Velmi snadno! Nevzpomínám si, kdy do sebe věci zapadaly tak dokonale, jako ono pondělí na Bůřově.
I když úplně bez nervů to nebylo. Ne že bychom se neuměli domluvit, jak rychle se před objektivem bude Silvero prohánět, nebo jak dlouho mu vydrží dobrá nálada. V našem případě sehrály klíčovou roli čas a počasí.
Byl poslední lednový víkend. Azuro nad zasněženými valašskými kopci přímo vybízelo k výletům. Využil jsem příležitosti a naplánoval pracovní cestu na Bůřov. Vyvezu manželku a splním si redakční povinnosti. Ideální. Tedy z mého pohledu rozhodně. Vše šlo podle plánu do chvíle, kdy jsem sahal po foťáku. Smůla kamaráde! Prohrávám na body se zapomnětlivostí. Vracíme se do civilizace a před očima mi stále dokola běží scenérie Vsetínských vrchů, nad kterými mohlo své představení rozehrát Silverovo modré „estéíčko". Předpověď na pondělí hlásá jasno s teplotami pod nulou. Plán dozrál. Usínám.
„Budeš dnes odpoledne na kopci?", zkouším v pondělí ráno Silvestra po telefonu. Kladná odpověď spouští druhé kolo námluv. Volám fotografa, Ondru Zemana, a nepřipouštím jinou variantu, než schůzku odpoledne pod Bůřovem.
15:30. Na Valašsku v zimě čas, kdy údolí zešeří a slunce zmizí za horizontem okolních vrchů. „Máš foťák?", směřuji svou první otázku na Ondru místo pozdravu.
Z našeho „meeting pointu" už slunce nevidíme. Uklidňujeme se představou, že samoty na hřebeni si stále užívají solárního záření. „Jedeme nahoru!", oznamuji našemu hlavnímu hrdinovi. „Jedu z Ostravy," zní odpověď na druhém konci. „Vydržte, za chvíli jsem tam…" S tím náš plán nepočítal …
Na Bůřově je krásně. Aktuální podmínky předčily všechna očekávání. Tedy až na ten mráz. Silvero je šikovný šofér, určitě tady bude co nevidět. Počkáme. Nachystáme scénu a připravíme techniku. „U Jíčína je bouračka, stojíme…", pípne na mém telefonu. První pohled patřil Ondrovi, druhý zapadajícímu slunci. Tak tady končíme. Balíme cajk a vracíme se na dvůr bůřovského panství, kde stojí naše vozidlo.
Jak to zvládl, nevím. V klidu zaparkoval, vyložil rodinu a bez zbytečných řečí nastartoval závoďák. Pak už se jen zeptal: „Jak mám jet?"
Když Ondra cvakal poslední záběry, okolní kopce získávaly ostře řezané kontury na pozadí ohnivého západu slunce. Dobojováno. Bylo to na krev, ale vyplatilo se. Této taškařici štěstí přálo. Výsledkem je unikátní fotogalerie, která do poslední chvíle visela v luftě nad bůřovským kopcem.
Kompletní fotogalerii si prohlédnete ZDE
Rozhovor se Silvestrem (1.díl) – Silvestr a rally
Rozhovor se Silvestrem (2. díl) – Silvestr a volný čas