Koeficienty v IRC
Zavedení koeficientů proběhlo až příliš uměle. Vítěz Kypru získal dvojnásobek bodů než vítěz Monte Carla, přitom k dobytí slavného „Monte“ bylo třeba absolvovat takřka jednou tolik závodních kilometrů. Snaha o zdramatizování závěru sezóny je možná pochopitelná, neměla by však jít proti sportovní hodnotě.
Koeficienty a marketing
Nejprve si povězme, co koeficienty vlastně přinesly: Nepochybně větší napínavost seriálu, a právě o to tady šlo především. Rally sport je z velké části komerční záležitostí a iniciátoři IRC potřebovali, aby fandové zůstali u „svých přijímačů“ až do posledního kilometru závěrečné soutěže. Nutno podotknout, že v tomto ohledu jim záměr vyšel dokonale. Stejně tak je potřeba vnímat hledisko pořadatelské. Pro promotéry IRC bylo určitě rázem snazší hledat organizátory, kteří budou ochotní připravit soutěž prakticky na sklonku sezóny. Organizace jakékoliv soutěže (zvlášť v rámci IRC) znamená v dnešní době obrovský „kumšt“, jenž navíc spolyká neskutečné množství finančních prostředků (už jen kvůli požadavkům Eurosportu). A komu by se chtělo investovat do závodu, na kterém pojede 20 posádek a ani se zde neobjeví hvězdná jména?
Koeficienty a sportovní stránka
I přes důležitost obchodní stránky je však nutné stále vnímat, že rally je především sportem a žádný krok by neměl směřovat ke snížení sportovní hodnoty seriálu. Zde se dostáváme do nejvíce diskutovaného bodu. Zvýšený koeficient posledních dvou soutěží de facto upozadil dosavadní průběh sezóny a znamenal sázku na náhodu. Pilot nemusel být v průběhu sezóny nejrychlejší, stačilo mu držet se poblíž špičky a na konci roku v pravou chvíli zaútočit.
Koeficienty v někdejší minulosti sloužily jako jakýsi ukazatel obtížnosti. U nás měly nejvyšší koeficient vždy nejnáročnější soutěže jako Šumava, Barum či Bohemia, v Evropě dlouhé a přetěžké podniky typu Rajd Polski či Albena. Vyšší porce bodů z těchto rally tedy vždy měla logické opodstatnění. V letošním IRC však došlo k paradoxu, že k větším bodům si posádky mohly přijít na jedněch z nejkratších soutěží šampionátu (jen pro porovnání: součet kilometráže RZ na Kypru – 187 km, ve Skotsku – 196 km, ve Zlíně – 248 km, v Monte Carlu – 331 km). A to je právě důvod, proč ať chceme nebo nechceme, sportovní hodnota zavedením koeficientů utrpěla. Aspirant na vítězství v seriálu musel v první řadě věřit ve svou šťastnou ruku, resp. v dobrou formu na posledních dvou soutěžích. Jak by asi přijali hokejisté, kdyby se v poslední třetině zápasu každý gól násobil dvěma? Jistě, podmínky zůstávají pro všechny stejné, ale proč by měla mít zrovna branka z poslední třetiny vyšší hodnotu než gól ze začátku zápasu?
Je titul ve správných rukou?
V souboji mezi vyrovnaností a stylem hop nebo trop tedy letos dostala zelenou druhá možnost. Můžeme si říkat, že Jan Kopecký udělal v sezóně méně chyb, můžeme tvrdit, že si během roku počínal mnohem vyzráleji a bez koeficientů by titul patřil jemu. Nicméně, Andreas Mikkelsen byl jednoduše řečeno „ve správnou dobu na správném místě“ a jeho skvělé výkony ze závěru sezóny byly ohodnoceny ziskem mistrovského trůnu. Radoval se zkrátka ten nejrychlejší ze závěru roku. A já věřím, že pomyslný zlatý věnec přeci jen skončil v dobrých rukách…
