Těžké, temné šlehačkové mraky, se válí po Hostýnských vrších jako fakír po matraci se stovkami stovek hřebíků. Je sobota. Pištivý zvuk budíku mě teleportoval z role somnambula do kruté reality života v čase, o němž je vulgární se ve volném dni vůbec jen zmiňovat. Ve rtech tisknu k přírodě nešetrný vršek jednorázového kelímku. Z plastového cecíku saju první doušky horkého kofeinového démona.
Jedu, tedy trénuji!
Zraky motoristických fanoušků jsou tento víkend upřeny do okolí Českého Krumlova, potažmo výrazně západněji, do Portugalska. Já však pluji v protiproudu zcela opačným směrem. Mým cílem, či spíše novým startem, je Vsetín.
Zdolávám Tesák a Troják, místa, na kterých se každý rok bojuje při některé ze soutěží o desetiny vteřin. A hele, tady už asi probíhají nepovolené seznamovačky! V dlouhé pravé ve sjezdu z Trojáku to někdo srdnatě vyslal do hlubokého “katu”. Bláto je v průběhu zatáčky vyházené až ke středové dělící čáře a v ideální stopě zavazí patník, násilně demontovaný předním nárazníkem civilní káry. Věnujme teď minutu ticha padlému mezníku. Ne nadarmo se říká, že každá jízda je trénink.
Svět za oponou
Jeviště. Okázalý prostor, plný oslňujících světel a omamného potlesku. Těm, kdo na něm hrají svou roli, dodává pocit výjimečnosti. Ale existuje také svět za oponou. Bez make-upu a blyštivých pozlátek. Plný neviditelné dřiny, stresu a nevděku. A do něj dnes na chvíli nahlédneme.
“Fajfka” = splněno!
Do startu druhého ročníku setinové rally Moravian Wallachia Classic 2022 zbývá necelý měsíc. Zdá se to jako přehršel času, ale už teď nabírají přípravy solidních rotací. Dříve, než se posádky historických benzínových klenotů vydají na dvoudenní dobrodružství, musejí pořadatelé postupně odškrtat všechny položky v obsáhlém seznam úkolů a výzev.
Kreativní okamžiky při skladbě trati budou střídat na první pohled nekonečná jednání s úředním šimlem dle přísně narýsovaných byrokratických osnov. Stále platí, že pokud nemáš razítko, máš problém. Jen nadšení nestačí.
Pojďme si na začátku osvětlit, co je vlastně podstatou setinové rally.
Trať setinové rally
Trať setinové rally je přesně vytyčený úsek s vloženými měřenými testy. Její znění bývá zpravidla odtajněno až krátce před startem závodu. Hlavním navigačním nástrojem posádky je šipkový itinerář. Spolujezdec má k dispozici pořadatelem určený rychlostní průměr, celkové a dílčí vzdálenosti, navigační schémata v podobě šipek (odtud název), stanovené časy a orientační nákresy testů přesnosti.
Soutěžící se pohybují po silnicích 1. – 3. třídy a místních komunikacích v běžném provozu. Ve výjimečných případech může být pro průjezd zneplatněno silniční značení – tato skutečnost je vždy vyznačena v itineráři. Rychlostní průměry jsou navrženy s dostatečnou rezervou. Překračování povolených rychlostních limitů nebo bezohledná a agresivní jízda v obydlených místech může být důvodem pro diskvalifikaci posádky.
Vozidla
Setinové classic rally se vypisují zpravidla pro majitele historických automobilů – veteránů. Přesné znění pravidel je plně v kompetenci pořadatele závodu. Kategorie CLASSIC se zpravidla řídí předpisem pro klasifikaci HV. Tedy rokem výroby, kdy se vozidlo stává historikem. Kromě základní kategorie CLASSIC je často vyhlašována kategorie EXCLUSIVE, v rámci které mohou startovat i zajímavé sportovní vozy mladšího data výroby. Vozidlo mělo být pro závod patřičně „ustrojeno“ a připraveno. Přece jen se jedná o společenskou událost.
Vyhrnout rukávy, tato sobota bude pracovní!
Domácí úkol pro třetí květnovou sobotu je jasný. Projet kompletní trať páteční etapy a doplnit nahrubo napsaný itinerář o další informace, a to včetně dílčích vzdáleností.
Příjemným podúkolem v prosluněném dni pro nás bude návštěva obou muzeí kopřivnické automobilky Tatra.
Důležitý hráč na poli produkce nákladních automobilů je významným partnerem Moravian Wallachia Classic. Mimo nezanedbatelné finanční podpory jí pro uskutečnění jednoho z vložených testů poskytne zázemí světoznámého testovacího polygonu.
Do prostor restaurace “Tatrovka”, přímo sousedící s fabrikou, je naplánován coffee break (česky “kafepauza”). Posádky budou mít jedinečnou příležitost v jejím průběhu nahlédnout do útrob novotou vonícího muzea nákladních automobilů. Stylový okamžik v pátečním “itíku” – káva, pišingr a mohutné auťáky.
V „Medvědí“ kleci
Ale to už na dohodnuté místo přijíždí trambus stuttgartské automobilky Mercedes. Dieselová kancelář. Pro tříčlennou skupinu naddimenzovaný sedmimístný parník.
Šoférem a průvodcem nemůže být nikdo jiný, než master&commander “Wallachie” Roman Fluxa. Stopařem, měřičem vzdáleností, akademickým malířem šipek, ukazováčkem na tlačítku RESET a dobronáladářem je pro dnešní den Tomáš “Bláža” Blažek.
Moje maličkost jistí sebejistou dvojku z hájemství pohodlné prostřední řady sedadel. Mám v plánu sledovat výsledky Krumlova a Portugalska, vyrušovat a především budu nucen pozřít celý obsah mé svačinové tašky. Když mi v nabitém programu zbyde pikosekunda času, ulovím nějaký snímek na paměťovou kartu fotoaparátu. No a pokud mě později políbí múza a hrot pavího brku bude mít požadovanou ostrost, sepíšu jakýsi road trip.
Teď, teď, teď…a teď
Vsetínské náměstí. Budoucí startovní čára letošního ročníku. Tripmasterové aplikace v mobilech jsou vynulovány, zaschlá špička reklamního kuličkového pera rozepsána. Můžeme vyrazit!
Suneme se od křižovatky ke křižovatce. Ujeté metry na displeji naskakují jako čísla ve Sportce. Kontroluje se směr jízdy v kříženích a tím i správnost šipek v itineráři. K jednotlivým okénkům v rozpisu se doplňují naměřené vzdálenosti a případné pomocné informace.
Okamžik, kdy musí Bláža zaznačit dílčí vzdálenost do “šmíráku” a zároveň resetovat tripmaster, ohlašuje zpoza volantu Roman rázným “Teď!”.
Teďa, teda vlastně teda, odteď budu mít na slovo “teď” asi alergii….
Když Blážu pozoruji, říkám si, že by potřeboval ještě jeden pár rukou a Boží oko uprostřed čela. Prstem rejdí po resetovacím tlačítku na mastném displeji mobilu a u toho ještě stíhá rychle a bezchybně zapisovat do lejster. Zároveň periferně rekognoskuje ubíhající terén, protože záchytné body na sebe navazují v poměrně rychlém sledu. Nedoceněný hrdina!
Já mám pro změnu času nazbyt. Provádím intenzivní kochačku a v duchu si vytipovávám místa, na kterých se budou dát v závodním dni pořídit exkluzivní snímky. Jedním z highlightů dne je průjezd hřebenovou silnicí u Velké Lhoty, směr Vidče. Úzká, klikatá “šoustka”, s kvalitním povrchem, zapuštěná do členitého terénu. To vše okořeněné skvostnými výhledy do údolí. Tady po půjde!
Hledání životních východisek uvnitř polygonu
Stylem křižovatka, brzda, “teď” a “kam dál?” doskáčeme přes Rožnov a Frenštát (obě města mají stále trvalé bydliště pod Radhoštěm) až na kopřivnický polygon. U vjezdové brány proběhne lustrace. Ani se nedivím. V reálu totiž vypadáme jako spojení falešných instalatérů a o světelný rok dopředu prozrazených průmyslových špionů.
Povedlo se! Jsme uvnitř kopřivtrojského asfaltového koně! Průzkum testovacího okruhu musí ale ještě chvíli počkat. Odehrává se na něm totiž plánovaná firemní akce.
Po oválu krouží dvě ostré kočičky od Jaguáru. Drámo střídá drámo! Jednomu “Jágu” kvílí gumy i při jízdě přímým směrem a u druhého dle modrého dýmu, linoucího se z výfuku prostého jakéhokoli tlumiče, odhadujeme, zda spotřebuje více benzínu nebo oleje.
Sláva! Obě číčy přežily 24 vteřin Le Kopřivnice, zaparkovaly v provizorním depu a my máme na semaforu zelenou. Vymyslet, kudy vést trať testu, nám zabere podstatně méně času, než následné opuštění polygonu. Ukázalo se, že úlomek horniny v jedné ze zatáček nebyl anti-cutem, ale bludným kamenem.
Motáme se ve spleti silniček jako nudle v bandě a moc nechybělo, abychom si odvezli suvenýr v podobě tyče ze zavřené automatické závory. To vše v luxusním balení, zapíchnutým přímo do chladiče. Jsme ostudy!
Psychicky vyčerpání z hledání východiska, avšak šťastní, že žijeme, konečně odstavujeme naftový kancl před restaurací “Tatrovka”. To už na nás mává milovník rallyové historie, redaktor magazínu RALLY, Zdeněk Weiser. Chvíli v tom pojede s námi. Hola, muzeum volá!
„Slovenská strela“ alias prvorepublikový Šinkansen
Dříve, než nás pojmou stěny kompletně zrekonstruované haly bývalé slévárny, stačíme obdivovat v samostatném depu zaparkovanou “Slovenskou strelu”. Kocháme se ladnými sportovními tvary, oděnými do vzrušující červené barvy. Tenhle prvorepublikový Šinkansen dokázal zvládnout cestu mezi Bratislavou a Prahou za necelých pět hodin! Hmm, Ferrari mezi historickými vlaky.
Bláža ještě navíc k tomu všemu vynáší slovně do nebes tři láhve s ohnivou vodou, které zpozoroval za jedním z oken legendárního expresu. V mžiku nás zahrnuje ucelenou představou, k čemu všemu by je dokázal využít. Rozhodný to muž, s jasnými životními prioritami. Vzápětí však prožije okamžiky obrovského zklamání, když zjistí, že ony sedmičkové skleněné butylky jsou naplněny minerální vodou.
Muzem nákladních automobilů TATRA
A dost! Fofrem do muzea, to pomůže zahnat zbytečně chmury. Ale co to? Vstupní dveře nám samy přichází v ústrety. Čortův hrád, tam strašá!
Nesměle vstupujeme do tajemného přítmí nekonečného prostoru a ohlašujeme se na recepci. Kupodivu jsou na nás připraveni. Slečny nasadí úsměvy a k nim jako bonus dostáváme zapůjčen jeden z erárních tabletů. Prý díky němu zažijeme pravé divy. No tak to jsme zvědaví!
Nákladní muzeum Tatra je vším možným, jen ne strašidelným hradem. Nazval bych jej hračkárnou pro děti a… odrostlé děti.
Prostor je tématicky rozdělen na několik částí. Nejdříve zjistíte, jak vypadal úplně první tatrovácký náklaďák. Poté se pokocháte hasičskými vozy či cisternou v livreji “Benzina”.
Nechybí nezdolní pracanti s korbou, náklaďák s jeřábem, domíchávač betonu nebo letištní pomocník Tatra 815 TPL “Ludmila”. Potemnělou halu na okamžik rozzáří svým žlutým kabátem závodní tahač Tatra Jamal SRT. Nezapomnělo se ani na aktuální výrobní program kopřivnické fabriky.
Expozice obsahuje také sekci odkazující na produkty určené výhradně pro vojenské účely. V současné době se v souvislosti s Ukrajinou jedná o žhavé téma. Kupříkladu známá houfnice DANA M2 či raketomet RM-70 používají podvozky vyrobené v kopřivnické automobilce.
Okolokoule
Patřičnou dávku nostalgie vyvolává výstavka několika světoběžníků. Kdo by neznal slavnou expedici “Tatra kolem světa”?
Jako hlavní dopravní prostředek po celou dobu sloužil speciální nákladní automobil Tatra 815 GTC, který vznikl ze sériové Tatry 815 a speciální obytné i pracovní nástavby (odtud zkratka – Grand Tourist Caravan). Nástavbu postavila tehdejší Vagónka Studénka. Automobil měl faktická tři podlaží. Do útrob nástavby se dokonce vešly pomocné dopravní prostředky, kterými byly malý moped Babetta, nafukovací člun a dvoumístné motorové rogalo o rozpětí 11 m, které postavilo JZD Červenka ve spolupráci s podnikem Let Kunovice.
Hlavní ideou expedice byla propagace Tatry a československých výrobků v zahraničí. Kopřivnický náklaďák vyrazilz 18. března 1987 z tehdejší ČSSR a vrátil se za 37 měsíců v dubnu 1990 do ČSFR. Cesta dobrodruhů vedla skrze 6 kontinentů, 67 zemí a měřila 139.860 kilometrů. V reálu byla porce kilometrů větší, ale část cesty nefungovalo měřidlo ujeté vzdálenosti.
Výprava se domů vrátila brzy po sametové revoluci a o její výstupy z cest nebyl tehdy velký zájem. Navázané obchodní kontakty ztratily po převratu smysl a členové výpravy byli dokonce některými lidmi podezříváni z vyzvědačství.
Zářivými klenoty jsou dvě expediční Tatry 805 Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Jejich životní cesty se po velmi dlouhé době spojily znovu až v tomto muzeu. Zikmundova Tatra putovala bezprostředně po návratu z cest do tehdejšího tatrováckého muzea. Hanzelkova měla spletitější životní příběh. Byla nadále využívána pro různé účely a poté ztracena, aby byla po mnoha letech znovu objevena. Nálezcem pokladu byl sám Karel Loprais. Firma jeho bratra Milana se pak postarala o její kompletní znovuzrození.
Stopky v písku
Karel Loprais – “Monsieur Dakar”, ”Lopré”. Pokud se vysloví název Tatra, musí se jedním dechem dodat jeho jméno. Šestinásobný vítěz Rallye Dakar. Šoférská legenda. I na jeho úspěchy je v muzeu vzpomenuto. Pro mě asi nejemotivnější část expozice.
Dakarské triumfy připomíná dvojice vzácných závodních speciálů. Tatra T815 VE 6×6 položila základy úspěšného tatrováckého tažení pouštní rally. Oba vozy, které se zúčastnily ročníku 1986, byly ale po projetí cílem v Dakaru prodány. Až v roce 2016 se exemplář “Ostrý II”, se kterým v osmdesátém šestém závodilo trio Kahánek-Gumula-Kalina, podařilo nalézt v původním stavu ve Francii u soukromého vlastníka. Vůz byl odkoupen a zrestaurován do podoby a kondice, v jaké se nacházel před odjezdem na závod.
O poznání omšelejším dojmem působí Tatra T815 VD 4×4 se startovním číslem „607“ na dveřích kabiny. Speciál z ročníku 1988, se kterým trojice Loprais, Stachura a Mück dorazila do cíle v Dakaru v nejrychlejším čase, má tu správnou závodní patinu! Odřený a popraskaný lak, ošoupané samolepky a na mnoha místech neodborně opravenou plachtu nástavby. Jako by před chvílí protnul pomyslnou cílovou pásku u Růžového jezera.
K “Babče”, jak se jí přezdívá, se vážou i mé osobní, lehce mlhavé vzpomínky. Bylo mi sedm let, když jsem po rámu chránícím její kabinu šplhal před kroměřížským “kulturákem”, ve kterém zrovna probíhala beseda s její posádkou. A dodnes je hlavní hrdinkou dobového, sluncem vyšisovaného a zkřehlého plakátu, ledabyle připevněného rezavými připínáčky k hobrovému obkladu stropu garáže mého táty.
Když se budoucnost snoubí s minulostí
Rád bych se ještě na chvíli vrátil k zapůjčenému tabletu. Díky němu dostává prohlídka nový, neotřelý rozměr. Takto si představuji muzeum jednadvacátého století!
Díky digitálním kouzlům vyjíždí na označených místech ze stěn 3D modely náklaďáků, podíváte se do interiéru exponátů, před kterými zrovna stojíte a z víka prázdného sudu od motorového oleje jedním kliknutím vyvoláte jako Džina z láhve 3D model nadupaného motoru, který můžete obdivovat nejen zvenku, ale také zevnitř.
Děti interaktivitou zaručeně zabavíte! A nejen je. Zcela okouzlení jsou i členové naší posádky, kteří s tabletem běhají ode zdi ke zdi, na tváři s “rohlíkem” od ucha k uchu.
Dechberoucí je i v předem stanovených intervalech opakující se videomapping na jedné ze stěn.
Goulash break
Tak tohle byla pořádná paráda! Ale mělo by se myslet na jídlo, co říkáš, šéfe? Ještě, že je na dostřel restaurace “Tatrovka”. Vpadneme kuchařům do zad a otestujeme, jak se o nás postarají při plánovaném coffee breaku!
Bereme místo v “reštyce” s interiérem vyvedeném v industriálním duchu. Na kávu a koláček není vhodný čas. Nahrazujeme je tedy (ne)pivem a gulášem se šesti.
Hned po prvním soustu vám mohu potvrdit, že guláš je opravdu z mladého býčka, jak je v menu prezentováno a ne ze starého vol, jak jsme se mylně domnívali. Měkké masíčko nám hladí půnebí a v bříšku máme jako v pokojíčku.
A jaký je plán na odpoledne? (na pokračování)
