Tak, a je to za námi! Valaška důstojně zahájila letošní velký mistrák. Po několika letech přešlapování a loňském přechodném ročníku, se v roce 2018 za vrátila do dob své třpytivé slávy.

Zůstala rampa ve ValMezu, servisní areál i shakedown v Kopřivnici. Velkých změn doznaly erzety.

Erzety nové a inovované

Obzvláště sobotní sekce obsahovala tři testy, kdy každý byl charakterem zcela jiný. „Fulnek“ byla rychlostka spíše letištního typu, vložka „Odry“ by se dala nazvat Monte Carlem na moravský způsob a RZ Lešná? Novodobá „Valašská bomba“. Střídající se rytmus, v úzkém i širokém, nová a velmi atraktivní střední část, vše okořeněné velkým množstvím zimního posypu.

Nový večerní úsek na okraji Valašského Meziříčí byl zřejmě úlitbou pro spolupořadatelské město. Skalní fans zůstali ve většině případů raději do posledního auta na klasické RZ, než by se hnali 40km ze severněji položených vložek na kličkovanou mezi ploty a obrubníky.

Nedělní část odstartovaly inovované „Hukvaldy“, následovala směrem od Vidčí prodloužená „Bystřička“ a polookruhová Juřinka.

Velkou roli měl i kopřivnický testovací areál Tatry. Nejen že se tu jely dvě bezprostředně po sobě jdoucí rychlostní zkoušky (pro diváky orgasmus, pro časoměřiče asi černá můra), ale Jaromíru Tomaštíkovi jakožto hlavnímu organizátorovi se podařil opravdu husarský kousek.

Po velmi, velmi dlouhé době přenášela Česká televize živě právě průběh erzet na polygonu. Já osobně si poslední veřejnoprávní live přenosy pamatuji ještě z doby barumky a úvodní RZ Dešná s komentářem tehdejšího guru televizní motoristicko-sportovní publicistky Petra Kmenta.

Rychlostní zkouška na polygonu Tatra

Kopejda, Ášín a ti další

Jan Kopecký byl před startem jasným favoritem a tuto roli plnil v celém průběhu soutěže. Tady to už snad nemůže být ani jinak.

Co se ale dalo čekat od Ášína? Poměrně vážné zdravotní problémy jej vyřadily po skončení loňské sezóny ze závodního provozu. Vyřešeny byly až nedlouho před startem té nové. Myslím, že ani on sám netušil, jak na tom v ostrém režimu bude.

Nakonec ani tak nebojoval se zlobivými krčními obratli, jako spíše se svoji fyzičkou a nemocí zvanou Ole Christian Veiby.

Před startem visel nad výkonem nové norské posily týmu Škoda Motorsport na valašsku velký otazník. Proč? No protože na specifickém českém dovádivém asfaltu si v minulosti při prvních startech vylámaly zuby jiné kapacity.

Ole vlétl do soutěže ve velkém stylu a tento vysoký standart udržel ve všech patnácti erzetách. Nikdo nepředpokládal, že bude Ášínovi tak vyrovnaným soupeřem a že o Pechově druhém místě v celkovém pořadí rozhodne až Veibyho jezdecká chyba v poslední RZ soutěže. Smekám čepici s logem souseda z Mladé Boleslavi!

Mezi řádky: Rozhodnutí mohlo přijít mnohem dříve, vlastně už na první ranní nedělní erzetě, tedy Hukvaldech. Ještě před startem rally byla vydána prováděcí ustanovení, podle kterých měl být posunut letmý cíl o 100m zpět. Fyzicky se tak ale nakonec nestalo. Na tuto skutečnost se přišlo až později a rychlostní zkouška byla proto kompletně anulována. Faktem zůstává, že Ášín byl na ní dvakrát „venku“ a Veiby mu „naložil“ 30 vteřin. A ty mohly … ale to už je teď jedno.

KOWAX Valašská rally ValMez 2018

Výkon Jana Černého byl laicky řečeno „matný“ Nový tým, nový vůz. Absolvoval sice v rámci „ostrého“ testu rakouskou Rebenland rally, jenže podnebné podmínky u našich jižních sousedů evokovaly spíše přípravu na Monte než na Valašku.

Konečné valmezské páté místo absolutně s více než dvouminutovou ztrátou na prvního není jistě to, co jeho tým očekával. Do startu Šumavy mají tedy o čem přemýšlet a ladit byť jemné nuance, které se však v konečném důsledku mohou výrazně podepsat na celkovém výsledku. „PíÁr“ je sice v dnešní době důležitou součástí lidského bytí, ale příspěvky na Instagramu vám prostě rally nevyhrají.

Nové tváře v „erpětkách“

Nováčkem za volantem speciálu R5 byl Filip Mareš. Měl k dispozici Fabii R5 z dílen Romana Kresty. Ten sám mu byl i rádcem. První soutěž v tomto složení byla propagována jako seznamovací a nešlo ani tak o výsledek, jako o pochopení všech doposud neznámých spojitostí jezdec-auto-pneumatiky-nastavení-styl jízdy.

Osmé místo v celkovém pořadí však bylo skvělé. Je vidět, že Filip nad svou jízdou přemýšlí a určitě je i přes svůj „pokročilejší věk“ velkým talentem současné české rallyové scény. Bude jistě zajímavé sledovat jeho další progres.

Dalším novým erpětkařem byl Václav Kopáček jr. Ještě před pár týdny to u něj vypadalo z důvodu nedostatku financí nebo jak se dnes moderně říká nedostatečnému budgetu, na nucené pauzírování.

Za minutu jedna ale přišla možnost usednout do Bisahovy Fiesty R5. Venda, jehož trápily navíc zdravotní problémy, přechod ze Suba do Fordu ustál. Dokázal si udržet chladnou hlavu (to ale neznamená, že se na jeho jízdu nedalo dívat) a nakonec z toho byl pěkný výsledek.

Na rozdíl od Mareše má se čtyřkolkou podstatně více zkušeností. Špičkové Nko je však přece jen oproti R5 pořád o nějaký ten světelný rok zpět. Nový mistr světa z něj už asi nebude, ale na to tahat se o vteřiny s Tarabusem, Černým a Marešem určitě má.

Jediným vojákem v poli s bojovou technikou S2000 byl Mirek Jakeš. Ano, Fabia S2000 není už dnes auto na vyhrávání. Ale je jedinečná. Zvuk vysoko vytočené „atmosféry“ nic nenahradí. A stejně jako minulý rok Mira Tarabus, i Jakeš dokáže využívat potenciál dnes už téměř legendární škodovky na maximum. Celkově tak průjezdy ječící Fabie stále potěší oko nejednoho rozmlsaného diváka.

Wagner zpět na českých tratích? Ano, ale…

Uvolněnou pozici po rakušanovi Simonu Wagnerovi, který dokázal v loňské sezóně dvoudenních soutěží s předohrabem Peugeot 208 R2 vybojovat druhou příčku absolutně právě hned za výše zmiňovaným Marešem, zaujal jeho mladší bratr Julian. A ostudu neudělal.

Jako občasný návštěvník rally v Rakousku jsem byl s jeho výkony naživo obeznámen. Co mě utkvělo v paměti nejvíce, byl jeho divoký styl jízdy. Držel plyn tam, kde ostatní vrkali. A nejinak tomu byla i na Valašce.

Wagnerův průlet obtížným úsekem na RZ Lešná vstoupí do mé síně slávy zázračně zvládnutých krizovek. Nakopávací mostek ustál, následující pravá na bordelu však byla pojata v jeho rozpisu velmi optimisticky. Přišla krize. Řešil ji divokými kontra volantem a plným plynem. Jak jinak. Peugeot mířil střídavě do vzrostlých stromů nebo hluboké škarpy. Do pravého vracáku přiletěl dveřmi kupředu jako „king of ruční brzda“ a než jsme se nadáli, byl pryč. I přes podobné kejkle se stal vítězem třídy 6 a evidentně nebude letos jen do počtu.

KOWAX Valašská rally ValMez 2018

Wagner vs. Navrátil

Zajímavostí je, že na vložkách se Wagner tahal o sekundy hlavně s Jiřím Navrátilem. Ten nikdy nepatřil k úzké špičce dvoukolkářů a startoval spíše sporadicky. Ve ValMezu ale chytil slinu a jel svůj velký závod. Souboj nakonec rozhodla Navrátilova „pentle“ 70s za pozdní příjezd do časové kontroly a propad na čtvrté místo v „šestkách“. To zamrzí.

Otázkou také zůstává kvalita výkonů ostatních posádek ve třídě. Chvílemi se zdálo, že se ještě dostatečně neprobudily ze zimního spánku a v řadě případů bylo nasazení nemastné-neslané.

Staré, nerovná se nudné!

Vyzvednout musím i výkony škodováckých zadokolkařů. Že je Petr Šimurda střelec, to je už dlouhou dobu veřejné tajemství. Do okamžiku odstoupení v důsledku ohnutého ramene vodil svoji „eleru“ na hranici fyzikálních zákonů. Dát si to bokem do zatáčky se opravdu nestydí. Tohle mě baví!

To samé platí o kroměřížském divočákovi Josefu Urbanovi. Rozevlátá jízda rodinné posádky ve žlutém „polokitcaru“ 130 LR (sekvenční převodovka není opravdu dobová) většinu času dveřmi napřed, je na červený diplom.

Vzpomenout chci i jejich průjezd úplně první RZ. Po časté závadě škodovek, tedy prasknutí plynového lanka, musel část vložky řadit spolujezdec. Pilot na oplátku tahal lanko rukou a erzetu dojeli tzv. na tahačku (onboard). V tom je krása staré techniky. Generálka čehokoli jde udělat téměř na krajnici cesty a některé mouchy jak vidno lze odstranit i v plném tempu na trati.

Teď nás čeká „malá“ Kopná. Dvoudenní rendez vous si dají soutěžící zase koncem dubna v Klatovech při Rally Šumava. Tam mezi velké kluky navíc přiskočí moloděc Alex Lukyanuk. A něco mi říká, že takhle ruská basa bude řádně tvrdit muziku. Alea iacta est – kostky jsou vrženy!

Valašská rally 2018

83% SKVĚLÉ

Valaška se prostě povedla. I dlouhodobě trucující počasí si dalo nakonec říci a obšťastnilo všechny přítomné usmívajícím se Oskarem a relativně příjemnými teplotami. Je trochu škoda, že se Valašská rally přesouvá spíše směrem do Slezska, než zpět na klasiky okolo Vsetína, kam vždy patřila. Není ale zbytí. Nové lokace se hledají velmi obtížně a udržet ty staré je snad ještě složitější. Doba naší minoritní zábavě příliš nepřeje. A bojím se, že bude hůř. Někdy si říkám, že větší souboje musejí probíhat mezi pořadateli a institucemi při shánění potřebných povolení, než přímo mezi posádkami na trati. Vždy je co zlepšovat, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. Valašce by slušela i mohutnější divácká účast. Na nedělní „Tatře“ bylo přihlížejících relativně hodně. Na jiných, hůře dostupných místech klasických rychlostek, byla atmosféra spíše komornější. A to se tam přitom dalo stát poměrně blízko trati bez nutnosti mít ve víkendové výbavě divadelní kukátko.

  • Atmosféra, atraktivita, průběh 80 %
  • Lokalita, tratě 80 %
  • Jezdecké obsazení 90 %
Sdílet

O autorovi

Fotograf, občasný pisálek, fanoušek italské Lancie, vyznavač kultu skupiny B. Rally pro mě není pouze o honbě posádek za vteřinami a ostrých fotografiích, ale také o poznávání nových míst, lidí a sbírání zážitků.

Komentáře