První díl ROADTRIPu: Jak se peče setinová rally  zanechal jeho hrdiny ve chvíli, kdy si nafedrovali panděra gulášem s tuplovaným knedlíkem. Chtělo by se jim hodit nohy nahoru a tlouct špačky. Jenže den ještě zdaleka nekončí. Jaký je tedy plán na sobotní odpoledne?


Siesta v Technickém muzeu Tatra

Nechat sednout obědový “náhul”. Přesouváme se o pouhých pár ulic dále. Téměř v samém centru Kopřivnice se nachází druhé, původní muzeum automobilky. V něm je vystavena sbírka osobních vozů značky Tatra. Expozice obsahuje 60 automobilů, sbírku designů, trofejí a částí vozů.

Technické muzeum Tatra Kopřivnice

Oproti dopoledne navštívené nákladní expozici nepůsobí výstavní prostor na první dojem tak impozantním dojmem. Nicméně při procházení rozsáhlých prostor v něm narazí návštěvník na spoustu špeků, které jej donutí k zastavení a rozjímání.

Präsident kontra Prezident

Hned u vchodu se přesvědčujeme, že není Präsident, jako Prezident. Motorový kočár Präsident byl prvním automobilem kopřivnické automobilky. Model Tatra T700 Prezident je pro změnu jedním z jejích posledních produktů.

Nejznámějším uživatelem “té sedm set” byl v minulosti tehdejší předseda poslanecké sněmovny a později vlády, a shodou okolností současný prezident, Miloš Zeman.

Najdeme zde samozřejmě Tatry z období, kdy v továrně působil progresivní konstruktér Hans Ledwinka. To neznáte “Hadimršku”? Fenomén limuzín je prezentován několika modely v aerodynamickém sále. Nacházejí se zde i typy aerodynamických tatrovek z poválečné výroby.

Diktátor

Pro mě je nejzajímavějším exponátem kabriolet T600 s karoserií Josefa Sodomky, který byl vyroben v roce 1949 za účelem účasti na Autosalonu v Ženevě.

Po návratu z autosalonu rozhodly ústřední orgány KSČ, že bude darován J. V. Stalinovi k jeho 70. narozeninám. Traduje se ovšem, že diktátor se v něm nikdy nesvezl.

Technické muzeum Tatra Kopřivnice

Bugy boogie

Samostatným expozičním celkem jsou sportovní automobily. Většina exponátů pochází až z poválečné úspěšné éry. Mezi nimi vynikal Tatraplan Sport T602 z něhož se dochoval pouze podvozek pocházející z autohavárie Bruno Sojky v závodě Ecce Homo u Šternberku v roce 1951.

Technické muzeum Tatra Kopřivnice

Nechybí ani Tatra 603 B, jeden z vítězných automobilů Marathonu della Route v šedesátých let 20. století.

Obdivovali jsme také dvě autokrosové buginy. Ve srovnání s dnešní technikou působí na první pohled neučesaným dojmem. Ve šprýmu jsme glosovali, jak asi musela probíhat jejich stavba. Shodli jsme se na verzi, že někdo na prostranství uprostřed dílny umístil motor s převodovkou a okolo obou komponent se z dostupných bezešvých trubek, jeklů a íček postavila bugyna. Aerodynamika? A to je co? Vidíte, a přesto dokázala tato monstra vítězit!

Technické muzeum Tatra Kopřivnice

Rekordní český supersport. Leč bez rekordu.

Srdce fanouška svižné jízdy zaplesá při pohledu na český supersport Tatra Eccora Sport V8. Měl zlomit český národní rychlostní rekord.

Pokus o prolomení se odehrál 8. června 1997 na letišti v Mošnově. Auto řídil někdejší redaktor automobilového televizního pořadu Auto moto revue PhDr. Vladimír Dolejš.

Vůz se na letmém kilometru v Mošnově rozjel na rychlost 276 km/h (průměr ze dvou průjezdů), což by na stanovení nového rekordu bohatě stačilo. Jenže zasáhly podivné okolnosti.

Měsíc před Ecorrou se o stejný výsledek pokusil vůz MTX Tatra V8, tedy supersport s motorem před zadní nápravou. Sice na letmém kilometru dosáhl rychlosti pouhých 210,895 km/h, ovšem na překonání rekordu původně z padesátých let to bohatě stačilo.

Jenže Ecorra Sport V8 rekord nezlomila. Ptáte se proč, když byla rychlejší? Příčinou byla podivná pravidla mezinárodní federace FIA. Podle nich už totiž jeden rychlostní rekord toho roku padl. A jelikož byl řádně zaregistrován, byl platný. Dle knížky známého publicisty a historika Jana Tučka stál za celou poněkud absurdní událostí podnikatel a bývalý závodník Antonín Charouz.

Technické muzeum Tatra Kopřivnice

TRÚBAdúři ve Štramberku

Dost bylo zevlování. Čeká nás ještě slušná porce cesty a ze dne více než  dvacet čtyři hodin nevyždímáme.

Řítíme se předepsanou rychlostí směr Štramberk. Zatímco “cajzli” machrují s moderním Jakešovým prstem (televizní vysílač na Žižkově), štramberáci vztyčili na kopci nad městem o pár století dříve konkurenční “Trúbu”. Jasně, válcovitá věž vám sice žádný signál do televize nevyšle, nicméně pouhý pohled na ni vás zaručeně naladí na romantickou vlnu. Nelze se  tedy divit, že na blízké štramberské náměstí bude i v letošním roce situována jedna z průjezdních kontrol. A vy jste tam v pátečním podvečeru také zváni!

Jak rádi bychom se kochali, ale ten čas, ten čas… Prudkým levým vracákem, který by se dal se správným závoďákem projet pěkně “po oušku” (štramberském perníkovém), opouštíme město, jenž je po dlouhá desetiletí oblíbeným turistickým cílem. Je před námi, mimo jiné, cestování po silnicích druhých a silničkách třetích tříd.

“Kapitáne, kormidlo směr Frýdlant nad Ostravicí. Teď!” No fuj, zase to slovo…

Opájíme se úseky mezi malebnými loukami a pastvinami, skýtajícími nezastřené výhledy na Lysou Horu a Smrk s velkým “S”. Sluníčko hraje zlaté hity, mráčky se po simpsonovsku kupí a bělají a já si zasvinil šortky kečupem z prefabrikované bulky naplněné něčím, co svým tvarem připomíná párek. No není na tom širém světě krásně?

MWC Recce

Dmoucí se pahorky

Okénko labužníkovo

Minout restauraci Maralák a nedát si bramborák? Zatímco italský mafióso špagety černý knír se může chlubit pizzou velikosti deklu od kanálu, urostlý Valach okamžitě kontruje stejně mohutným “krompelákem”. A tady je opravdu umí! Slečinky si je objednají s jemným masíčkem a lehkou zeleninkou, pro tvrdé chlapy je kuchař vybaví pořádnou tvarůžkovou armádou. Pozor, nelíbat! Come lo trovi? Tož dobré to je!

Ústa máme virtuálně umaštěné od horké cmundy a na čele nám vystupují krůpěje potu. Uf. Není tak vůbec s podivem, že při průjezdu Čeladnou naše nažhavené organismy závidí všem, kteří posedávají před vyhlášenou kavárnou “Kovárnou” a dopřávají si cokoliv na ledu. I my bychom si dali ke zchlazení volátek něco dobrého, ryze českého. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Samo se nabízí studené Prosseco či ledová arabská káva.

Ale nemáme šanci. Tedy máme. Vodní nádrž Šance máme po levé ruce. Cesta okolo tohoto vodního díla nás pomalu, ale jistě vede do cílové rovinky dnešního dne.

Silnice, která by se zajisté líbila i borcům z Top Gearu. Pardon, Grand Touru. Ještě jsem si nezvykl. Kvalitní, široká asfaltka, s dlouhými, plynulými zatáčkami, zasazená do hlubokých lesů. Není divu, že se na tuto přírodní závodní dráhu často vydávají majitelé překoňovaných motorek a exotických sporťáků, vyplavující si na vyžehleném asfaltu adrenalin a hledající ideální stopu.

Všichni příznivci dobré stopy ovšem ví, že ty nejlepší z nich se nachází v Bílé. No, ale tedy pokud hovoříme o těch bílých, zimních, sněhových, běžkařských. Tam byste se s Lambem na nízkoprofilech moc nechytali. Vesnicí s příznačným názvem vede také uhlíková stopa našich pryží od pana “Mišléna”. A povede i ta závodnická.

Svět je na křižovatce, my také

Poslední absolvované křížení na trati pátečního závodního dne. Pravý blinkr přednáší své staccato. Vyslechli jsme vábení šklebícího se pohanského Boha a míříme do hor. V úspěšném dobytí stanoveného vrcholu nás přibržďuje zákazová značka. Co se dá dělat. Dál už musíme pěšky. Přidáme do kroku a po chvíli se před námi otevírá majestátný pohled na podvečerním sluncem zalité dominanty Pusteven – Libušín a Maměnku.

Není to tak dlouho, co dřevěný poklad Beskyd vstal doslova jako Fénix z popela. Červený kohout na zdejším kopci řádil jako smyslů zbavený. Stálo hodně umu, dřiny a peněz, aby se národní kulturní památce podařilo vtisknout její původní podobu. Nádherná práce!

Jen těžko by se hledal příhodnější cíl páteční etapy Moravian Wallachia Classic 2022. Po odmávnutí šachovnicovou vlajkou budou posádky před přejezdem do Velkých Karlovic uvítány a občerstveny v útrobách znovuzrozeného Libušína.

Vydáváme se na průzkum terénu. Interiér restaurace je úchvatný naprosto stejně, jako venkovní slupka budovy, hrající všemi barvami. U kávy místní provozovatel mimoděk utrousí něco o tom, jak si titěrné množství návštěvníků stěžuje, že prostor restaurace není dostatečně ozdobný. Jasně, plakáty s reklamou na americký uvolňovač zarezlých šroubů, plný bílého zla, by genius loci tohoto místa vystřelily určitě až na Mars. Túdle!

Libušín a šéf MWC

Libušín a šéf MWC

Děkujeme, ale my netančíme…

Naše dnešní pouť končí. Naplno prožitá sobota byla jedním z řady přípravných dní, které už proběhly či budou teprve následovat. Vzorek. Jednohubka. Stojíme před hotelem “Tanečnica”. Nebojte, křepčit nás neuvidíte. Naše údy jsou po celodenním cestování ztuhlé a zaručeně by se nesladily s rytmem muziky.

V horském hotelu se před nedávnem natáčelo několik potemnělých scén ze seriálu České televize “Stíny v mlze”. Naše rty se nehýbají, ale v myšlenkách tiše vyslovujeme neskromné přání, aby zdejší krajina byla dvacátého čtvrtého června, při cílovém ceremoniálu, zalita sluncem a stíny v mlze aby zůstaly alespoň v tento den skryty v klimatizovaném televizním archivu Kavčích hor.

K tomu nám dopomáhej, ó pohostinný Bože slunce a ohně, mocný Radegaste!

Sdílet

O autorovi

Digitální malíř, občasný pisálek, fanoušek italské Lancie, vyznavač kultu skupiny B. Milovník doby, kdy startovní čísla byla přes celé dveře, jména posádek byla vyvedena na předních blatnících, otáčkoměry měly rafiky a podvozky vše nepobíraly. Pravidelný poživatel kávy a benzínových výparů. Rally? Plánování, ztrácení se v mapách, cesty dnem i nocí za poznáváním nových míst i lidí. Celoživotní vášeň. Emoce. Každá vteřina se počítá!

Komentáře