Čtete druhý díl komentáře k Barum Czech Rally Zlín 2025. První díl naleznete ZDE.
Bouřlivý rozvod se Svatební cestou
Svatební cesta je zářivým okamžikem většiny lidských životů. Do pořádání zlínské rally se však zapsala jako hluboká vráska v čelech organizátorů i závodníků. Romantická šotolinová čtyřkilometrová spojnice nedaleko Bunče přinesla po dva ročníky více starostí, než radosti. V roce 2024 prošel v sobotním odpoledni skrze Chřiby mohutný přívalový liják. Nezpevněnou komunikaci proměnil v řečiště, sjízdné spíše na kajaku, než soutěžákem za mnoho milionů. V kombinaci s totálně promočenými pořadateli a přicházející tmou muselo vedení závodu přistoupit ke zrušení celého druhého průjezdu.
“Kouzlo” druhé rundy zafungovalo i v letošním ročníku. Do vložky odstartovalo pouhých 29 soudobých aut. Poté byl do ringu hozen pořadatelský ručník. Část šotolinového úseku se totiž stala díky vyjetým hlubokým kolejím nesjízdná. Něco mi říká, že bouřlivé dvouleté manželství Barum rally a Svatební cesty dospělo k bolestivému rozvodu.
Sobotní vyklusávání
Posádky zamířily do Otrokovic. Před časovkou, která je měla propustit do sobotního večerního servisu, se jako vždy mísila euforie s nadějí i beznadějí, okořeněná špetkou únavy. Po celodenních tahanicích o desetiny vteřin by chtěli všichni mít svou vysněnou privátní chvilku klidu. Nebyla jim dopřána. Reportéři se hladově vrhali na jezdce ze špičky startovního pole a podrobovali je křížovému výslechu. Ti trpělivě odpovídali na dotazy rotující v pravidelných sinusoidách. Většina chladnými, marketingovými frázemi. Někteří však chvílemi vypadávali z rolí profíků a obarvovali obsahově bledá interview pestrobarevnými emocemi.
Kopejdovy oči vykazovaly únavu. Zároveň však neváhal z pozice aktuálního lídra rozdávat na všechny strany pozitivní náladu. Jižan Mabellini pro změnu působil až neitalsky klidně a odevzdaně. Filip Mareš neskrýval nespokojenost. Pocit ze své jízdy měl sice dobrý, ve výsledcích by se rád viděl výše. O pekaři Břízovi se dalo říct to samé. Jízda cajk, dosažené časy za očekáváním.
Ášín se snažil nasazením lehce křečovitého úsměvu zakrýt nekomfortní pocity ze ztracené výkonnosti. Dříve měl ve zvyku bojovat o příčky nejvyšší. Čerstvé výsledky, zářící z displeje mobilu, ale hovořily jasnou řečí. Do závěrečné etapy bude vstupovat až z jedenácté pozice, s propastnou ztrátou dvě a půl minuty na prvního. Možná by měl přemýšlet o podání inzerátu: “Hledám svou dřívější jezdeckou pohodu a optimální nastavení pro Citróna. Zn. SPĚCHÁ.”
Z nováčka v kategorii Rally2 Janko Kundláka sršel mix snad veškerých možných emocí. V kokpitu rally dvojky je stále nováčkem. Užívá si každý kilometr, jede však s respektem a pokorou. Přesto dokáže “velké kluky” dosaženými časy poškádlit. Celá sobota pro něj byla super na třetí. Stěžoval si pouze na zmiňovanou zhoršenou sjízdnost šotolinové Svatební cesty. Fabie prý byla ve vyjetých kolejích jako autíčko na autodráze a dost často jela po břichu. Žádná velká zábava.
Nebylo to ale nic oproti horkým momentům dvou posádek Hyundaiů. Odehrály se na inkriminované nezpevněné části chřibské vložky, která uzavírala sobotní harmonogram. Simon Wagner absolvoval krátkodobé intimní sblížení s hlubokou škarpou. Neočekávanému rendez-vous padli se štěstím za oběť pouze přední nárazník a jedna z pryží. Erik Cais také “dělal” gumu. V prostoru před časovkou se snažil kolo, postižené pomalu taženým defektem, dohušťovat za pomocí malých bombiček. Nedařilo se. Neposedné pomůcky mu neustále vypadávaly z roztřesených rukou. “Kašlu na to”, řekl si zřejmě a vzdal to. Slabé chvilky okamžitě využil jeden z netrpělivých zástupců médií a vyzval jej k rozhovoru na kameru. “Já můžu…”, ohlásil muž se záznamovým zařízením na rameni. V tu chvíli se rozhozený a ve tváři pokrčený Erik jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v bezstarostného a usměvavého pohodáře. Kontrast mezi krutou realitou a vyhlazenými mediálními výstupy.
Uvolnění se do niter účastníků vkrádalo pozvolně a v malých dávkách. Všichni si byli velmi dobře vědomi, že nedělní etapa bude rozdávat karty stejně nekompromisně, jako profesionální dealer u pokerového stolu v nikdy neusínajícím Las Vegas.
Všechny chutě Valašska
Naposledy se tady závodilo v devadesátém šestém. Cesta přes Prženské paseky, jež se po mnoha letech opětovně stala součástí kateřinické erzety, je nenápadnou asfaltovou vlásečnicí, spojující obce Mikulůvka a Pržno. Jako jedna z mála místních zatím nepodlehla silničářským trendům 21. století. Zachovává si svůj ráz hrubé vrásky ve tváři valašského barda.
Bůh v sedmý den odpočinul od své stvořitelské práce. Jen to zapomněl oznámit tady, na kotárech, kde se neděle evidentně nedržela. Zbýval necelý týden do startu zlínské “Evropy” a já vyrazil na rekognoskaci terénu. Stojíce někde na vrstevnici, ke mě z dáli dolehl řinčivý zvuk rozdováděné cirkulárky. Odjinud slyším ječivý hlas utrápeného křovinořezového agregátu malé kubatury, vytáčeného do bezvědomí. Tvrdý kraj, obývaný činnými lidmi.
Prženské paseky nabízí snad všechny chutě valašského genia loci. Léty i počasím zkoušenou spojnici provází na její cestě krajinou dřevěné sloupy, poslušně nesoucí kabel rozvodu nízkého napětí do mnoha zdejších samot. Při pohledu z ptačí perspektivy připomínají přerostlá párátka.
Louky a pastviny voněly čerstvě posekanou trávou. Včely atakovaly poslední květy jetele a mně nedalo neokusit cudně se červenající divoké maliny. A ty výhledy! Na mysl mi okamžitě vyvstala replika pronesená Rudolfem Hrušínským v komedii Vesničko má, středisková – “Alpy Tě ohromí, Karle, ale tohle, to Tě dojme. To není země, to je zahrádka. Jestli máš srdce, tak to musíš cejtit.”
O krátkdodobém nahrazení výletníků a víkendových cyklistů pelotonem Barumky informovaly s dostatečným předstihem vylepené plakáty se zmínkou o uzavírce silnice. Starší zvídavá cyklistka zastavila u jednoho z nich, mžouravým pohledem jej pár desítek sekund studovala, aby následně zakřičela na manžela, který se mezitím vydal na samostatný únik – “Pepo, já ti to říkala, že tadyma příští týden pojedou ty barumky!”
Prženské memoáry
Měla pravdu. Za sedm dní po vyřčení její daty podložené věštby, se v časných ranních hodinách objevil na Prženských pasekách první ostrý vůz historické Star rally. Uplynulo téměř 20 let od chvíle, kdy tomu tak bylo naposledy. V roce devadesátém šestém proběhl pořadatelský pokus o návrat téměř celonočního závodění. Páteční etapa končila někdy okolo desáté večerní. Následovala krátká pauza a následný přesun žlutomodré karavany na Vsetínsko, kdy první sobotní erzeta “Troják” odstartovala před třetí hodinou ranní. V nelidsky brzkém čase se závodilo i v okolí Pržna.
Jako mladý hoch jsem byl přítomen druhému průjezdu vložky z Mikulůvky do Kateřinic ve vracáku na dostřel Pržna. Tma se prala s přicházejícím světlem. V údolí okolo Vsetínské Bečvy se povalovala ranní mlha. Když se konečně z dáli začala ozývat střelba z výfuku áčkového Escortu Stani Chovance, na polohnípající fanoušky zafungovala jako hlt silné kávy. A už to lítalo. Za přeplňovanými čtyřkolkami přijely uřvané kity. V ten okamžik už byli probraní i největší spáči. Kdo mohl tušit, že je v tu chvíli svědkem derniéry ikonického místa v mapách rychlostních zkoušek českých soutěží.
Vracečka přes hranu se v letošním roce stala přístupovým bodem na divácké místo v rámci Prženských pasek. V jejím katastru vybírali místní hasiči parkovné. Diváci se pak mohli projet po části bývalé erzety, ústící na velké parkoviště na pokosené louce těsně před vrcholem. Velmi náročný úsek v prudkém stoupání by byl pořádným prubířským kamenem i pro moderní soutěžní techniku. V této chvíli je tady možné uspořádání erzety neprůstřelné, stejně jako na cestě údolím směrem do Mikulůvky. Snad jednou…
Zajištění diváckého místa na atraktivním úseku Prženských pasek si vzali na starosti dobrovolní hasiči. Připravili dva stánky s občerstvením, doplněné mobilními toaletami. Fanoušci se jim za jejich snahu odvděčili slušnou návštěvností. Akčním průjezdem se jim odvděčil i místňák Petr Vraj junior aka Kečup. V pravém odbočení do údolí hodil pozadím Favorita tak vehementně, že během vteřiny rozebral reklamní ceduli mladoboleslavské značky na milion trsátek. Pokud by chtěl promotér vymáhat škodu za Škodu, musí vyrazit do prženské hospody.
Jedna hospoda, dva kostely
Stará hospoda v centru obce je opravdovou časovou kapslí. Jediný krok mezi exteriérem a interiérem vás v mžiku posune o několik desítek let nazpět. Omšelé stěny, ověšené loveckými trofejemi. Nepohodlné židle a nevkusné zelené ubrusy kontrastují s milou, usměvavou obsluhou. Nejmodernějším prvkem interiéru se ukázal elektrický “fukar” na ruce na dámských toaletách. Usedli jsme pokorně mezi několik místních štamgastů, které finále významné evropské soutěže zanechávalo zcela v klidu. Dva z nich na obrazovce televize, zavěšené těsně pod stropem, sledovali průběh jakéhosi cyklistického závodu. Jiný si u vedlejšího stolu vychutnával svou obligátní nedělní tureckou kávu, listujíce při tom ve včerejších novinách. Nerad bych se mýlil, ale za oněch třicet let, kdy jsem se tady ještě jako kluk občerstvoval naposledy, nedošlo k žádným výrazným změnám a inovacím. Snad jen tenkrát hospoda praskala návalem rallyových fanoušků ve švech a díky kouři z cigaret nebylo vidět od zadních stolů k výčepu.
Mimo jednoho restauračního zařízení se vesnice se šesti sty obyvateli pyšní rovnou dvojicí kostelů. Oba měli ve finální scéně Barumky 2025 své nezastupitelné místo. K Evangelickému byla situováno stanoviště “Stop” závěrečné Powerstage. Pod dohledem Kostela narození Panny Marie zase proběhly vítězné oslavy, včetně nezbytné sprchy fejkového šampaňského.
Malá vesnice, většinu roku nenápadně ukrytá v hájemství valašských kotárů, se na pár desítek minut stala evropsky významnou. Alespoň co se mapy rally světa týče
Emoce vepsané ve tvářích
To už do “stopky” poslední erzety přijíždí první pomalovaná auta. Fotografové jim vychází v ústrety a snaží se zachytit všechny bezprostřední reakce a emoce vepsané ve tvářích špičkových posádek, které zdárně protnuly cílovou fotobuňku. Kombinace úlevy, radosti, frustrace a fyzické únavy. Většina pilotů při rozhovoru s redaktorem “relí tévé” honí rukavicemi po tváři neposedné krůpěje potu. Zároveň se někde v myšlenkách těší na vysvobození svých rozfajrovaných těl z neprodyšných kombinéz. Brzy se dočkají. Prodloužený závodní víkend totiž konečně dospěl do svého konce.
Tak zase za rok na "Barumce"?
Jednoduchá řečnická otázka, která v sobě skrývá poměrně zásadní podtext. V záplavě informací před startem padesátého čtvrtého ročníku moravské soutěže proletěla tak trochu pod radary zpráva, že Barumka mohlo přijít o Barumku. Bílé límečky zřejmě potřebovaly vykazovat nějakou činnost, a tak se u popíjení sojového latté usnesly, že název Barum by mohl být nahrazen “světovějším” Continental. K znásilnění názvu rally, pod kterým je léta letoucí známá minimálně v rámci evropského kontinentu, naštěstí nedošlo. Barum zůstal Barumem, Continentalem je pouze poháněný. Ale bylo to o fous.
Můžete ji mít rádi, můžete ji jen trpět nebo ji můžete nenávidět. Pravdou je, že v šampionátu starého kontinentu je zlínská rally posledním Mohykánem mezi neustále se obměnujícími soutěžemi s často nevýznamnou tradicí. Nebo byste si snad škodolibě přáli, abychom o tradiční soutěž mistrovství Evropy přišli? I přes některé výhrady, které k ní mám, by to byla velká škoda. Tak zase za rok, na Continentalce!
