
A pak tam s námi často bylo na říjen nezvykle teplé, pozdně letní počasí, když doma už byla zima. Silná káva z pro Čecha nesmyslně malého hrníčku, dokreslovala neopakovatelnou jižanskou atmosféru.
Jsme o téměř dvacet let dále. “Legendy” se v běhu času vyvíjely a pokoušely se formovat svou identitu. Zároveň nabíraly na objemu. Jak počtem přihlášených posádek, tak diváků, kteří se každoročně pod uhrančivé Monte Titano vracejí. Ruku v ruce s bobtnajícím davem kynuly restrikce. Ani všechna nastolená opatření nedokázala zabránit tragické události, při které v roce 2016 zahynul jeden divák a několik dalších bylo zraněno. Rallylegend se tehdy poprvé otřásla v prozatím velmi pevných základech.
Pauza nutná
Zcela opojen jsem se do pátého nejmenšího státu světa pravidelně vracel, ale nic netrvá věčně. Šňůru návštěv jsem přerušil po skončení patnáctého vydání Rallylegend. V kalendáři se psal rok 2017. Nestalo se tak proto, že bych zahořkl na historickou techniku a stárnoucí šoférské mágy, kteří ji proháněli po tratích vložek. Přestala se mi pouze zamlouvat cesta, kterou Rallylegend nastoupila. Pod majestátní Monte Titano jsem znovu zavítal až v roce 2024. Ověřil jsem si, že se v průběhu sedmi let máloco změnilo. Jen jsem na to byl již dopředu připraven a ne tedy nepříjemně překvapen.
Nostalgické ohlédnutí nebo předražený cirkus?
Současnou podobu Rallylegend bych se nebál označit za komerční cirkus. Moje teze je platná pro diváky i účastníky bez výjimky. Však posuďte sami.
Za cenu startovného (1800 eur = 45.000 Kč) je pro soutěžní dvojice připraveno zhruba sedmdesát kilometrů erzet. Jedná se tedy o délku průměrného českého sprintu. Zásadní rozdíl je v tom, že zmiňovaná kilometráž je v San Marinu rozprostřená do tří dnů. Celé akci tedy chvílemi notně padá řemen a mění se v čekárnu. Nezřídka se navíc v letošním ročníku stávalo, že díky problémům s diváky zevloval před startem vložky špalír závodních aut, čekající na vyřešení situace. Když pak po více než hodině mohly posádky konečně odstartovat, bojovaly více s než s ubíhajícím časem se studenými pneumatikami a brzdami.
Nesmím zapomenout zmínit, že každý startující je navíc povinen si zakoupit určené množství pneumatik značky Pirelli. Nenakoupíš, nestartuješ. Shakedown je zpoplatněn částkou 200 eur (cca 5.000kč). Chcete-li mít servisní stání blízko Rally Village, připravte si 700 eur (cca 17.500kč). Pokud si k tomu všemu připočteme ubytování a stravování pro celý tým, dostáváme se do finančních nebeských výšin.
Na druhou stranu, startem na Rallylegend si mnoho posádek plní svůj sen. Účast v San Marinu pro ně není ryze sportovní událost, ale vnímají ji jako společenskou akci. Alespoň jednou za život se neostýchají sáhnout hodně hluboko do svých kapes. Možná i proto mají organizátoři každý rok “plný dům”. Stále totiž platí, že každé zboží má svého kupce.
Pojďme k fanouškům. Divácké vstupné je cenově téměř srovnatelné se soutěžemi mistrovství světa (70 eur = 1.750Kč za celovíkendový Rallypass). Pokud při návštěvě rallyové vesnice nehodláte složitě hledat parkovací místo, můžete využít služeb oficiálního diváckého parkoviště (25 eur/den = 620Kč). Čtyři decilitry točeného piva stojí něco mezi 6-7 eury (160Kč), průměrná částka, kterou zaplatíte za některou z usmažených rychlovek, je 10 eur (250Kč).
Legendy na křižovatce
Hlavní organizační tým teď zřejmě zažívá jedny z nejtěžších a nejzásadnějších okamžiků celé historie “Legend”. Pokud něco jako pořadatel opravdu nechcete, je postavit si proti sobě místní komunitu a zástupce institucí, kteří mají rozhodující slovo ve schvalovacích procesech. Ztracená důvěra se obtížně získává zpět.
Všichni si zajisté uvědomují, že udržet absolutní kontrolu nad deseti tisícovými davy fanoušků na volně přístupných prostranstvích okolo tratí rally, je neřešitelným úkolem. Jak tedy v budoucnu všem nepříjemným incidentům zabránit? Přiznám, že jednoduché východisko neznám.
S proměnou startovního pole se začalo měnit i věkové složení fanoušků. S ubývajícími historickými vozy začaly ubývat také starší diváci. Postupně je nahrazovali a nahrazují ti mladší, kteří však spíše tíhnou k driftujícím a gumy pálicím speciálům. Jak někdo v diskuzi na sociální síti vtipně poznamenal, na Rallylegend jezdí nově spousta “fanoušků”, kteří nedokáží rozlišit Lancii od Fordu. Nerad bych zněl jako boomer, ale autorovi dávám částečně za pravdu.
Zpět ke kořenům?
Řešením by možná byl částečný návrat ke kořenům. Začít znovu více tlačit na bohatý odkaz minulosti a upozadit taškařici, vyznačující se driftovnáním a pálením pneumatik.
Opravdu zajímavé techniky s historickou hodnotou rok od roku ubývá. To je holý fakt. V určitém bodě startovní listiny si divák začne připadat jako na nějaké ze soutěží oblastního italského mistráku. Erpětkové Fabie, roj Renaultů Clio či Lady VFTS, ze kterých je jakž takž věrohodná pouze vyrámovaná budka, do které je však napěchováno vše, co se našlo v dílně na ponku. Řekněte mi, co přesně je na těchto autech “rallylegendárního”?
A jsme opět u peněz. Už před mnoha lety se majitelé zajímavých historiků nechávali slyšet, že přestávají mít chuť platit nekřesťanské peníze za start v San Marinu. Další “dorazila” anarchie, která se v poslední době okolo tratě odehrává. A tak se startovní listina stále více plní “vatou”, tedy těmi, co nevlastní historika, ale mají eminentní zájem se svézt, podpořený naditou šrajtoflí.
Z Rallylegend se stal stroj na zlaťáky. Jakýkoliv hlubší zásah do její dramaturgie by zřejmě znamenal odliv určité skupiny fanoušků, a tím snížení tržeb z výběru vstupného. Věc nechtěná. Takže se spíše dočkáme nových, výrazně omezujících opatření. Vstupenky na jméno? Striktně vymezená, kontrolovaná divácká místa, bez možnosti popojít si podél trati někam jinam? Pokud mě osobně na rally něco baví, je to právě ona určitá svoboda pohybu a výběru míst ke sledování průjezdů. Zcela vážně, nechtělo by se mi plýtvat penězi a časem na návštěvu akce, kde budu pod nepřetržitým dohledem “Velkého bratra”.
(Ne)jistá budoucnost
Cítím smutek. I přes všechny negativní vývojové změny stále považuji Rallylegend za jeden z nejvýznamnějších festivalů, které nám umožňují cestovat časem. Příležitost alespoň jeden víkend v roce obdivovat nádherné historické káry a setkávat se s jejich krotiteli. Navíc v jedinečném italském klimatu. Co by byla rally bez Italů?
Jenže tohle jablko je červivé. A pokud se majitel sadu nepostará, aby jej v budoucnu navštěvovalo co možná nejméně škůdců, jeho mnohaletá práce zanikne. A Rallylegend se stanou pouhou rallyovou legendou.
