Hustopečská evoluce

Specifika

Ani sebetechničtější rychlostní zkoušky by jezdce nebavily, kdyby se jezdily pořád dokola. Hustopečská rally sice nepatří mezi nejzatáčkovitější, českým soutěžákům však nabízí možnost vyzkoušet si zcela neokoukaný typ tratí. Řada úseků na první pohled vypadá jednoduše, trefování do úzkých partií mezi vinicemi však ve vysokých rychlostech vyžaduje přesnost a precizní rozpis. Vzhledem k „hranatějšímu“ charakteru tratě, kde se často jezdí od odbočky k odbočce, jsou navíc časové rozdíly povětšinou mnohem menší než na jiných soutěžích, a tak se každá drobná chybička či probrždění velmi složitě dohánějí.

Možnosti organizátorů při přípravě itineráře jsou ovlivněny velikostí regionu a charakterem krajiny. Letos se navíc přidaly stavební úpravy některých komunikací, kde se každoročně závodí (viz Kurdějov), čímž byla volba tratí ještě těžší než v minulosti. Organizátoři však zaimprovizovali, vybrané úseky tradičně zařadili do programu v obou směrech po oba dny, a předepsaný počet kilometrů pro „velké“ mistrovství splnili. Mezi tradiční perly itineráře patřila především druhá polovina Bořetické RZ, oblíbené Diváky naopak dost ztratily na lesku zkrácením o úvodní čtyři kilometry na úzké lesní cestě. Situace je v řadě míst republiky bohužel taková, že protlačit průjezd RZ přes lesní cestu může být reálným cílem leda pro diplomata, kterému trčí z kapes tisícikoruny.

Diváci v Hustopečích

V posledních letech si hustopečskou rally čím dál více zamilovávají fotografové, pro které jsou prašné šotolinové úseky, zasazené do atraktivního prostředí vinic, jednou z nejatraktivnějších destinací na českém území. Letošek pak naznačil, že si na jižní Moravu budou čím dál více nacházet cestu i běžní fanoušci. Aby také ne. Málokde je k vidění tolik pěkných a přehledných pasáží na různých površích jako v Hustopečích. Jen je občas potřeba k nim podniknout pěší túru.

Nutno bohužel zmínit, že v otázce vytváření podmínek pro klasického diváka mají Hustopečští ještě stále podstatné rezervy. Předstartovní propagaci se nedá prakticky nic vytknout – ba naopak, snad žádná jiná soutěž v našich končinách nedokáže mediální stránku zvládnout tak dobře, jako právě ta hustopečská. Ani výborný informační servis však nic nespraví, když jsou nakonec zóny pro diváky (zvláště na oficiálních diváckých místech) v nedohlednu od trati, čímž návštěvníci často zbytečně ztrácí požitek z rychlé jízdy svých favoritů. Jiná, nedoporučená a často velmi nebezpečná místa naopak trpí opačným extrémem, kdy dav fanoušků neusměrňuje žádný pořadatel a chybí vyznačení diváckých prostorů páskou. Rychlý úsek na Starovické RZ, kde divoce tančili Kresta i Semerád, je toho příkladem.

Startovní pole

Zatímco v minulých sezonách bývaly zajímavější a pestřejší souboje obvykle k vidění ve sprintech, letošní sezona se odvíjí ve znamení „přitvrzení“ mezinárodního seriálu. Obrození kategorie „předokolek“, našlapaná skupina N, neskutečné souboje na absolutní špici – to je jen krátký výčet pozitiv, kterými se letošní „velký mistrák“ může pochlubit. Když k tomu připočteme pestré startovní pole Poháru ČR, divákům se v Hustopečích nevyplácelo od trati odcházet předčasně.

Každá mince však má dvě strany. V nižších třídách sice byl v Hustopečích k vidění dobrý sport (zvláště je třeba pochválit účastníky třídy „enkových“ šestnáctistovek), po stránce kvantitativní však stále je co dohánět. Jediná posádka ve třídě 8, dva účastníci třídy 10 a čtyři auta v „sedmičkách“ – to stále nejsou čísla, která by představitele české federace měla uspokojovat.

Právě vzhledem k výše zmíněným faktům není příliš pochopitelným krokem, že v MMČR není umožněna pravidelná účast majitelům starších vozů s prošlou homologací, kteří by souboje ve druhé polovině startovního pole mohli výrazně oživit. Pro ně zůstává jedinou možností, jak se zúčastnit „velké“ rally, přihlášení do Poháru ČR. Ale právě vhodnost přiřazení poháru k „velkým“ rally především z hlediska bezpečnosti by mohla být vážným tématem k samostatnému článku…

Podivnosti českých předpisů nyní raději ponechme stranou. Podíváme-li se na startovní pole letošní Agrotec Rally Hustopeče a srovnáme ho s předešlými ročníky, dojdeme k závěru, že na jednu z nejméně obsazených soutěží na našem území si posádky konečně začínají nacházet cestu. A určitě to není jejím zařazením do ERC.

Hrdinové

O výborných výkonech Kopeckého, Kresty, Tarabuse, Valouška, Orsáka či nestárnoucího Emila Trinera už bylo v médiích napsáno hodně. Pojďme se tedy věnovat jezdcům, kterým se tisk příliš často nevěnuje. Senzační výkon podával po celý průběh závodu Adam Kobliha s nejrychlejší hondou. Ve třídě 9 se musel vyrovnat se silnou konkurencí v podobě dravého Bisahy, zkušeného Řiháka či navrátilce Šebesty – všechny tyto soupeře však silou svojí i silou vozu odsoudil do role vedlejších hráčů. Zda mezi recepty na jeho neobyčejně rychlou jízdu patří í nezvyklý aerodynamický prvek (viz foto), předvedený na části sobotních testů, se můžeme jen dohadovat.

V Poháru ČR po celý závod kraloval nenápadně, ale rychle jedoucí Jiří Kašpar na „úzké“ octavii. Skvělý souboj o bronz mezi malorážkami Pavla Vedry, Petra Krále a Martina Knížka pro sebe nakonec rozhodl prvně jmenovaný za volantem nejmladšího vozu. Knížek se před závěrečným úsekem (účastníci Poháru ČR měli program o dvě RZ kratší než MMČR) nacházel na páté příčce a plánoval útok alespoň na „stotřicítku“ Krále. Jízda na hranici možností obstarožního favoritu však přinesla kotrmelec a předčasný konec v soutěži pro jednoho z nejdravějších pilotů startovního pole.

Knížkův relativně „něžný“ kotrmelec patřil mezi několik málo havárií, které se za soutěž udály. O poznání větší publicitu si získal podobný incident Filipa Randýska, jenž svou krásnou alpinku „okutálel“ přímo v nejnavštívenější divácké zóně na polookruhové RZ. V obou případech však na kolostřešní kombinaci doplatily jen plechy a obě posádky odcházely po svých. Právě poklidný průběh rally bez mimořádných událostí či zranění nepochybně pořadatele potěšil nejvíc.